OKAMŽIK RADOSTI: Provozní deník Alana Rickmana, ve kterém je celý život. A taky inspirace, jak si psát ten váš

08.04.25

Velmi málo si pamatuju ze své minulosti. Někdy mi vypadávají dokonce celé kusy mojí historie. 

Dlouhé roky jsem si schovávala svoje papírové diáře. U některých dat byla občas prázdná místa, ale u většinou jsem si zaznamenávala schůzky, rozhovory, uzávěrky, plány, sem tam dokonce kolik jsem vydělala... Některé diáře pořád mám. Našla jsem je zrovna nedávno v pražském sklepě a dozvěděla jsem se z nich třeba to, že 12. dubna 2012 jsem byla v Sydney na školním promítání Titanicu. Lístek stál 19 dolarů. Pobavilo! Když jsem ty diáře brala do ruky, bylo to jako dívat se na film o sobě sama: vzpomněla jsem si na většinu věcí, co jsem si poznamenala. K některým jsem na první dobrou nemohla v paměti najít kontext - jako by se staly někomu neznámému a zapsala je cizí ruka - ale když jsem se hlouběji vnořila do paměti, taky jsem něco vylovila. A... udělalo mi to radost. 

V jednu chvíli jsem si ale diáře schovávat přestala, začala psát tento blog a spoustu dalších, rádoby hlubších věcí, místo obyčejných provozních záznamů. 

Před pár dny jsem v knihovně sáhla po denících Alana Rickmana (ten manžel z Lásky nebeské, co kupuje náhrdelník pro sekretářku nebo profesor Severus z Harryho Pottera) a už pár dní listuju a pročítám jeho Deníky. Často jsou to právě jen provozní záznamy: kdy kam letěl, v jakém hotelu spal, s kým byl na večeři, jak se mu točilo to či nebo ono. Sem tam se objeví delší věta nebo odstavec s hlubší myšlenkou, ale jinak je tam prostě... život. Tím, že si Rickman psal a kreslil do deníků celý život, je tam ovšem nejen velmi detailní obrázek o tom, jak ho prožil, ale taky kým byl. Nečetla jsem pečlivě každý záznam, stejně jsem ale měla pocit, že o Rickmanovi vím víc než o některých členech vlastní rodiny. A přišla jsem na to, že mi psaní takového deníku provozních záznamů vlastně docela chybí. Přicházím o řadu opěrných bodů let a měsíců, zajímavostí a drobností, které nejspíš k ničemu nepoužiju, ale udělají mi radost, když na ně narazím. A v mém případě by navíc hezky doplnily ty sáhodlouhé záznamy, co si píšu sem a jinam v počítači. 



Co mě ale u čtení taky napadlo: Rickmanova forma deníkového psaní je skvělý způsob pro každého, kdo si chce vést nějaké záznamy o životě, ale bojí se odkazujícího množství práce s tím spojené. Je to cesta, jak si zapsat třeba jen jednu větu, netrávit tím víc než pár minut, a přitom si toho hodně uchovat. Hlavně je to ale deník naprosto bezpečný, pokud máte strach, že ho někdo najde a bude číst. Pro většinu lidí bude úplně nezajímavý. Samozřejmě - pokud se za mnoho let během jeho psaní nestanete hvězdou filmů, co se kvůli své výjimečnosti promítají pořád dokola. 


Novější příspěvek
Starší příspěvek
Žádné komentáře