Oliver má 5!

Můj Oliver má už zase narozeniny. Přitom o těch čtvrtých jsem psala... no před rokem. 

Je to legrační, jak mi někdy připadá ještě hrozně malý a jindy už tak strašně velký. Asi je to taková paralela k celému rodičovství: jak se v člověku pořád mísí časy, milníky, emoce, to, jak by chtěl, aby jeho děti už byly dost staré na to, aby se o sebe ráno postaraly a zároveň, aby zůstaly navždycky malé, jak by se člověk chtěl jako rodič chovat a jak se pak ve skutečnosti chová. Třeba když na Velikonoční pondělí, den před narozeninami, zjistí, že pro syna koupil dárek, na který mu nestačí ten zbytek balícího papíru, co má doma, a tak zaimprovizuje s vánočním – a ještě dodaným od mámy. Pak jsem na sebe střídavě pyšná, že jsem to zvládla a terénní auto je jakž takž pěkně zabalené, střídavě naštvaná, že si pro vlastního syna nepohlídám tak důležité věci. 

O Benjamínovi tady už tolik psát nechci, Oliver je ale ještě ve věku, kdy si to – snad – můžu dovolit. Často se u svého druhého dítěte zabývám myšlenkami na to, jaké vlastně je a co ho doopravdy baví. Když je s Benjamínem, snaží se být jeho rychlým, aktivním, dravým parťákem, touží po stejných věcech, co má Ben, dělá tytéž aktivity – hraje fotbal, skáče na trampolíně, rychle běhá, jezdí na odrážedle stejně nadšeně jako na velkém kole - až má díry v před měsícem koupených botách, sleduje v kině Minecraft a směje se u scén, které si myslím, že nemůže chápat, ale třeba se pletu, kdo ví. Když je ve školce, říká mi paní učitelka, že si rád kreslí. A když je se mnou, je klidným dítětem, nadšencem do vaření, hraní Dobble a miminkem, které k usínání ideální potřebuje maminku, zavrtat se pod paži a hodit si svoji nohu přes její nohy. Dokresluje to dvojím jazykem: s Benjamínem mluví výhradně anglicky, ve školce většinou česky, se mnou jenom česky. Jeho čeština se za poslední rok zlepšila tak, že když hrajeme Dobble s tematikou Tlapkové patroly a hledáme stejné symboly, bez rozmyšlení vykřikne: "Kužel!" nebo jiné slovo, na které já si musím kolikrát rovzpomenout. Připadá mu vtipné, když se něco rýmuje nebo když se objeví slovo, které nějak souvisí nebo připomíná záchodový humor – například "kakabus". 

"Víš, co je to kakabus?" ptám se ho a myslím u toho na to, že tak nějak se tváří lehce nakrknutej kluk, načež v duchu počítám, že tam budeme... zhruba za 8, 9 let. To už všechno, co navrhnu, nebude "skvělý", ale "úplně blbý". Oliver samozřejmě nedokáže vysvětlit, co je kakabus, ale to slovo zní dostatečně vtipně na to, aby ho používal úplně na všechny a na všechno. 

Na skoro všechno teď taky musíme používat kámen, nůžky s básničkou: "Kámen, nůžky, papír, teď, slepička a kohoutek, Harry Potter rozbil zeď.", přičemž Oliver u slova zeď čeká s kamenem a když se náhodou stane, že já ukážu papír, bleskově ho vymění za nůžky – zkrátka hlavně neprohrát. To u nás doma nemá rád nikdo. Školka, kterou jsme našli na poslední chvíli, je jedno z mých velkých štěstí, protože Oliver je tam rád a je mu tam – snad se nepletu – dobře. Užívá si aktivity, je o hodně klidnější než doma, respektuje pravidla a nasává češství, jak jsem o tom psala tady. 

Kolikrát se ještě stane, že ho přemůžou emoce, ale častěji už se stává to, že jdeme ze školky, ruku v ruce, on mi oznamuje, že byla bramborová kaše, já se naoko divím, že zase. Pak nastoupíme do tramvaje a tam chlapeček, co má hysterák, s unavenou maminkou, po které se otáčejí cestující a ona má slzy v očích. Taky jsem v té situaci byla, sem tam ještě jsem. Nikdo mi tenkrát neřekl, že to jednou pomine nebo alespoň že to nebude tak časté, ale i kdyby řekl, asi bych tomu stejně nevěřila. No a teď tam stojím a můj syn se dívá střídavě na toho chlapečka a střídavě na mě – tak rozumně, chápavě, v té chvíli doslova sleduju, jak se můj miminek (ano, pořád mu tak říkám a on to má pořád rád) mění v kluka, co posléze naprosto v klidu vystoupí – nemusím ho čapnout a vytáhnout ven. Pořád jsem připravená, že zítra to může být zase jinak, ale... ale už vidím světlo na konci tunelu, parťáka ve své druhé ruce, brzy nejen na zmrzlinu v centru Brna, ale možná taky na výlet do Prahy a jinam. Těším se na to, Oliverku, můj nejlepší narozeninovej dárku. 

Děkuju, že jsem Tě před pěti lety dostala a všechno nejlepší. 

💙