ZASE LONGREAD: 3/4 roku v Česku

Je to období, kdy zima a tma naplno nasvěcují, že důchod ve dvaapadesáti není výhra, ale spíš prokletí, obzvlášť když si dopředu moc dobře nepromyslíte, jak ho chcete strávit. (Tolik k odpovědím na otázky, jak se tady líbí B.)

Je to období, kdy mi iPhone připomene, že loni jsem letěla s Benjamínem na gymnastickou soutěž do Bangkoku a letos jedeme vlakem na výlet... do Prahy.  

Je to taky období, kdy já jsem v Česku, ale spousta mých českých známých je v jihovýchodní Asii a posílají mi zprávy typu: "Je to tady pořád dobrý, ale bez tebe takový smutnější." Je tolik míst, na kterých teď nejsem. Nejsem v Praze, nejsem v Itálii, kterou mám ráda, nejsem v Turecku, kde jsem si to taky oblíbila... Ale v Kuala Lumpur nejen že nejsem, nejsem tam bolestně. Nejsem u bazénu v Sastře, nemávám ráno školnímu autobusu a neběžím pak klidnými ulicemi Ampangu s opicemi, nečekám v Petronas Towers frontu na bankomat a nejsem v RGB, abych si dala jejich veganskou čokoládovo-skořicovou sušenku, kterou mám už dva týdny skoro na jazyku, ačkoliv ve skutečnosti 11 707 kilometrů a 2 637 hodin chůze od něj – googlovala jsem si to. Asi tak na tom jsem. 

Je to taky období, kdy jsem se kluků na Silvestra ptala, co by si přáli v roce 2025 a oni řekli, že vrátit se do Malajsie, aby si zase mohli hrát s Estlinem, Paulem, Williamem.

No a je to taky období, kdy mladší Oliver jedno březnové ráno otevřel oči a zeptal se mě velmi důležitou otázku: "Mami, a už to tady končí ty prázdniny? Už teda pojedeme domů?"

Teď zním pesimističtěji, než by odpovídalo názvu tohoto blogu, mému celkovému rozpoložení i úmyslu napsat emočně vyvážený text, protože takový vnímám svůj život především.    

Když se zamýšlím nad tím, proč to tak je a náročnější časy přišly až po sedmi měsících od skutečného návratu, důvodů je několik. Kromě zimního období – tento důvod jste asi čekali - je tady samozřejmě ještě objektivní stav světa. U něj jsem přišla na zajímavou věc: z Malajsie jsem si ho tolik nebrala a asi by to tak bylo i kdybych tam byla teď. Zvláštní je, že jak jsem v Malajsii občas a vlastně spíš z legrace řekla, že je skvělé mít americký pas coby plán B., kdyby se cokoliv stalo s Evropou, teď se utěšuju tím, že je dobré, že známe a víme, jak to chodí v jihovýchodní Asii. Znamená to, že jsem hodila Ameriku přes palubu jako ona teď hází Evropu? To asi ne, protože v Ameriku jsem vždycky hluboce věřila a nalomit takovou víru trvá, ale řádek napsaný výše mě doopravdy napadl. 

Moje sklony k pesimistickému vidění posledního období mohou být ale taky časem, který uběhl. Z neznámého je o hodně známější, z exotického naše. Exotičtí už nejsme ani my. Víc se z nás stávají běžní lidé s běžnými starosti a běžnými problémy, které by dálka sfoukla, ale blízkost vyžaduje se jimi zabývat. Brno je malé. Kochám se Českem a podivuju pořád, ale už méně než loni v červnu. Už to není všechno nové, zajímavé, ale přichází obyčejné dny podobné jeden druhému. Dobrodružství teď není v kalendáři, ale jako vzpomínka v telefonu. Vždyť já jsem loni tenhle den ráno vstávala s mnichy v Luang Prabangu a k obědu jsem měla modrou mango sticky rice. Mimochodem za cenu, ze kterou v Brně není už ani espresso. Takto to vypadalo: 

Jistě, nebyla bych to já, abych si nějaké dobrodružství pořád nevymýšlela... Jak uchopit práci, která ke mně přichází, psaní, aktivity s klukama, kultura s mamkou, což jsou taková moje stébla radosti. Užívám si, že máme všechno kousek, že můžu mluvit česky, že jsem ve stejné časové zóně s kamarádkami, že když mi zavolají, že jsou v Mikulově, jestli tam nemůžu přijet aspoň na oběd, vím, že můžu a asi pojedu, protože je to za rohem, že máme kulturnější život, že je pro mě obecně srozumitelnější. Jakkoliv je to teď složitější a život v Malajsii nám chybí, nepropadám pocitu sebelítosti, a naopak velmi aktivně se snažím o to, abychom se tady cítili dobře. U malých kluků je to jednodušší: stačí pozvánka na noc v Jump Parku a svěšené koutky se hned otočí nahoru. U nás dospělých je to náročnější. Ale stala se mi taková věc. V lednu a v únoru jsem po třinácti letech otevřela svůj pražský sklep. Myslela jsem si, že tam mám dvě tři krabice, ale vyvalila se jich na mě celá místnost. Včetně notýsků, kam jsem si zapisovala přečtené knížky, zápisky z různých cest a menší krabičky, kam jsem si schovávala některé suvenýry – třeba pláštěnku ze Singapuru, kde jsem byla v roce 2011 na závodech F1 a přesvědčená, že je to nejspíš poprvé a naposledy. 

V té chvíli mi došlo, jaké štěstí mám v tom, co všechno už jsem mohla prožít. Vždyť já si v roce 2011 nemyslela, že se ještě někdy podívám do jihovýchodní Asie. A teď, v roce 2025, můžu říct, že jsem tam čtyři roky žila. Nostalgie se částečně proměnila ve vděk. A v uklidnění, že ať plánuju, jak plánuju, nevím vůbec nic, co od života ještě můžu dostat. Hezkého i horšího, samozřejmě. Ale já si vždycky nějak představuju to hezčí. No tak vidíte: nezačala jsem úplně vesele a jak jsem se přes to přenesla k naději, snad až optimismu. 

To já zase umím a naštěstí už si toho daru umím i vážit.