CO MI UDĚLALO RADOST

Tyto pasáže mě zaujaly v knihách a v časopisech, které čtu a blog je ideální místo, kde je mít všechny pěkně pohromadě.

"Existuje spousta možností, jak můžete nakrátko způsobit rozruch. Každý den se někde objeví vitální video nebo nový mem, ale nejspíš ne od vás. Hledejte platformu, kde je v souladu to, co potřebujete, aby se vám na ní dařilo, s tím, co opravdu chcete dělat. Pokud jste fotografové, blog pro vás nemusí být to pravé. A jestli jste spisovatelé, nemusí být řešením Instagram. Twitter jsem vidět poprvé šest týdnů po jeho spuštění a mohl jsem na něm být mezi prvními. Ale pak jsem si řekl, že budu muset být dobrý v tvítování, což není práce, na kterou bych byl hrdý. A taky, že budu muset ubrat z něčeho jiného, co už dělám. Musel jsem se rozhodnout: Chci mít průměrný blog a průměrné tvídy, nebo nemít žádné tvídy, ale zato mít poctivě budovaný, dobrý blog? Vážně si nemyslím, že byste si měli volit platformu jen podle toho, že jsou na ní influenceři nebo že ji používají cool děcka. Měli byste si vybrat takovou, kde jsou lidé, které zajímá, co jim chcete říct. A kde jim to můžete říct způsobem, který vám sedí." 

"Často máme tendenci položit si tak vysoké standardy, mravní a intelektuální, že už ani nemůžeme nic dělat. Chceme být tak dobří, že se na všechno raději vykašleme nebo všechno zničíme, zkritizujeme a nakonec zalezeme. Příliš vysoké národy nejsou chvályhodné, jsou spjaté s nihilismem."

"Další je strach ze zestejnění. My máme podle Hegela tendenci si myslet, že jsme v nějakém ohledu výjimeční. Ovšem když něco děláte, většinou se to povede plus minus. Málokdy se někomu podaří napsat věc, o které všichni ihned ví, že je to výjimečné - mimo jiné i proto, že to nejspíše výjimečné není. Devadesát procent toho, co člověk napíše, není nic moc. A my se asi dost bojíme, že si ostatní řeknou. "Vždyť ty jsi jeden z nás!" Být na stejné rodinné s těmi, s nimiž se bavíme a kritizujeme je, z toho máme strach. Dokud člověk nic nedělá, jen se moudře tváří, může se stavět vně a nad ně. Když se ale začnete ukazovat, vznikne rovnost, protože začnete dělat chyby. A to spousta lidí nesnese, říká Hegel. 

                    Tereza Matějčková, Tvar 

Soňa Slavčeva:

Co byste poradila ženám, které by chtěly zaútočit na vysoké pozice v managementech firem?

Ať zapomenou na nějakou rovnováhu mezi osobním a pracovním životem. Neexistuje, je ztráta času se o ni snažit. Jediné, co pomáhá, je ujasnění vlastních priorit, cílů a úkolů.

"Americký volební system historicky přeje spíš republikánům. Od roku 1876 proběhlo ve Spojených státech dvanáct prezidentských soubojů, které skončily rozdílem do tří procent, a mohla v nich tedy rozhodovat zmíněná volební mapa. U devíti z nich systém posílil zisk "červených". Ve čtyřech případech dostal republikána do Bílého domu, byť získali menší počet hlasů. Opačný případ přitom neexistuje. Faktem je, že volit ze třináct takzvaných swing states, kde není dopředu zřejmé, kdo vyhraje, může svým hlasem ovlivnit výsledky výrazněji než občan tradičně "červených" či "modrých" států. Zajímavým důsledkem je vyšší váha hlasu bělochů a obyvatel venkova. Americkou populaci tvoří běloši z šedesáti tří procent, ve swing states je to přes sedmdesát dva procent. Nadreprezentováni jsou tam lidé z rurálních oblastí. Snížená váha hlasu nebílých a městských obyvatel je posílena také tím, že takřka šest milionů lidí bylo ve Spojených státech amerických v minulosti zbaveno volebního práva, protože byli odsouzeni. Často jim nedisponují ani ti, kteří už opustili vězení. Nadprůměrně jsou mezi nimi zastoupeni právě obyvatelé měst a etnické minority. Jen na Floridě takto nemůže volit deset procent dospělých. Systém není nespravedlivý jen v jiné váze hlasů. Když se ve volbách bojuje vlastně jen o třináct států, kampaně se zaměřují na problémy relativně malé části obyvatel. Řada swing states leží kolem Středozápadu, proto volbám dominovalo téma upadacího průmyslu. Potřeby voličů z Kalifornie, které trápí extrémně drahé bydlení a sucha, nebo z Chicaga, kde je problémem kriminalita a sociální vyloučení, nebo z Jihu s jeho konzervativními křesťanskými tématy mají menší ohlas. O tyto státy se nehraje."    

"Já nejsem ničí, jenom svoje. Kdybych někomu patřila, nemohla bych milovat."

"Pokroková žena tvoří pokrokové muže."

"If you are ashamed, you keep your anger inside." 

"Když utečeš ze země, kde se ti něco nelíbí, tak tvoji existenci zaplní něco z té negativity, před kterou utíkáš."

"Žurnalista má licenci na to, aby jiným vysvětloval věci, jimž sám nerozumí." 

"Myslím, že se to liší. Moje zkušenost je taková, že většina těchle lidí je na školách vychovávaná dívat se tři až pět let do budoucnosti. To myslím, je i důvod globálního oteplování, protože neumí myslet dál. Na druhou stranu jsou i lidé se státnickým cítěním a ti v současnosti panikaří, cítí, že se něco velkého musí stát. Je zajímavé, že ve 40. a 50. letech lidé byli schopni vybudovat Spojené národy a vesmírný program a dneska, kdy je třeba skutečně myslet ve velkém, toho nejsou schopni. Nikdo nemá vize."

"Kdysi se říkalo, že kapitalismus sice vytváří nerovnost, ale zároveň i podmínky, za nichž i těm nejchudším se daří stále lépe. To zjevně není pravda. Říkalo se taky, že kapitalismus vytváří technologickou inovaci, která zlepší náš život. Ani to není pravda. Nemáme roboty, kteří by za nás poklidili nádobí, těmi roboty jsou chudí pro bohaté. I argumenty, že kapitalismus zvyšuje bezpečnost a mír je mimo. Poslední argument je, že jiný systém není možný, a to je taky lež. Takže nezbývá než moralizovat: člověk, co tvrdě nedře na něčem, co nemá rád, je špatný člověk, stejně tak člověk, který není schopný splácet dluhy. A tahle morální rovina skutečně funguje. Lidé tomu věří." 

"Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoliv nenávist k jiným."

"Protože jsem po nedávné smrti maminky, zubožené Alzheimerovou nemocí, přišla na recept proti strachu z létání i nástrah života: Když předčasně umřu, nedostanu nemoc, která člověku vezme všechno. Rozum, laskavou povahu, celoživotní dovednosti, ale i to, o čem se říká, že nám to nikdo ukradnout nemůže - vzpomínky a zážitky!"

"Fear never moved the mountains."

"Zachvátila mě lítost nad tímto dnem nejen proto, že byl marný, ale že ani ta marnost z něho nezůstane, že bude zapomenut i s tímto stolem, i s tou mouchou, která mi bzučí kolem hlavy, i s tím žlutým prachem, který mi na ubrus troucí kvetoucí lípa, i s tou pomalou a špatnou obsluhou tak příznačnou pro momentální stav společnosti, v níž žiji, že i ta společnost bude zapomenu a ještě mnohem dříve budou zapomenuty její chyby a omyly a křivdy, jimiž jsem se trápil a stravoval a které jsem se marně snažil napravovat, trestat a odčiňovat, marně, protože cokoliv se stalo, stalo se a je neodčinitelné. ... Ano, tak jsem to náhle viděl: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohou odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty."

"Ale snad ve mně přece jen zůstalo něco z iracionálních pověr, například právě tohleto podivné přesvědčení, že veškeré životní příběhy, které mne potkávají, mají navíc nějaký smysl, něco znamenají, že život svým vlastním příběhem něco o sobě vypovídá, že nám postupně zrazuje nějaké své tajemství, že před námi stojí jako rébus, jehož smysl je třeba vyluštit, že příběhy, které ve svém životě žijem, jsou mytologií tohoto života a že v té mytologii je klíč k pravdě a k tajemství. Že je to klam? Je to možné, je to dokonce pravděpodobné, ale nemohu se zbavit té potřeby ustavičně luštit svůj vlastní život (jako by v něm opravdu byl skryt nějaký smysl, význam, pravda), nemohu se zbavit té potřeby, i kdyby nebyla ničím než potřebou jakéhosi hraní (jako je hraním luštění rébusů.)

"Are you a vegetarian?"
"I just can't imagine eating anything with a mother."

"Štěstí je kolektivně sdílený pocit důvěry, vzájemné popichování a uvolněnost, jež člověk zažívá s rodinou či širokým okruhem přátel."

"Patrně ho překvapilo, že jsem s ním během našeho setkání jednal mile, možná až moc mile. Spousta evropských novinářů, zvláště německých, by se tak nechovala. Místo toho by se ho snažili navést, aby řekl nějakou hloupost, nebo by mu dělali kázání. Pro mě ovšem novinařina není aktivismus, a není důvod někoho někam tlačit, pakliže nemáte podezření, že si s vámi zpovídaný zahrává, lže vám nebo se před vámi snaží skrýt důležitá fakta." 

Tuvia Tenebom, Krysy jejího veličenstva 

Tuvia Tenenbom, Krysy jejího veličenstva

Tuvia Tenenbom, Krysy jejího veličenstva

Jan Němec, Možnosti milostného románu 

Martin Šimečka, Respekt 

Tomáš Šebek

"Skupinám jako je al - Káida nebo nověji Islámský stát, se podařilo získat podporu i tíky tomu, že mohli využít pocitu pokoření zanechaného kolonialismem. Stejně tak jim však nahrál i následný nezdar panarabského nacionalismu - a do jísté míry arabského národního státu. Arabští předáci nedokázali přinést blahobyt ani svobodu. Volání sirén islamismu, které slibují vyřešit veškeré problémy, se tak v regionu zasaženém toxickou směsí zbožnosti, nezaměstnanosti a útlaku ukázalo být hlasem, na který spousta lidí slyší."

V zajetí georgrafie

"Dominantním náboženstvím Blízkého východu je islám, který však nabývá řady rozmanitých podob. Dvě nejdůležitější větve tohoto vyznání jsou téměř stejně staré jako tato víra sama: schizma mezi sunnitskými a šíitskými muslimy se datuje rokem 632, kdy úmrtí proroka Mohameda vedlo ke sporům o jeho nástupnictví. Jak mezi Araby, tak mezi celosvětovou populací vyznavačů islámu převažují sunnité, kterých je celkem 85%, třebaže v některých arabských zemích je jejich poměrné zastoupení podstatně menší. Své pojmenování odvozují od výrazu "sunna" neboli "tradice". Ti, kdo se později stali sunnity, po smrti Proroka tvrdili, že jeho následních má být vyvolen v souladu s arabskou kmenovou tradicí. Oni sami se pokládají za muslimské pravověrce. Slovo "šía" pochází z výrazu "ší'at Alí", doslova "Alího strana", což odkazuje k zeti proroka Mohameda. Alí a jeho synové Hasan a Husajn byli zavražděni, čímž jim byl upřen nárok vést islámskou obec, který podle šíitských výkladů právoplatně zdědili. Z toho vyvstalo několik doktrinálních sporů a kulturních odlišností, jež rozdělily islám do dvou hlavních proudů a vedly k řadě rozepří a válek, třebaže je střídla i dlouhá období pokojného soužití. Obě hlavní větve se štěpí na další podvětve. Sunnitský islám má kupříkladu několik různých odnoží vyrůstajících z okdazů toho kterého z velkých učenců minulosti. .... Šíitský islmá má tři hlavní směry. Ten nejznámější představují patrně tzv. dvanáctníci, kteří vyznávají učení dvanácti imámů, ale i tady dochází k dalšímu štěpení Alavité a drúzové se podle všeobecného vnímání vzdálili tradičnímu islámskému myšlení natolik, že nemálo muslimů (zejména sunnitů) je ani nepovažuje za své souvěrce."

V zajetí georgrafie

"Dnes je v Africe 56 zemí. Od doby, kdy s hnutím za nezávislost zadul v polovině 20. století "vichr změn", se některá slova mezi narýsovanými čarami změnila (ze Rhodésie se kupříkladu stalo Zimbabwe), ale hranice jako takové kupodivu zůstaly vesměs netknuté. Mnohé z nich s sebou přitom nesou stále tytéž problémy, jako když byli kdysi zakresleny, a toto formální rozčlenění zůstává jedním z mnoha odkazů, jež kolonialismus kontinentu zanechal. Etnické konflitky v Súdánu, Somálsku, Keni, Angole, Demokratické republice Kongo, Nigérii, Mali a jinde jsou odrazem toho, jak se evropské pojetí georgrafie míjí s faktickou podobu africké demografie. Konflikty tady byly bezesporu odjakživa: Zuluové a Xhosové se svářili už dlouho předtím, než vůbec spatřili prvního Evropana. Ale kolonialismus zasadil tyto sváry do umělé struktury - evropské koncepce národního státu -, v rámci které se teď musejí řešit. Moderní občanské války se rodí částečně z toho důvodu, že kolonialisté různým etnikům prostě oznámili, že odteď žijí ve společném státě a představují jediný národ. Když byli potom kolonialisté vypuzeni, získalo ve státě jedno etnikum převahu a chtělo ostatní ovládnout, čím bylo rázem zaděláno na násilí."

V zajetí georgrafie

"Otrokářství existovalo v Africe už dlouho předtím, než se vnější svět na místo svého původu vrátil. Obchodníci v oblasti Sahelu zapojovali tisíce otroků do přepravy obrovského množství soli, jež v té době platila za nejcennější zboží regionu. Arabové zavedli jakýsi "subdodavatelský systém", v rámci kterého si od ochotných kmenových náčelníků nechali africké otroky doručovat přímo na pobřeží. V době vrcholného rozkvětu Osmanské říše v 15 - 16. století byly do Istanbulu, Káhiry, Damašku a celého arabského světa zavlečeny statisíce Afričanů, převážně z oblasti Súdánu. Evropané nezůstali pozadu. Odváželi si domorodce na otrokářských lodí, s nimiž zakotvili u západního pobřeží, a Araby i Turky co do chamtivosti a krutosti ještě předčili."

V zajetí georgrafie

"Ať už v dobrém nebo ve zlém: moderní svět vyrůstá z Evropy. Západní předpolí velkého eurasijského kotinentu dalo vzniknout osvícenství, jež vedlo k průmyslové revoluci - a jejím výsledkem je všechno, co okolo sebe dnes a denně vidíme. Velebit (anebo zlořečit) za to můžeme evropskou polohu."

V zajetí geografie

"V Iráku, Afgánistánu a na dalších místech podcenily USA sílu a mentalitu malých mocností a kmenů. Historická zkušenost s fyzickým prostředím, jež skýtalo ochranu a nahrávalo jednotě, svedla Američany k přeceňování síly svého racionálně demokratického étosu, podle něhož lze cestou kompromisů, nezdolné práce a volebního hlasování zvítězit nad atavismem historicky podmíněných a hluboce zakořeněných obav z "těch druhých", ať už jsou to sunnité, šíité, Kurdové, Arabové, muslimové nebo křesťané. Američané předpokládali, že lidé se přece chtějí navzájem sbližovat. Jenomže skutečnost je taková, že mnozí k tomu prostě nenajdou odvahu a chtějí raději žít odděleně, jak je to naučila jejich vlastní zkušenost. O lidstvu se neříká nic radostného, ale na různých místech i v rozličných epochách jsme se přesvědčili, že taková je zkrátka smutná pravda. ... To neznamená, že by američtí politici byli "naivkové", jak se rádi domnívají někteří z těch nadutějších evropských diplomatů. Jsou jenom zvyklí ke všemu přistupovat ve stylu "to půjde", a "to se zvládne", jenže ono to takhle zkrátka vždycky nefunguje."

V zajetí geografie

"Amerika má padesát států, ale díky jejich vzájemné provázanosti je země tak jednotná, jak toho osmadvacítka svrchovaných států EU nikdy nebude schopna. Většina zemí EU má oproti libovolnému státu Ameriky mnohem silnější a zřetelněji vymezenou národní identitu. Snadno narazíte na Francouze, který se možná cítí být Evropanem, ale v prvé řadě je Francouzem, a leckterému dalšímu je myšlenka Evropy vlastně celkem ukradená. Jen málokterý Evropan se ztotožní se svou Unií tak jako Američan s tou svou."

V zajetí geografie

"Je to ukázka toho,jak funguje geopolitika strachu. Kdyby Tibet neovládla Čína, vždycky by tady byla možnost, že se o to pokusí Indie. Získala by tím vyvýšené velitelské stanoviště na Tibetské náhorní plošině a zároveň základnu, odkud by mohla dál pronikat do čínské centrální oblasti. Navíc by tím získala kontrolu nad prameništi trojice velkých čínských toků (Žluté řeky, Jang - ć - tiang a Mekongu), díky nimž se o Tibetu hovoří jako o čínské vodní zásobárně. A protože má Čína přibližně stejnou spotřebu vody jako USA (a pětkrát tak velkou populaci), je zřejmé, že nic takového nedopustí."

V zajetí georgrafie

"Jedním z charakteristických rysů Číny dodnes zůstává, že když se otevírá světu, pobřežní oblasti vzkvétají, ale vnitrozemí z toho nic nemá. Velkým pobřežním městům, jako je Šanghaj, sice bohatství plynoucí z obchodu přineslo prosperitu, ale ta už se nepřenesla na venkov. To přispělo k vydatnému stěhování lidí do městských oblastí a prohloubilo rozdíly mezi regiony."

V zajetí georgrafie

"Většinu obyvatel Ruské federace tvoří lidé, kteří nejsou etnickými Rusy a necítí k Moskvě žádnou zvláštní loajalitu. Důsledkem je striktní bezpečností systém, nikoliv nepodobný tomu ze sovětských časů. Rusko bylo za oné éry v podstatně koloniální mocností: vládlo lidem a národům, kteří měli pocit, že se svými pány nemají nic společného. V některých částech Ruské federace - třeba v Čečensku a Dagestánu na Kavkaze - přetrvává tento pocit dodnes."

Tim Marshall: V zajetí geografie

"Totiž - neštěstí, trápení, smutky a průšvihy jsou přepestré a vzrušující. Lze je rozebírat, soucítit se smolaři, hledat chyby nešťastníků, radit jim a tajně se radovat, že jiní jsou na tom hůř. Zatímco štěstí a euforie mají jednoduchý rejstřík, jsou soběstačné, chlubivé, někdy až otravné..."

Věra Nosková: Bereme co je

"Maruš pochází ze světa plných hrnců, naklizených bytečků a úzkostlivé solidnosti, provozních starostí, které přináší den. Opečováváním stovek předmětů nanošených do hnízda, uspokojováním jednoduchých potřeb rodinky se dá vyplnit celý život a pozoruju, že mnoho žen tomuto mikrosvětu život s chutí obětuje. Vládnou ručníkům, nábytku, hadrům, kuchyňským spotřebičům, plotně, obsluhovaná rodina respektuje některá jejich přání, ba i rozkazy. Mnohdy spíš nerespektuje a na ženiny požadavky kašle, s přehledem maminu vykořisťuje, ale i s tím se hospodyně nějak smíří, vždyť ví své, beze mě byste shnili ve špíně, říká si v duchu a někdy i nahlas. Nároky zahnízděných žen v manželství nenápadně bobtnají. Brání mužskému, aby vrážel peníze do neužitečných zálib, aby plýtval energií, když z toho neplyne pro členy rodiny užitek. ... Rodinu znám jako těsné hnízdo, kde ostatní nevnímají vaši potřebu svobody, klidu, intimity. Pěkně zblízka vás pozorují, hodnotí, zesměšňují, kritizují a činí nátlak. Dovolují si určovat, jak máte žít! Ohavné! Všichni psychopati, hysterky, agresoři, manipulanti a zakomplexovaní křiváči se přednostně seberealizují ve svých rodinách."

Věra Nosková: Bereme co je

"Na rozdíl od mě vědí, co se má u hrobu dělat. Pomodlit se za věčnou duši zemřelého. Nemučí se přemyšlováním, pochybnostmi, nepředstavují si nutkavé zakázané obrazy rozkladu, nehoří v nich doutnák vzpoury. Měla bych jim závidět? Asi ano. Kolektivní rituály jsou až na první pohled útěsné a sjednocující, pokora ztišuje kvasící ego. Víra v Boha umenšuje pocit osamělosti, vede ke smíření. Jenže já nemůžu, nechci, je pro mě už dávno pozdě odevzdat se, pokořit, věřit ... Jsem od dětství bytostný pozorovatel a bytostný pochybovač. Pochyby a nedůvěra mi vyztužily zranitelnou psychiku pevnou kostrou, vím, co pro mě znamená spojení s realitou, ověřitelnou skutečností, byť všední a bolavou. Víra v cokoliv je mi odepřena, ale jinak tím netrpím. Ostatně pokud Bůh existuje, je prý nanejvýš milosrdný, jak tvrdí křesťané, připomínám si s velkou dávkou ironie. To, jak lidi zpackaně stvořil, a pak tejral, trestal, posmíval se jim a zabíjel je bez výběru, prostě jako hmyz, ohněm, vodou, epidemiemi, vzájemným vyvražďováním, by spíš svědčilo o jeho krutosti a cynismu, ale budiž, víra má plno křečovitých tvrzení, která si odporují, náboženství je plné do očí bijících mystifikací, klamů a manipulací. Ale s tím božím milosrdenstvím, zpovědí, po níž následuje odpuštění, je to nakonec dobře zařízeno."

Věra Nosková: Bereme co je

"Umělci, které jsem poznal, mi znechutili umění - umění, které jsem poznal, mě smířilo s umělci. To prý prohlásil Reverdy, básník, jenž podobných zpiťanů a hraničních osobností, kterým se dnes obdivujeme, potkal spoustu. Nikdo tý ženský nevezme, že zpívá tak, že až bere duše do rukou a malinko je, ty zpokornělé syslíky, hřebelcuje plným, drsným hlasem. A každej z nás drží jako beran, je celej u vytržení a má pocit, že se dotkl něčeho velkého. Velké pravdy, pravdivého citu, poezie. A je jedno, že ona, přerostlé, předčasně zestrálé, na chlastu závislé dítě, možná nevím, co činí. Talent si vybírá své vyvolené poslepu."

Věra Nosková: Bereme co je

"Přečetla jsem tisíce knih. Vím, jak se to má s příběhy. Jsou matriálem, přes nějž vidíme, hodnotíme, obviňujeme a usvědčujeme svět, pohráváme si, pátráme, pravdu a fikci skládáme, jak se nám líbí."

Věra Nosková: Bereme co je

"Víš, co mě zaskočilo nejvíc?" odpovídá soustředěný na to, aby problém co nejpřesněji popsal. "Že jsem zůstal mladý i ve starém těle. V těle, které se mi nelíbí, zahanbuje mě, někdy dokonce stávkuje, taky bolí ... Co je mi do něj, říkám si. Proč já, mladej kluk, který se od nějakých pětadvaceti téměř nezměnil, nerezignoval, miluje život .. co ti budu vykládat, vždyť to znáš ... musím bydlet v chátrajícím těle?! Ten dualismus opotřebovaného těla a lačné, mladé osoby v něm je, musím přiznat, poněkud bolavý."

Věra Nosková: Bereme co je

"Naše chybné reakce a rozhodnutí má občas na svědomí konkrétní, zvláštní chvíle vytvoření konstelací vůní, barev, tepla, světla nebo tmy, ticha či jistých zvuků a pestrých asociací, mihnoucích se vzpomínek. Taková jedinečná, plně prožívaná, zpomalená chvíle má za následek stav duše, který rozmarně a bez rozmyslu jedná za nás. Jenže ty konce..."

Věra Nosková, Bereme co je

"Kdo často uniká smrti, právě tak často se rodí znovu a pokaždé s hlubší vděčností, jestliže se ovšem vzdá iluze, že má právo na život."

Nebe nezná vyvolených

"Život je něco příliš velkého a i smrt je něco příliš velkého - s tím si člověk nezahrává. Mít odvahu je něco jiného než nemít strach. To první je vědomí nebezpečí, to druhé nevědomost."

Nebe nezná vyvolených

"Čemu se říká tvrdá? A jsem taková? Nebo jen nemám kdy na něžný klam, který vrhá na nepříjemné pravdy pozlátko dobrých způsobů, čemuž se říká takt?"

Nebe nezná vyvolených

"Jediná věc, která stojí v životě za to, je moci si vyvolit vlastní smrt, a to proto, že pak smrt nemůže člověka zabít jako krysu nebo ho zahubit a zadávit, když není připraven."

Erich Maria Remarque, Nebe nezná vyvolených

"Pomyšlení na to, jak se dny vytrácejí, aniž je zaznamená, ji naplňovalo pocitem ztráty."

Virginia Woolf

"A ti, kteří radí podnikatelům, aby to nikdy nevzdávali? Šarlatáni. Jsou chvíle, kdy to musíte vzdát. Vědět, kdy to vzdát, kdy zkusit něco jiného, může být někdy geniální tah. Vzdát to neznamená zastavit se. Nikdy se nezastavujte. Důležitou roli hraje i štěstí. Ano, rád bych na tomto místě zcela otevřeně připustil mocnou úlohu štěstí. Atletům přeje štěstí, básníkům přeje štěstí, obchodníkům přeje štěstí. Usilovná práce je klíčová, dobrý tým je klíčový, inteligence a odhodlání jsou nedocenitelné, ale o výsledku mnohdy rozhodne štěstí. Někteří by to možná nenazvali štěstím. Možná by řekli, že je to tao nebo logos nebo džňána nebo dharma. Nebo duch. Nebo Bůh. Já to řeknu takhle. Čím usilovněji pracujete, tím lepší je vaše tao. A protože ještě nikdo nikdy adekvátně nedefinoval tao, snažím se nyní pravidelně chodit do kostela. Říkám lidem: věřte v sebe, ale věřte také ve víru. Ne v takovou víru, jak ji definují druzí. Ve víru, jak si ji definujete vy. Ve víru, jejíž definice vám prýští ze srdce."

Shoe Dog

"Může to všechno být jen náhoda? Myslím na bezpočet poboček Nike po celém světě. Každá bez ohledu na to, v jaké je zemi, má telefonní číslo, které končí 6453, což odpovídá písmenkům NIKE na číselníku. Ale čistě náhodou, zprava doleva je to tak čas nejlepšího Prefontaineova mílového času, na desetinu vteřiny přesně 3:54,6. Říkám čistě náhodou, ale je to tak opravdu? Je to hodně troufalá myšlenky, že některé náhody jsou více nežli jen náhodami? Dostane se mi odpuštění za pomyšlení nebo naději, že mě postrkuje nebo mi našeptává vesmír, případně nějaká řídící síla? Anebo si se mnou jen tak zahrává?"

Shoe Dog

"Why, then, do so many experts insist that they've found the one true and right way? It's a fact about human nature: when getting advice, we love to receive a precise, standardised template for success, and when giving advice, we love to insist that the strategy that works so well for us will surely work for others. But each of us must find our own way."

Gretchen Rubin

"Některé zápisky byly spíš jen jednoduché poznámky. Ale ráda jsem občas zalistovala o několik měsíců i let dozadu, a potom jsem měla pocit, že události těch dní, přestože nevýznamné, neupadly v zapomnění. ... Někdy se mi zdálo, že zápisky jsou obyčejné a nudné a že ani nestojí za zaznamenání, ale když jsem se k nim po čase vrátila, zjistila jsem, že mi pomáhají vybavit si určitý den, připomínají mi jeho vůni a oživují barvy. Díky mým záznamům zůstaly okamžiky stále živé a nevytratily se do tmy zapomnění."

Tiché roky

"Ano, lidské tělo potřebuje krev. Musí si vytvářet červené a bílé krvinky a krevní destičky a ty musí plynule a rovnoměrně rozvádět na všechna správná místa, ve správný čas, za všech okolností. Ale tato každodenní "obchodní činnost" lidského těla není naše mise jako lidských bytostí. Je to základní proces, který nám umožňuje mít vyšší cíle a mířit k nim, ale život nás neustále nutí překračovat základní procesy fyzické existence - a někdy v 70. letech jsem to udělal i já. Změnil jsem si svou definici vítězství. Vítězit pro mě původně znamenalo neprohrávat, udržovat se prostě naživu. Teď už to ale nebylo dost ani pro mě, ani pro moji společnost. Chtěli jsme tak jako všechny velké firmy něco vytvářet, k něčemu přispívat, a troufli jsme si říkat to nahlas."

Phil Knight, Shoe Dog

"That's America. Puritans in public, perverts in private."

Bohemian Rhapsody

"Vše, co je lepší, nakonec přijde."

Pierre Teilhard de Chardin, via Jakub Horák (Deep Talk)

"Důvěřuj druhým, když jsi jim stála za to dát ti příležitost." (K impostor syndrome)

Zuzana Špačková via Deep Talk

"Uvnitř systému nemůžeme poznat systém."

(Svět bude stále plný paradoxů a nejasností. Nikdy ho nebudeme úplně chápat, ale to ani nemůžeme. Když v něm žijeme, nelze ho prostě nahlédnout z vnějšku.")

Václav Dejčmar

Většina zemí, které dosáhly značného ekonomického a sociálního pokroku, nejsou demokraciemi. Jižní Korea se přesunula z úrovně 1 na úroveň 3 rychleji, než se to kdy podařilo kterékoliv zemi (vyloučíme-li země, kde se našla ložiska ropy), a po celou tu dobu šlo o vojenskou diktaturu. Z deseti zemí s nejrychlejšími ekonomickým růstem v letech 2012 – 2016 by se jich devět umístilo na žebříčku demokracie velice nízko. Každý, kdo tvrdí, že demokracie je pro ekonomický rozvoj a zlepšení zdravotní péče nezbytná, riskuje, že mu realita bude odporovat. Lepší je pro demokracii argumentovat jako pro cíl sám o sobě než jako pro nadřazený prostředek ostatních cílů, jichž bychom rádi dosáhli.

Hans Rosling, Faktomluva

Myslím, že proto, že lidé obecně mají silný dramatický instinkt uvažovat binárně: něco je nutí rozdělovat věci do dvou odlišných skupin – s prázdnou mezerou uprostřed. Máme pro to i odborný termín: dichotomie. Rádi stavíme věci do kontrastu. Dobrý versus zlý. Hrdinové versus padouši. Moje země versus zbytek světa. Rozdělování světa do dvou protichůdných stran je prostě jednoduché, intuitivní a také dostatečně dramatické, protože automaticky předpokládá konflikt. A tak to děláme bez přemýšlení, neustále. Novináři to dobře znají. Formulují téma svých reportáží jako konflikt dvou opačných jedinců, názorů nebo skupin. Dávají přednost příběhům o extrémní chudobě nebo naopak o milionářích. Příběhy o velké většině populace trmácející se směrem k lepšímu životu je příliš nezaujmou. Novináři jsou vypravěči. Stejně tak tvůrci dokumentárních a hraných filmů. V dokumentech je nejlepší postavit proti sobě slabého jedince a velkou zlou korporaci.

Hans Rosling, Faktomluva

Je tohle všechno, proč byl člověk zrozen? Má jen zreprodukovat sám sebe, vytvořit podmínky pro potomstvo, které pak bude krátkou dobu vytvářet podmínky pro další potomstvo? Je lidstvo jen jeden velký kopírovací stroj, který vyplivuje nové a nové duplikáty originálu? Proč by Bůh stvořil člověka, kdyby chtěl jenom tohle, proč se nespokojil s veverkami, tuleni a sysly? ... Ale co chtěl? Chtěl nás donutit, abychom přesáhli své hranice, jako vynálezce touží, aby jeho Frankenstein ožil? Sedí tam kdesi nahoře a toužebně si přeje, aby aspoň občas ho někdo trochu pobavil, aby prolezl ohrádkou a pásl se na zakázaných pastvinách? Štafeta je zábavná, když závod trvá pár minut, ale staletí se dívat, jak jeden druhému předává kolík...

Hester aneb O čem ženy sní

A zároveň se skoro všichni nějak pokoušíme o nesmrtelnost. Cílem existence je reprodukce: biologická, umělecká, technologická. Nejdřív je třeba dosáhnout nesmrtelnosti, teprve pak je možné zemřít. Stejně si myslím, že nesmrtelnost lidstvo čeká už brzy. Proč bychom jinak tak vytěsňovali smrt a její rekvizity z každodennosti? Smrt je přežitek, smrt vymře. Ale do té doby musím vydržet, proto musím hořet pomalu. Dloubla jsem znovu do kelímku a namazala se druhou vrstvou. Valerie říká, že smyslem existence je podávat svědectví. Ale co je svědectví, když ne další replikace, zaznamenávání skutečnosti, porušování linearity času, ergo pokus o nesmrtelnost?

Teorie podivnosti

Moje sympatie nebo antipatie k určitému člověku závisejí na tom, jaký podíl mého vlastního já tento můj protějšek obsahuje. S tím, že jsou to krajní hodnoty téže veličiny. Zrcadlí to, co v tom momentě jsem. Nebo to, co v tom momentě odsuzuju. Pokud neobsahuje nic, měl by pro mě být neviditelný.

Teorie podivnosti

Od určitého věku jsem sama sebe přesvědčovala, že ta skutečná, zralá láska nepotřebuje žár. Že jde o klid, důvěru, komfort, spolehnutí. Zdálo se, že moudré rady z časopisů i takzvaných zkušených to potvrzují. Udržovala jsem vlažné vztahy a uzavírala sňatky z rozumu. Pokud platí, že partner je naším zrcadlem, nejspíš jsem se sama na sebe nechtěla dívat moc zblízka. Ale teprve teď na mě dolehla ta vyprahlost. Kdy naposledy jsem se s někým objímala tak, že jsme jeden z druhého málem vymačkali duši? Kdy jsme se líbali třeba hodinu, až jsme z toho ztratili pojem, kde je nahoře a kde dole a co jsem ještě já a co ten druhý? Buď jsem udržovala chladné, zodpovědné svazky a čekala, že se vztah bude budovat, růst, prohlubovat, anebo tyhle servisní, transakční vztahy jako teď s Maxem. Uvědomila jsem si další podivnou věc. Jsem schopná se bez problému tělesně odevzdat jen muži, kterého se nebojím.

Teorie podivnosti

„Kdo chce být vpravdě svoboden, je ve vězení.“ Pro Jirečka to rozhodně platilo. Vyškrabal se na vrchol, aby si mohl dělat, co chce, a je lapen. Sedí to i na Mrázka. Chce se vymanit z kolotoče akademie a uvázal si na krk smečku stavebních dělníků a břemeno živnosti. Moje sestra? Má svobodu finančního bohatství, ale musí mu sloužit. Musí si z důvodů prestiže kupovat ty nejdražší věci, děti posílat do drahých škol a to taky není svoboda. Moje matka, emancipovaná, v sevření svých ambicí. Otec se vysvobodil z řehole profese a dře v kamenné sluji jako odsouzenec na uranu. A brácha, svobodomyslný bohém, je rukojmím těch, kdo mu zrovna z milosti poskytují azyl. A co já? Nezadaná, bez závazků, v zajetí vlastní nerozhodnosti. Kdo je teda vlastně svobodný? Možná Drlík, a to nejspíš proto, že nikdy svobodný být nechtěl.

Teorie podivnosti

Někteří mladí rodiče, zvlášť matky, jako by se svými dětmi tvořili spojené nádoby. Jak se dítě naducává a zakulacuje, rodiče sesychají a chřadnou. Vždycky si vzpomenu na sýkorky, co nám v budce na balkóně vyváděly mladé. Nejdřív dvě úhledné, pestré koňadry stavěly hnízdečko. Pak samička seděla na vejcích a partner ji létal krmit. Když se mláďata vylíhla, lítali oba, od rozbřesku do tmy se nezastavili. Housenku nebo brouka dovnitř, hovínko ven. A z budky se neustále ozývalo tenké pištění, které postupně temnělo do hlubších tónin, jak ptáčata rostla. Až jednoho dne z otvoru v budce vypadalo jedno po druhém šest buclatých barevných sýkoreček, hladké peří se jim třpytilo novotou, a povzbuzovaly je v tom dvě opelichané, vybledlé, vystresované trosky na pokraji smrti vyčerpáním.

Teorie podivnosti

Odmalička žasnu nad tím, jak je to na světě chytře zařízeno. Že společnost funguje: že je dost pekařů, popelářů, trafikantů, řidičů tramvají — a to i bez centrálního plánování. Dirigistická ekonomika dob mého dětství přirozenou dělbu úkolů spíš potlačovala, protože pracovala s předpokladem, že svět je mechanismus. Ale žádný národohospodář mi nevymluví, že svět i vesmír je spojitý organismus, jako mraveniště, a zásahy zvenčí jen narušují jeho vnitřní moudrost. Když se nechá na pokoji, nezhroutí se do sebe na rozdíl od socialistického hospodářství pětiletých plánů. Vědomě si vybíráme zaměstnání, ale k povolání jsme byli… povoláni. Ne každému se podaří ty dvě věci propojit. Ti nadanější a motivovanější mají více na výběr, na ty méně šťastlivé pak zbydou práce, které nechce nikdo dělat. Hrstka lidí má zcela jedinečné zájmy, třeba jako tvorbu hologramů. Ale i takový podivín je asi ve společnosti potřeba, když ho samovolně vyprodukovala a když v něm vzplála touha zabývat se právě tímhle. Tužby si nevybíráme, ty jsou do nás vkládány. Děti se se svými touhami a úkoly už rodí.

Teorie podivnosti

Ze složení osazenstva nápravných zařízení je ale zjevné, že ty jejich zákony nakonec dodržují hlavně ženy. Jenže právě porušováním statu quo, nikoliv jeho dodržováním se svět posouvá dopředu. Kam jsme to dopracovaly my, vzorné holčičky, chválené učitelkami za docházku, vypracované úkoly a dobré chování? Můžeme leda tak smutně vzhlížet k rebelům a stěžovat si na dvoutřetinové platy.

Teorie podivnosti

Je to stejné jako v životě. Nejvíc se srovnávám s těmi, kdo jsou těsně přede mnou nebo těsně za mnou a jsou mi výkonnostně nejblíž. Jezdci v úplně jiné lize se mě nedotýkají.

Teorie podivnosti

"Já o tom takhle neuvažuju. Pro mě je podstatné, že jsem si dokázal najít svoje místečko na světě a někoho přimět, aby mi za to platil. To dokazuje moji evoluční způsobilost. Obstál jsem v konkurenci, na pracovním trhu jsem nepropadl, a to ospravedlňuje moji existenci,“ usmál se, jako kdyby to byla kdovíjaká životní výhra. „A nemáš někdy problém s tím, že netvoříme hodnoty? Nerubeme uhlí, neuzdravujeme lidi?“ „Kdybys kopala uhlí, tak by sis zase vyčítala, že znečišťuješ životní prostředí. Kdybys léčila lidi, musela bys uzdravit třeba i smrtelně nemocného Hitlera. Uzdravování akorát stojí peníze a všichni nakonec stejně umřou. Nezpochybnitelným kladem naší práce je to, že ničemu neškodíme a nikomu neubližujeme. A dokud si nás stát vydržuje, budeme dělat, co se po nás žádá. A asi úplně zbyteční nejsme, když se pro nás v rozpočtu peníze najdou.“ Ivan měl ve své pragmatičnosti pravdu. Nebo o sobě tolik nepochyboval."

Teorie podivnosti

"...jenže pak jsem poznal, co je to maloměsto. Je to místo, kde člověk vyrůstá obklopen nejrůznějšími podivnostmi, kde žije vedle postižených a výjimečných tak dlouho, až mu nakonec všichni a všechno připadají normální."

John Irving, Modlitba za Owena Meanyho

"But liberalism has no obvious answers to the biggest problems we face: ecological collapse and technological disruption. Liberalism traditionally relied on economic growth to magically solve difficult social and political conflicts. Liberalism reconciled the proletariat with the bourgeoisie, the faithful with atheists, natives with immigrants, and Europeans with Asians by promising everybody a larger slice of the pie. With a constantly growing pie, that was possible. However, economic growth will not save the global ecosystem, just the opposite. In fact, for economic growth is the cause of ecological crisis. And economic growth will not solve technological disruption, for it is predicated on the invention of more and more disruptive technologies."

Yuval Noah Harrari: 21 Lessons for the 21st century

"Buddhismus říká, že pokud někoho poznáš a tvé srdce začne bít rychleji, ruce se ti začnou klepat, kolena podlamovat, pak to není TO ono. Pokud poznáš svou spřízněnou duši, cítíš klid."

Anie Songe, Továrna na sny

Do your best and fuck the rest.

Medicína není matematika, ne všechno lze spočítat, ne všechno se chová podle předem definovaných zákonů. Ani mě tolik nezneklidňuje, že se něco nepodaří, ale fakt mě trápí, když se stav pacienta zhoršuje. Tuším nejstarší ze tří neurochirurgů Benešů nedávno někde řekl, že největší statečnost chirurga není v tom, že operuje dál a dál, ale že umí říct: stačí, dál to nejde. Zastavit se. Jsme smrtelní. Takže hrdina je vlastně smířený pacient a smířený lékař.

Tomáš Šebek, Finmag

"Je láska to, že s tím člověkem seš ochotná bejt i ve dny, kdy je ti odpornej, nebo je láska to, že ti není odpornej nikdy"?

Panda v nesnázích

Extremismus a ohrožení demokracie u nás nevzniká z osmi procent lidí, kteří jsou v extrémní chudobě, ale právě z těch třiceti procent, co jsou relativně těsně nad nimi. Tihle lidé ve výzkumech často říkají, že pro ně nezáleží na tom, zda tu je či není demokracie. Nedůvěřují institucím, jsou negativněji zaměřeni proti minoritám a mají obavy z budoucnosti. Řešení této mělké chudoby pramenící z omezených příjmů je samozřejmě více. Třeba snížit odvody a zatížení málo placených úvazků. Snížit odliv zahraničního kapitálu, podporovat reinvestice v rámci republiky. Bojovat proti velkým daňovým únikům. Snažit se o posílení ekonomicky slabých regionů – například na severozápadě Čech. Posílit některá opatření v oblasti dostupného a sociálního bydlení a předlužení, což je něco, kvůli čemu se často můžete z mělké chudoby propadnout do opravdové. A snažit se o vzdělávání, v němž vzdělanostní dráhu tolik neovlivňují aspirace rodičů, a dětem ze znevýhodněných částí společnosti pomáhat od předškolního věku.

Daniel Prokop via Michal Kašpárek

Happiness was never important. The problem is that we don’t know what we really want. What makes us happy is not to get what we want. But to dream about it. Happiness is for opportunists. So I think that the only life of deep satisfaction is a life of eternal struggle, especially struggle with oneself. If you want to remain happy, just remain stupid. Authentic masters are never happy; happiness is a category of slaves.

Slavoj Žižek via Michal Kašpárek

"To víš, žijeme v ekonomice řitolezectví. Největší problém v téhle zemi není korupce. Problém je, že máme tolik kvalifikovaných lidí, kteří nedosáhnou toho, co by měli, protože odmítají lézt někomu do zadku nebo nevědí, komu do zadku lézt, nebo ani netuší jak. Já mám štěstí, že lezu do zadku tomu správnému."

Chimamanda Ngozi Adichie: Amerikána

"Tomáš si říkal: milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen, ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě.)"

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Matka vysvětlovala Tereze neustále, že být matkou znamená všechno obětovat. Její slova zněla přesvědčivě, protože byl za nimi prožitek ženy, která ztratila všechno kvůli svému dítěti. Tereza poslouchá a věří, že největší hodnotou života je mateřství a že mateřství je veliká oběť. Je-li mateřství ztělesněnou Obětí, pak úděl dcery znamená Dluh, který nelze nikdy splatit."

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Kdo je v cizině, jde v prázdném prostoru vysoko nad zemí bez záchranné sítě, kterou člověku poskytuje jeho vlastní země, kde má rodinu, kolegy, přátele a snadno se domluví jazykem, který zná od dětství. "

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Proč by se vlastně měla stýskat s Čechy? Co ji s nimi spojuje? Krajina? Kdyby měl každý z nich říci, co si představuje pod jménem Čechy, obrazy, které by jim vystupovaly před očima, by byly docela nestejnorodé a netvořily by žádnou jednotu. Anebo kultura? Ale co to je? Hudba? Dvořák a Janáček? Ano. Ale co když Čech nemá pro hudbu smysl? Podstate česštví se rázem rozplyne. Anebo velcí mužové? Jan Hus? Nidko z tamtěch lidí nečetl ani řádku z jeho knih. Jediné, čemu byli s to svorně rozumět, byly plameny, sláva plamentů, v nichž uhořel jako kacíř na hranici, sláva popele, v který se proměnil, takže podstate češství, říká si Sabina, je pro ně právě jen popel, nic víc. Ty lidi spojuje jen jejich porážka a výčitky, které adrsují jeden druhému."

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Evropská krása měla vždycky intencionální ráz. Byl tu estetický záměr a dlouhodobý plán, podle něhož člověk během celých desetiletí budoval gotickou katedrálu anebo renesanční město. Krása New Yorku má úplně jiný základ. Je to neintencionální krása. Vznikla bez lidského úmyslu asi jako krápníková jeskyně. Tvary, samy o sobě ošklivé, se dostávají náhodou, bez plánu, do tak neuvěřitelných sousedství, že zazáří zázračnou poezií."

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Když je společnost bohatá, lidi nemusí pracovat rukama a věnují se duševní činnosti. Je čím dál víc univerzit a čím dál víc studentů. Aby mohli studenti absolvovat, musí si vymyslit témata diplomních prací. Témat je nekonečné množství, protože o všem na světě je možné napsat pojednání. Popsané listy papíru se vrší do archivů, které jsou smutnější než hřbitov, protože do nich nikdo nevstoupí ani na Svátek mrtvých. Kultura zaniká v množství produkce, v lavině písmen, v šílenství kvantity."

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Pro Sabinu žít v pravdě, nelhat sobě ani jiným, je možné jen za předpokladu, že žijeme bez publika. Be chvíli, kdy našemu jednání někdo přihlíží, přizpůsobujeme se chtě nechtě jeho očím, které nás pozorují, a nic už není pravda z toho, co děláme. Mít publikum, myslit na publikum, to znamená žít ve lži. Sabina opovrhuje literaturou, kde autoři prozrazují na sebe i na své přátele všechny intimity. Člověk, který ztratí svou intimitu, ztratí vše, myslí si Sabina. A člověk, který se jí zbavuje dobrovolně, je monstrum."

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Snad jeho hluboká nedůvěra k lidem (jeho pochyba o tom, že mají právo o něm rozhodovat a soudit ho) se podílela už na jeho volbě povolání, které vylučovalo, aby byl vystaven publiku. Člověk, který si zvolí například dráhu politika, učiní dobrovolně publikum svým soudcem s naivní netajenou vírou, že si získá jeho přízeň. Eventuální nesouhlas davu ho povzbuzuje k ještě větším výkonům, stejně jako Tomáše podněcovala obtížnost diagnózy. Lékař (na rozdíl od politika nebo herce) je souze jen svými pacienty a nejbližšími kolegy, tedy mezi čtyřmi stěnami a z očí do očí. Na pohledy těch, kteří ho soudí, může odpovědět ve stejnou schvíli svým vlastním pohledem, vysvětlit se nebo obhájit. "

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Sedíte-li tváří v tvář někomu, kdo je milý, uctivý, zdvořilý, je velmi těžko si neustále uvědomovat, že nic z toho, co říká, není pravda, že nic není myšleno upřímně. Nevěřit (ustavičně a systematicky, bez chvíle zaváhání), si vyžaduje obrovského úsilí a také tréninku."

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Vzpomněl si na známý mýtus z Platonova Symposia: lidé byli nejdřív hermafrodité a Bůh je rozpoltil na dvě půlky, které od té doby bloudí světem a hledají se. Láska je touha po ztracené půl nás samých."

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Všichni potřebujeme, aby se na nás někdo díval. Bylo by nás možno rozdělit do čtyř kategorií podle toho, pod jakým typem pohledu chceme žít. První kategorie touží po pohledu nekonečného množství anonymních očí, jinak řečeno, po pohledu publika. Druhou kategorii tvoří ti, kteří potřebují k životu pohledy mnoha jim známých očí. Jsou to neúnavní pořadatelé koktejlů a večeří. Jsou šťastnější než lidé první kategorie, kteří když ztratí publikum, mají pocit, že v sále jejich života zhasla světla. Skoro každému z nich se to jednou stane. Lidé druhé kategorie si naproti tomu ten pohled vždycky obstarají. Potom je třetí kategorie těch, kteří potřebují být na očích milovaného člověka. Jejich situace je stejně nebezpečná jako situace lidí první kategorie. Jednou se oči milovaného člověka zavřou a v sále bude tma. A pak je tu ještě čtvrtá kategorie, nejvzácnější, těch, kteří žijí pod imaginárním pohledem nepřítomných lidí. To jsou snílci. "

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Tereza v sobě náhle objevila obraz venkova, který v zní zanechaly vzpomínky z četby nebo její předkové: svět pospolitosti, v němž tvoří všichni jakousi velkou rodinu spojenou společnými zájmy a zvyklostmi: každou neděli pobožnost v kostele, hospoda, kde se scházejí chlapi bez žen, a sál v téže hospodě, kde v sobotu hraje kapela a celá ves tančí."

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Hned na začátku Genesis je psáno, že Bůh stvořil člověka, aby mu svěřil vládu nad ptactvem, rybami i živočichy. Ovšem Genesis sepsal člověk a nikoliv kůň. Není žádná jistota, že Bůh svěřil opravdu člověku vládu nad jinými bytostmi. Spíš se zdá, že si člověk vymyslil Boha, aby z vlády, kterou si uzurpoval nad krávou a koněm, učinil svatou věc. Ano, právo zabít jelena či krávu je to jediné, na čem se celé lidstvo bratrsky shoduje i během těch nejkrvavějších válek. To právo nám připadá samozřejmé, protože na vrcholu hierarchie se nalézáme my. Ale stačilo by, že by do hry vstoupil někdo třetí, třeba návštěvník z jiné planety, jehož Bůh řekl: "Budeš panovat nad tvory všech ostatních hvězd", a celá samozřejmost Genesis se stane rázem problematická. Člově zapřažený do vozu Marťanem, eventuelně opékaný na rožni bytostí z Mléčné dráhy, si pak možná vzpomene na telecí kotletu, kterou byl zvklý krájen na svém talíři, a omluví se (pozdě) krávě."

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"V lásce stejně jako v politice děláme své nejcennější zkušenosti teprve v okamžiku, kdy už je pozdě, kdy už nám k ničemu nejsou. Nejdůležitější rozhodnutí, která určila náš život, jsme dělali v mládí, ve chvíli, kdy jsme naprosto nebyli schopni dohlédnout jejich důsledky."

Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Samuel Johnson: Strávil jsem téměř padesát pět let samým odhodláváním. Kam až má paměť sahá, neustále jsem vytvářel schémata lepšího života. Neudělal jsem nic. Jelikož čas k činům se krátí, vyvstává nyní nutnost konečně konat. Bože, prosím dej, ať se rozhodnu správně a budu věren svým předsevzetím."

Gretchen Rubin, Projekt štěstí

"Jelikož peníze zajišťují neustálý přísun přepychu a vymožeností, často si jich přestaneme vážit. Navíc okamžitě uspokojení potřeb neumožňuje cítit radostné očekávání. Skrblit, odkládat si, snít, plánovat doufat - všechna tahle stadia pocit štěstí zvyšují."

Gretchen Rubin, Projekt štěstí

"Základní atribuční chyba je pojem, podle něhož máme tendenci vnímat činy lidí jako odraz jejich charakteru a přehlížet působení okolností, které jejich chování ovlivňuje - zatíme u sebe situaci zohledňujeme. Když během filmu zazvoní mobilní telefon někomu jinému, považujeme dotyčného za bezohledného burana, pokud však telefon zazvoní nám, pak je to proto, že musíme být nezbytně k zastižení, kdyby nám snad zavolala paní na hlídání."

Gretchen Rubin, Projekt štěstí

"Jaký je vztah mezi altruismem a štěstím? Někteří lidé tvrdí, že dělat dobré skutky přináší dobrý pocit, proto žádný skutek nemůže být ryze altruistický, jelikož tím, že jednáme ve prospěch druhých, přinášíme potěšení sami sobě."

Gretchen Rubin, Projekt štěstí

"Předpoklad, že být šťastný je nesobecké a šťastný sobecké, je naprosto mylný. Je mnohem nesobečtější chovat se šťastně. Vyžaduje to energii, velkorysost a disciplínu, když má být člověk ustavičně dobře naladěný, přesto každý bere usměvavé lidi jako samozřejmost. Nikdo se nezajímá o jejich city ani se nesnaží je povzbuzovat. Jako by si takový člověk měl vystačit sám - slouží ostatním jako vrba. A protože to vypadá, že štěstí se dostaví jaksi samočinně bez námahy, dotyčný obvykle nesklidí ani zásluhy."

Gretchen Rubin, Projekt štěstí

"Když jsem však začala plnit své předsevzetí a snažila se víc chválit, pochopila jsem, kolik štěstí od těchto "radostiplných" lidí čerpám - a kolik úsilí je musí stát, aby byli stále v dobré náladě a chovali se pozitivně. "Být zasmušilý je jednoduché, veselý těžké." My mrzouti odčerpáváme energii a radost těm dobře naladěným. Spoléháme na ně, že nás svou pohodou rozveselí a utlumí naše roztrpčení a úzkosti. Zároveň nás temnějších stránky lidské povahy občas nutí se pokusit jejich slunnou náladou otřást a vyvést tyhle radostné lidičky z jejich mlhy iluzí, aby konečně viděli, že hra je hloupá, peníze zbytečně vyhozené a setkání ztráta času. Místo abychom jejich radost chránili, snažíme se ji zadusit. Proč?"

Gretchen Rubin, Projekt štěstí

"Výraz "jsem špatná matka" slýchám i od jiných amerických matek. Stalo se z toho něco jako verbální tik. Emily opakuje "jsem špatný matka" tak často, že ačkoliv to zní negativně, pochopila jsem, že jí její výrok nejspíš připadá svým způsobem konejšivý. Pro americké matky je vina citová daň, kterou platíme za to, že chodíme do práce, nekupujeme bio zeleninu nebo usazujeme děti k televizi, abychom mohly surfovat po internetu či uvařit večeři. Když se cítíme provinile, je to pro nás snazší. Nechováme se pouze sobecky. "Zaplatily" jsme za svá pochybení."

Pamela Druckerman, A dost!

"Brzy jsem si všimla, že francouzské a anglické dětské knížky a písničky se neliší jenom jazykem. Často obsahují i zcela jiné příběhy a morální poselství. V amerických knížkách je obvykle nějaký problém, snaha vyřešit ten problém a v závěru uspokojivé rozuzlení. Lžíce by chtěla být vidlička nebo nůž, ale nakonec si uvědomí, jak báječné je být lžíce. Kluk, který nedovolí jiným dětem hrát si na jeho pískovišti, je nakonec vyhnán z pískoviště sám a uvědomí si, že všechny děti by si měly hrát společně. Někdo dostane lekci a vede pak lepší život. V anglofonním světě má každý problém řešení a štěstí čeká už na rohem. Francouzské knížky, které jsem Fazolce četla, začínaly s podobnou strukturou. Vyskytl se problém a postavy se snaží ten problém překonat. Ale zříkda se jim to podaří na delší dobu. Kniha často končí tím, že protagonista stojí před úplně stejným problémem. Málokdy dojde k osobní proměně, kdy se všichni poučí a vyzrají."

Pamela Druckerman, A dost!

"Existují strukturní důvody, proč se Francouzky zdají klidnější než Američanky. Mají každoročně zhruba o jedenadvacet dní volna víc. Francie se zdaleka neohání takovou feministickou rétorikou, ale má mnohem víc opatření, které matkám usnadňují fungování v pracovním procesu. Existuje zde státem placená mateřská dovolená (v USA nikoli), dotované chůvy a créche, od tří lety věku dítěte předškolní zařízení zdarma pro všechny a myriáda daňových úlev a přídavků na děti. Nic z toho nezajišťuje rovnoprávnost mezi muži a ženami. Ale Francouzkám to umožňuje mít jak děti, tak kariéru."

Pamela Druckerman, A dost!

"Je velmi těžké odhadnout, kde leží ty správné hranice. Co když tím, že nutím Lea zůstávat v ohrádce nebo na pískovišti, znemožním, aby jednou vynalezl lék proti rakovině? Kde končí svobodné vyjádření jeho osobnosti a začíná nesmyslné, nevhodné chování? Když dovoluju dětem, aby se zastavily u každé kanálové mřížky, na kterou cestou narazíme, a podrobně ji prozkoumaly, dopřávám jim potěšení, nebo z nich dělám spratky?"

Pamela Druckerman, A dost!

"Všichni toužíme po přijetí, proto nám na tom, jak nás druzí vidí, tolik záleží. A to je další důležitý úhled pohledu. Ten, ze kterého nás vidí ostatní. Jenže ani ten není objektivní. Ty mě sice nějak vnímáš a máš ze mne nějaký pocit. Jiný člověk mě zase, třeba i ve stejné situaci, může vnímat a hodnotit úplně odlišně, ale ani to nejsem já. Nevidí do mne a ne vždy pozná, když jsem upřímný a kdy ne, co přesně si myslím a co prožívám. To lze jen vycítit nebo časem vypozorovat, ale nikdy to nevíš jistě. Navíc když se někoho ptáme, co si o nás myslí, většinou tu pravdu vůbec slyšet nechceme. Spíš očekáváme, že nám potvrdí náš vlastní názor."

Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel

"Podle mě totiž lidé, kteří trvají na svých názorech a ze zásady je nemění, milují často víc sami sebe než pravdu. Protože pravda znamená hledání. A pokud se ji snažíš najít, ocitneš se občas ve slepé uličce. Pak ti nezbývá než vycouvat. Někdy se musíš vrátit i hodně daleko. Ona totiž správná cesta nemusí vždy vést jenom dopředu."

Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel

"Víš, proč má Pán Bůh rád ateisty? Protože ho s ničím neotravují."

Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel

"Jednoho dne se vydali na cestu muž se synem a s oslíkem. Po chvíli potkali skupinku lidí, a když je míjeli, zaslechli, jak si říkají: "Ti jsou ale hloupí, vedou osla, a ani jeden se na něm nesveze." Muž tedy vysadil syna na oslíka a šli dál. Zanedlouho je míjeli další lidé a ti viděli věc jinak. "Co je to za pořádky, mladý se veze a starý jde pěšky? Taková nevychovanost." Takže syn raději uvolnil místo otci a pokračovali v cestě. Potom potkali další skupinku a ta se zase pohorošovala na bezohledností otce. Jak může nechat toho chudáka malého kluka klopýtat pěšky a sám se vést jako paša? Takže muž vysadil synka k sobě a dál jeli na oslíkovi společně. Samozřejmě potakli další lidi a ti si zase šeptali, jaká je to krutost k ubohému zvířeti. Vždyť pod tíhou bzry klesne a bude po něm. Muž se synem tedy z oslíka slezli a muž si naložil osla na záda. Syn otce podpíral a takto namáhavě putovali dál. Netrvalo dlouho a potkali další lidi. No, a ti se jim vysmáli. "Vy jste ale hlupáci, místo abyste si sedli na osla, tak ho nesete?" To je myslím, dost poučný příběh. Lidi ti moc rádi poradí, co máš dělat. Na každém rohu potkáš specialistku, který ti poradí, jak máš žít."

Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel

"Postelové myšlenky považuju za nejkvalitnější. Vznikají totiž v horizontální poloze, kdy jsou srdce a mozek na stejné úrovni. To znamená, že náš rozum nemá navrch nad našimi city. Zatímco když sedíme nebo stojíme, srdce prohrává. Takže podle mě jsou naše myšlenky správně vyvážené jedině vleže."

Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel

"Možná není pravda, že hendikepovaní, nemocní, slabí a chudí potřebují nás zdravé, silné a bohaté. Co když jsme to my, kdo potřebujeme je? Abychom se také mohli projevit jako lidi. Nepleteme si třeba Boží trest s Božím testem? Není to třeba zkouška, nakolik jsem skutečně člověkem? V těchto situacích mohu přece nejlépe projevit svou lidskost."

Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel

"Bůhvíproč máme tu dětinskou tendenci zbavovat se vlastní zodpovědnosti. Mám na mysli takové názory jako: Mám smůlu na ženské. Nebo: Já měl vždycky smůlu na kamarády ... Copak nám ty životní partnery a kamarády někdo přiděluje? Přece si je vybíráme sami. Tak jakápak smůla? Jakýpak osud? Vždyť jsou to všechno jen důsledky našich chybných rozhodnutí a činů."

Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel

"Někde jsem slyšel dobré vystižení rozdílu mezi nebem a peklem. V pekle prý vaří vynikající polívku, ale protože tam mají strašně dlouhé lžíce, člověku se nikdy nepodaří donést tu dobrotu do úst. No, a v nebi vaří stejně dobře, ale lidi se tam těmi dlouhými lžícemi navzájem krmí. Štěstí je takhle jednoduché. ... Takže pokud toužíem po štěstí, měli bychom se pouštět především do věcí, které udělají radost druhým. Dělejme pro druhé dobré věci a ono se nám to bude vracet."

Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel

"Nikdy předtím neslyšel nic tak krásného jako její hlas. Mluvila, ale nepřestávala se smát. A když se skutečně zasmála, Oveho napadlo, že právě tak by se určitě smály bublinky šampaňského. Nevěděl, o čem by měl mluvit, aby nevypadal nevzdělaně a hloupě, ale ukázalo se, že to nevadí. Ráda povídala a Ove rád mlčel. Později usoudit, že pokud se o lidech říká, že se vzájemně doplňují, musí to vypadat nějak takhle."

Fredrik Backman, Muž jménem Ove

"Někoho milovat je jako nastěhovat se do domu," říkávala Sonja. "Zpočátku je člověk zamilovaný do novoty, každé ráno se pozastaví nad zázrakme, že je to skutečně jeho, jako by se strachoval, že k němu každou chvíli někdo vtrhne a oznámí: Došlo k obrovskému omylu, nikdy jste neměl žít tak pěkně. Během let ale oprýská fasáda, dřevo se tu a tam rozklíží. A člověk svůj dům nemiluje pro jeho dokonalost, ale právě proto, že dokonalý vůbec není. Naučí se znát všechy rohy a zkoutí. Jak to udělat, aby mu nezamrzl klíč v zámku. Která prkna v podlaze se prohnout, když se na ně postaví, a jak otevřít dveře od skříně, aby neskřípaly. Všechna tahle malá tajemství totiž dělají domov."

Fredrik Backman, Muž jménem Ove

"Reading is one of the main things to do. Reading is everything. Reading makes me feel I've accomplished something, learned something, become a better person. Reading makes me smarter. Reading gives me something to talk about later on. Reading is the unbelievably healthy way my attention deficit disorder medicates itself. Reading is escape, and the opposite of escape, it's a way to make contact with reality after a day of making things up, and it's a way of making contact with someone else's imagination after a day that's all too real. Reading is grist. Reading is bliss."

Nora Ephron, I Feel Bad About My Neck

"Anyway, the point is, I don't know why so much nonsense about age is written - although I can certainly understand that no one really wants to read anything that says aging sucks. We are a generation that has learned to believe we can do something about almost everything. We are active - hell, we are proactive. We are positive thinkers. We have the power. We will take any suggestion seriously. If a pill will help, we will take it. It being in the Zone will help, we will enter the Zone. When we hear about the latest ludicrously expensive face cream that is alleged to turn back the clock, we will go out and buy it even thought we know that the last five face creams we fell for were completely ineffectual. We will do crossword puzzles to ward off Alzheimer's and eat six almonds a day to ward off cancer, we will can ourselves to find whatever can be nipped in the bud. We are in control. Behind the wheel. On the cutting edge. We make lists. We seek out options. We surf the net. But there are some things that are absolutely, definitively, entirely uncontrollable. Death.

Nora Ephron, I Feel Bad About My Neck

"And how about we all agree that we don't need to slap a warning label on the page any time we show form of "alternative" beauty? The "plus - size" label sends an us-ves. - them message: These are the special magical plus - size ladies who are still lovable and beautiful - despite their size. Why create categories for women's bodies? "Plus - size" is a pointless term that implies anything above a certain size is different and wrong.

Amy Schumer, The Girl With The Lowe Back Tattoo

"If I'm going to Australia or Zambia, people tell me how exciting it is, yet if I'm traveling anywhere in the Unites States, they sympathize and say how tiring it must be. In fact, there are many unique satisfactions here. One is that Americans seem to outstrip every nation for hope. Perhaps because so many of us came in flight from something worse, or rose from poverty here, or absorbed the fact and fiction of the "land of opportunity", or just because optimism itself is contagious - whatever the reason, hopefulness is what I miss the most when I'm not here. It's the thing that makes me glad to come home. After all, hope is a form of planning."

Gloria Steinhem, On The Road

"For instance, Americans are supposed to cherish freedom, yet we imprison a bigger percentage of our people than any other country in the world. I talk to students who are graduating in crippling debt, yet don't connect this to state legislatures that are building prisons we don't need instead of schools we do need, and then spending an average of fifty thousand dollars a year per prisoner and way less per student. I love the entrepreneurial spirit of people who start a high - tech company or hot dog stand, but our income and wealth gaps are the biggest in the developed world."

Gloria Steinhem, On The Road

Chuck Palahniuk v Respektu (10/2016)

"Používáte Facebook nebo jinou síť a aplikaci? Ne. Mám na to lidi. Strašně to rozptyluje pozornost.

Nejste zvědavý, co to je za formu komunikace? Jen píšu pracovní e-maily. Nezajímá mě to a není to zdravé. Existuje spisovatel s indiánskými kořeny, jmenuje se Sherman Alexie, a ten ostatním autorům říká: První pravidlo je, nikdy si sebe sami negooglujte. Jeho druhé pravidlo je: Teď, když jste si sami sebe vygooglovali, už to nikdy znovu nedělejte. Najdete se jen v různých manipulacích podle toho, jestli vás lidé mají nebo, nemají rádi. Pod kontrolou jejich názorů. K čemu je to dobré vědět? Mně je to jedno.

Respekt

"Neposlouchej, když dospělí říkají: "Jednou ti to dojde." Nikdy nepochopíš, jaký mají všechny ohromné záhady Života, Vesmíru a vůbec smysl, rozhodně ne v dohledné době, ani jednou ... Tvůj život ale i tak půjde dál - aniž bys "smyslu toho všeho" porozuměl. Smysl se nedá najít, smysl se musí vložit. Pochopíš, že jak budeš dospívat a někým se staneš a vlastně po celý život, budeš také mít možnost obdařit vlastní existenci smyslem. Chápání se vyvíjí a nikdy není u konci."

Robert Fulghum, Poprask v sýrové uličce

"What most of us think of when we think of passion is a sudden, all-at-once discovery - that first bite of sole meuniere bringing with the certainty of the years you'll spend in the kitchen ... slipping into the water at your first swim meet and getting out with the foreknowledge that you'll one day be an Olympian ... getting to the end of The Catcher in the Rye and realizing you're destined to be a writer. But a first encounter with what might eventually lead to a lifelong passion is exactly that - just the opening scene in a much longer, less dramatic narrative. To the thirty - something on Reddit with a "fleeting interest in everything" and "no career direction," here's what science has to say: passion for your work is a little bit of discovery, followed by a lot of development, and then a lifetime of keeping.

Angela Duckworth, GRIT

"For example, deliberate practice is how Benjamin Franklin described improving his writing. In this autobiography, Franklin describes collection the very best essays in his favorite magazine, the Spectator. He read and reread them, taking notes, and then he hid the originals in a drawer. Next, Franklin rewrote the essays. "Then I compared my Spectator with the original, discovered some of my faults, and corrected them." Like the modern - day experts Ericsson studies, Franklin zeroed in on specific weakness and drilled them relentlessly.

Angela Duckworth, GRIT

"On one hand, human beings seek pleasure because, by and large, the things that bring us pleasure are those that increase our chances of survival. If our ancestors hadn't craved food and sex, for example, they wouldn't have lived very long or had many offspring. To some extent, all of us are, as Freud put it, driven by the "pleasure principle".

Angela Duckworth, GRIT

"Three bricklayers are asked: "What are you doing?

The first one says: "I am laying bricks."

The second one says: "I am building a church."

The third one says: "I am building the house of God."

The first bricklayer has a job. The second has a career. The third has a calling.

Angela Duckworth, GRIT

"In our family, we live by the Hard Thing Rule. It has three parts. The first is that everyone - including Mom and Dad - has to do a hard thing. A hard thing is something that requires daily deliberate pratice. I've told my kids that psychological research is my hard thing, but I also practice yoga. Dad tries to get better and better at being a real estate deleloper and he does the same with running. My oldest daughter, Amanda, has chosen playing the piano as her hard thing. She did ballet for year, but later quit. So did Lucy. This brings me to the second part of the Hard Thing Rule: You can quit. But you can't quit until the season is over, the tuiton payment is up, or some other "natural" stopping point has arrived. You must, at least for the interval to which you've committed yourself, finish whatever you begin. In other words, you can't quit on a day whne your teacher yells at you, or you lose a race, or you have to miss a sleepover because of a recital the next morning. You can't quit on a bad day. And, finally, the Hard Thing Rule states that you get to pick your hard thing. Nobody picks it for you because, after all, it would make no sense to do a hard thing you're not even vaguely interested in. Even the decision to try ballet came after a discussion of various other classes my daughters could have chosen instead.

Angela Duckworth, GRIT