O MNĚ
Jsem Jana LeBlanc a tohle je můj blog. Psávala jsem do novin a časopisů, dnes jsem hlavně copywriterka a autorka knih "Moje bejby Amerika" a "České cizinky" a máma dvou energických kluků. Jsem Češka, provdaná za Američana, se kterým jsem žila v USA, v Turecku, v Malajsii a teď na chvíli znovu zpátky v Česku. Jsem žena, která toho potřebuje stihnout pořád děsně moc - až tolik, že často nestíhá vůbec nic. Navenek asi úspěšná, vevnitř permanentně rozpolcená a pochybující, přesto většinu času šťastná.
Tento blog jsem začala psát v roce 2013, kdy jsem se přestěhovala z Prahy do Ameriky. Vždycky jsem chtěla dělat něco navíc nad rámec práce, ale v Česku na to nikdy nebyl čas - pořád bylo kam chodit, s kým se setkávat, dát si další dvojku vína a plkat o všem a o ničem. V USA jsem najednou byla úplně sama, a tak prostor dostaly i věci, které jsem vždycky odkládala. Navíc v Americe, kde každý dělal něco zajímavého, se najednou ozvalo moje dlouholeté téma a já pocítila ještě větší tlak než doma v Česku. Že bych měla něco dokázat, být úspěšná, dostat pochvalu, aby mě můj muž a ostatní lidi měli rádi, abych se dobře zavedla, abych nebyla průměrná, protože to je to nejhorší, říkával vždycky táta ... Ano, úspěch, pochvala, zavděčit se všem - moje věčné téma. Blog jsem navíc měla v hlavě už dlouho. Chtěla jsem zaznamenávat, o čem přemýšlím, co prožívám a co mi dělá radost, i když jsem ji třeba zrovna necítila. A protože blogy tenkrát zažívaly boom, zkusila jsem to.
Na začátku jsem moc nevěděla, jak na to, napodobovala jsem kde koho, pak psala chvilku za sebe, pak to zase mazala, protože se mi zdálo, že to nejsem já a že bych měla začít znovu a lépe - to je důvod, proč na tomto blogu chybí úvod. Zkrátka konstantní pochybnosti: Neměl by mít můj blog nějaké jedno téma? Jaký by měl být grafický design? Nepíšu moc naivně? Nepůsobím moc dětinsky? Nebo naopak – až příliš vážně? Mám psát česky? Anglicky? Jak moc o mateřství? Co říct můžu? Co bych raději neměla? Nakolik mám psát o radosti, když už jsem mu dala takový název? A mám vůbec co říct, když jsem vlastně úplně obyčejná – žádné kruté dětství, třicet kilo nadváhy, vyhazování tří čtvrtin domácnosti ve jménu minimalismu, žádné pozoruhodné zájmy, žádná superschopnost, třeba ve sto šedesáti znacích vtipně glosovat politiku nebo lahodně kuchtit a úhledně to servírovat na talíř? Nenabízím žádné alternativní návody alá jak vyhnat horečku z těla bez zobání prášků, neřeším žádné kontroverze jako jestli svoje děti pošlu nebo nepošlu do školy (pošlu), a nakonec nemám ani koupelnu přetékající kosmetikou a ve skříni outfity, co bych mohla vystavit pro inspiraci či lajky. Nikdy nebudu intelektuálka, protože nemám dostatek argumentů a těch málo dopředu připravených zapomínám... Můžu tedy vůbec někoho zajímat?
No a toto je výsledek. Pelmel od všeho něco, který píšu nejvíc sama pro sebe. Abych se lépe poznala, pochopila, kdo jsem a co chci, zformulovala myšlenky, které se ve mně odehrávají. A taky si zapamatovala věci, o kterých přemýšlím, zážitky, co si dneska říkám, že si určitě zapamatuju a za měsíc nevím. Psaním si je chci zvědomit, prožít znovu, uchovat pro sebe a pro rodinu. Tento blog, to je můj chaotický obyčejný svět odehrávající se na celé planetě Zemi, pravda, někdy malililičko cenzurovaný kvůli muži a dětem, ale pořád dost upřímný, aby z něj vyplývalo, jaký je můj svět. Pokud vás baví číst většinou o úplné obyčejnosti a o knížkách, jste tady správně a doporučuju plynulý překlik na články. No a abych aspoň trochu dostála názvu, radost mi dělají třeba
💙 nohy v teple
💙 pěna na cappuccinu
💙 rychlá wifi
💙 brzká rána
💙 atmosféra a bzukot letišť
💙 balzámy na rty
💙 diáře a sešity všeho druhu
💙 ještě teplé prádlo ze sušičky
💙 a pochvaly všeho druhu, samozřejmě.
Děkuju, že je píšete, že tento blog čtete a VÍTEJTE!
