42

Píšu tento text a ve druhém okně mám otevřenou žádost o literární grant, která má být podaná za pět dní. (Zjistila jsem to předevčírem.)

Stále chci a dělám moc věcí najednou a vždycky je mezi nimi příliš mnoho těch, které aktuálně nemůžu mít nebo které jsou v přímém konfliktu k tomu, jaká jsem. Třeba se dívám na ženu sedící vedle mě ve vlaku, kde rozepisuju tento text, jak má krásně pěstěné nehty a těmi drží kelímek s kávou a vypadá přitom božsky, taky bych takové chtěla, řeknu si, ale hned to zavrhnu, nic bych s nimi neudělala, nic nenapsala, gel se mi vlastně nelíbí, ani lak, čím jsem starší, tím víc mě odpuzují umělé části těla všeho druhu, nehty s kamínky a řasy do půlky čela především, nad čím ale bádám:  

Jak může být život dvaačtyřicetileté ženy pořád takový konflikt? 

Jak můžu chtít být ženským Paulem Giordanem, přitom si večer projíždět inzeráty s touhou najít práci v korporátu a dát životu řád 9 – 17 a svému bankovnímu účtu pravidelně peníze a o půlhodiny později si jít lehnout s mokrou hlavou(!) a s tím, že nejvíc se o víkendu těším na to, že si najdu hodinku na psaní, čtení a že s klukama zkusím upéct mazanec? Není přitom lepší ukázka mého skutečného já než fakt, že na Rohlíku jsem k tomu zase zapomněla objednat kvasnice! A to mám doma kupy laciných i drahých deníčků, plánovačů a to-do listů, kam si zapisuju nejen plány na své budoucí lepší já, nápady, ale taky nákupy, abych právě nic nezapomněla. No – a stejně. 

Aby těch rozporů nebylo málo, loni jsem na svoje narozeniny vylezla nejvyšší horu Malajsie, letos půjdu na piknik do lužáneckého parku. Někdy nevím, co z toho se mi zdá: to, že jsem loni stála ve 4.095 metrech v Asii nebo to, že mým aktuálním bydlištěm je město, ze kterého jsem coby čerstvá absolventka univerzity odjížděla žít do Prahy? Anebo všechny ty skvělé věci a lidi, které kolem sebe mám? Ty se mi doufám nezdají ani jedna. 

• Boží kluci.
• Zdraví rodiče.
• Nejlepší brácha.
• Skvělí kamarádi, co mě k narozeninám dojmou Verneovkou z roku 1934 a tím, že u nich mám vždycky postel, kdy potřebuju. (Díky Marcelo a Martine!)
• Zdravé tělo a touha pořád běhat.  
• Schopnost nerezignovat, že když už je mi dvaačtyřicet, budu nosit jenom pohodlný věci a nechtít se sama sobě a nikomu jinýmu líbit. Pravda, nosím legíny, podpatky výjimečně nebo dost snižuju, ale držím kila a třeba culík, takovou tu palmičku navrchu hlavy si pořád dělám jen když jdu do koupelny, ven bych v tom nevyšla a na tom se doufám nic nezmění. 
• Fakt, že můžu do velké míry trávit čas věcmi, které mám ráda a ještě si jimi něco vydělat. 
• A fakt, že přes všechny ty konflikty vypsané v prvním odstavci si uvědomuju svoji sílu a nakonec nejdu proti sobě sama – takže píšu další knížku místo abych si v korporátu žádala o MultiSportku. A ještě mám pocit, že je to tak správně! Znamená tohle, že jsem dospěla? Nebo – šmankote! – pravý opak? – Nevím – a to je mi dvaačtyřicet! 

Algoritmy vědí! :)

Jak jsem rozpolcená, tak umím být velmi pracovitá, pečlivá a hlavně precizní ve vytváření nikdy nekončících to-do listů.  Sotva dokončím, co jsem chtěla, zaručeně si vymyslím něco dalšího. A tak je možná na čase oslavit narozeniny právě tak, že si sednu na zadek, v klidu si vypiju kafe, na pikniku v Lužánkách si lehnu na deku, budu zírat na střídačku na hřiště a do modré oblohy, pak si něco přečtu a dovolím si – aspoň do večera – ignorovat tu horu prádla, co je zase v koupelně. A na dort půjdeme do Sorry pečeme jinak. Tohle je na tom středním věku hezký, uklidňující. A vlastně i ty rozpory a hledání jsou. Jakkoliv toužím po tom, že bych chtěla být nalezená, zorganizovaná, nic nezapomínající, vědoucí skoro všeho, zároveň si neumím představit nic smutnějšího než zjistit, že už to všechno mám a do konce života už mám vymalováno. Čím bych žila? O čem bych snila? O čem bych psala?

Mám hezký život. Taky díky vám, co mě čtete a co mi píšete. Děkuju za to. Z vlaku už jsem dávno vystoupila, tento text dopisuju doma. Jdu pro ty kvasnice a pak slavit. 

Ale ještě mám jedno dilema: mám sama sobě nadělit Hladový hrob a pokračování romance Strika a Robin, která mě fakt dojímá, anebo se o velikonočním víkendu radši pořádně vyspat, což to první zcela vylučuje? 

😘