ULTRA LONGREAD: Jan Takács: "Budoucnost je v Asii, má se kam rozvíjet a lidi, co mají drajv"

S Honzou se známe z Kuala Lumpur, kde už 11 let žije a pracuje jako softwarový designér. Do Asie odjel z Česka hned po škole, když ho zlákalo zkusit si digitální nomádství. Co se často prezentuje jako splněný sen volnonožců, bylo pro Honzu na začátku divoké dobrodružství, které skončilo skoro dříve než vůbec začalo. Postupně si ale prošlapal cestu a zakotvil v Malajsii, kde má dnes práci, ženu, dvě děti a o Asii spoustu zajímavých postřehů z osobního života, práce volnonožce i ze světa globálních start-upů, kde pracoval pro značky jako Google, Samsung či Petronas. Kdykoliv jsme se spolu bavili v Kuala Lumpur, říkala jsem mu: "To jsem měla nahrávat, z toho by byl super rozhovor." Nahrávání jsem nakonec zmáčkla až ve chvíli, kdy já už jsem byla několik měsíců v Česku a nesvedl nás dohromady oběd, jazykový tábor nebo jiná akce pro krajany, ale naplánovaný Google Meeting. ☺ Tady to je. 

Ta se nám rozpadla, ale rychle jsem na ni navázal novým projektem – malou firmou na digitální design pro webové a mobilní aplikace, kde jsem byl už jediný společník. Ta mě živila celou vysokou, a ještě několik let po ní. Měl jsem asi pět programátorů – kontraktorů a klienty v Západní Evropě i USA. V Česku jsem měl jen jednoho stálého zákazníka – pražskou galerii. Byl to jediný klient, se kterým jsem se tehdy setkával osobně. Po odečtení všech výdajů jsem vydělával asi 1500 amerických dolarů měsíčně, což byl pro studenta docela solidní příjem. Když jsem pak dokončil VUT, rozešli jsem se s přítelkyní, se kterou jsme byli pět let. Takže – titul hotov, vztah hotov – co budu dělat dál, uvažoval jsem. Bylo koncem roku 2013 a začínala kultura digitálních nomádů. Prohlédl jsem si pár blogů, fotek a říkal jsem si, že když to zvládnou druzí, proč bych to nezvládl taky. Hrozně mě lákalo opustit známé prostředí a začít nějakou úplně novou kapitolu. Uvažoval jsem tak, že s penězi, které vydělám, se dá žít na spoustě míst světa a začal jsem plánovat.

Šel jsem na to pragmaticky. Ještě v Brně jsem si udělal průzkum, která místa na světě jsou nejlepší pro digitální nomády: kde je teplo, relativně levno, dostupný internet, a domluvíš se tam dobře anglicky. Vyšlo mi pět míst: Medellín v Kolumbii, Malta, Chiang Mai v Thajsku, Buenos Aires v Argentině a Davao City na Filipínách. Nakonec jsem vybíral mezi Kolumbií a Thajskem. Z pragmatického pohledu čerstvého absolventa ekonomie dávala Asie větší smysl než rozkládající se ekonomiky Jižní Ameriky. Prodal jsem tenkrát všechno co jsem měl  – vinyly, gramofony, tehdy v Brně jsem ještě dost DJ-oval, televizi, sedačku, .. – a s jednosměrnou letenkou odletěl do Thajska. Klientům jsem řekl, že budu dělat stejnou práci, jen z jiného místa. Nikomu to nevadilo, říkali: pokud dodáš stejně kvalitní práci jako doteď, nemáme s tím problém.

Začal jsem v Bangkoku, kde jsem se neprozřetelně ubytoval na Khao San Road, uprostřed turistické džungle. Do té doby jsem v Asii nikdy nebyl, připadal jsem si jako uprostřed nějakého šíleného filmu. (směje se) Po Brně a Praze byl Bangkok úplně jiný svět. Nejnavštěvovanější město světa s neskutečnou energií. Chvilku mi trvalo se zorientovat a připomenout si, že tohle není cílová destinace. Po asi dvou týdnech jsem tak vlakem odjel do Chiang Mai – 16 hodin cesty. Měl jsem dopředu vyhlídnutý jeden pronájem, který se mi líbil. Takové malé studio v relativné nové budově s malým bazénem a pěkným výhledem na hory na střeše. Stálo to tehdy asi 5000 Kč měsíčně. V té době bylo Chiang Mai největším centrem digitálních nomádů v Asii, aspoň část roku tam žilo přes 30 tisíc ‘nomádů’ různého typu. Pracoval jsem, večer chodil na akce, do barů, poznával lidi. Po dvou měsících jsem ale začal mít pocit, že už Chiang Mai znám. Je to město uprostřed hor v severním Thajsku a nic moc se tam vlastně neděje, bylo to daleko klidnější než jsem očekával. Začala mi chybět energie, výzvy. Život tam postrádal dynamiku, jakou jsem čekal. Výhoda digitálního nomáda ale je, že se člověk může rychle sbalit a zkusit to jinde. Mě zlákalo moře a zejména vyhlášená oblast pro skalní lezení kolem Railay Beach, takže když mi vypršel nájem, všechno jsem zabalil a odletěl na jih – na Krabi, pracovat odněkud z pláže, protože tak má přece digitální nomádství správně vypadat. 

Ze začátku to byl ohromný náraz, v pozitivním slova smyslu. Velký kontrast proti Chiang Mai. Moře, dramatické scenérie pískovcových skal a útesů, lidi z celého světa, kteří jsou ohromně uvolnění, zábava, pití, párty, poznávání, všeho je hodně, je to intenzivní, relativně levné, je to atraktivní a taky hrozně distraktivní. Pronajal jsem si domek, tedy spíše chatku, kousek od Ao Nang, k tomu dostal zdarma motorku a pořád bylo něco... Výlety lodí na skalní lezení, na ostrovy, průzkum oblastí na pevnině, hiking, nekončící příval zajimavých lidí ze všech možných kultur a dlouhé párty v plážových hippie barech do rána. V takovém prostředí je strašně snadné ztratit motivaci a disciplínu, podlehnout non-stop zábavě. Ono to bude znít asi úsměvně, zvlášť ze zpětného pohledu, ale tehdy v pětadvaceti mi to přišlo jako konečně ten důvod a atmosféra kvůli které jsem odjel a tak nebylo složité se tím vším nechat strhnout a během pár týdnů jsem skoro úplně přestal pracovat. A v tu chvíli začal reálný život klepat na dveře…Když mi klienti volali, že mám příští týden deadline, ujišťoval jsem je, že nad tím sedím, přitom skutečnost byla samozřejmě jiná a během relativné krátké doby šla kvalita odvedené práce dolů, pozdní dodání byly normou – a do měsíce, dvou jsem (nepřekvapivě) tímto stylem přišel skoro o všechny své zákazníky – a peníze.

Když jsem se jednou ráno podíval na bankovní účet, kde jsem měl posledních asi 20 tisíc korun. A téměř žádné peníze na cestě. To byl moment, kdy mi došlo, že buď se vzpamatuju, nebo se za tyhle poslední peníze můžu tak akorát vrátit do Česka. Byl to hodně zásadní den, pamatuju si to jako včera.

To určitě taky. Tos úplně trefila. Přišlo by mi strašně potupné, poté, co jsem svůj odjezd ohlásil rodině, kamarádům a měl před sebou nějakou vizi, že se po čtyřech, pěti měsících vrátím zpátky. A taky – co bych tam dělal? Našel si full time job v kanceláři třeba v Brně? Z toho mě obcházela hrůza. Ale mělo to ještě jeden důvod. Já jsem z Brna, a Česka, odjel částečně z toho důvodu, že mě to tam moc nebavilo. Asijská exotika mě nadchla. Ta kombinace tepla, dobrého jídla, zajímavých lidí, jazyků, světa – nechtěl jsem se toho vzdát.

Nejdřív jsem si řekl, že (jižní) Thajsko je skvělé na zábavu, ale ne na práci. Obzvlášť pokud člověk přijde o klienty a nemá peníze. Potřeboval jsem rychle navázat nové kontakty, ideálně v pracovní a business komunitě, a získat nějaké zakázky. To jde líp ve velkém městě než v thajských turistických oblastech. Většina lidí mi tehdy doporučovala Ho Chi Minh City ve Vietnamu. Nicméně letenka stála skoro půlku toho, co jsem měl na účtu. Vedle na webu jsem ale viděl levnější letenku do Kuala Lumpuru – dva a půl tisíce korun. To jsem si mohl dovolit, takže jsem ji rovnou koupil. Říkal jsem si, velké město, ekonomicky na vzestupu, dobrá lokace, zkusím to. Čas běžel, peníze mizely, spočítal jsem si, že mám maximálně dva měsíce na to, abych celou situaci nějak otočil.

Na letišti v Kuala Lumpur jsem si otevřel notebook a napsal do expatské skupiny v Malajsii, že jsem právě přistál a hledám bydlení. Ozvala se mi nějaká Slovenka (díky, Lilly!), že mají za 1000 ringgitů měsíčně (asi 5 a půl tisíce korun) pokoj v Bukit Bintang, což je hip čtvrť v centru Kuala Lumpur. Riskl jsem to. Dodnes si pamatuju, jak večer stojím na balkóně jednoho z těch obrovských věžáků tady, dívám se na město a říkám si: "Honzo, 2 a půl tisíce letenka, 6 tisíc nájem, plus zálohy – hned ráno musíš začít něco dělat, jinak máš možná jen měsíc."

Začal jsem procházet online skupiny, start-upovou scénu a dělat aktivně networking. Vytvořil jsem několika-stránkovou prezentaci a portfolio o tom, kdo jsem a co umím a začal se propagovat. Často jsem myslel na mamku, která říká, že štěstí přeje připraveným, ale nesedne si na toho, kdo jen čeká. Ve stejné budově, kde jsem bydlel, dělala jedna Dánka konkurz na webdesignéra pro jejich marketingovou agenturu. Přihlásil jsem se a po asi třídenní nonstop práci jim vytvořil zdarma několik konceptů, jak by jejich web měl fungovat a vypadat. Na základě toho mi dali externí zakázku za 5 tisíc ringgitů. Z dnešního pohledu malá částka, ale pokryla mi dva měsíce v KL a prakticky prodloužila čas do bankrotu. V tom čase jsem zašel i na českou ambasádu, kde mi pomohli trochu více pochopit širší regionální trh a poskytli několik cenných kontaktů. Během nějaké doby se mi tímto aktivním stylem podařilo vybudovat malé portfolio platících zákazníků i mimo Malajsii - zejména z Filipín, Hong Kongu a Singapuru.

Pracovně dobře, ale bylo hodně komplikované získat dlouhodobý legální pobyt. Tehdy neexistovala víza pro digitální nomády. Takže jsem musel minimálně každé tři měsíce opustit zemi a vrátit se s novým razítkem. Kromě nákladů na život jsem tedy potřeboval peníze na cesty, abych mohl odjet a vrátit se. Takové cestování bylo sice nesmírně zajímavé a dobrodružné a poznal jsem díky němu kus světa, ale bylo také hodně náročné finančně a psychicky, protože bylo nutné zodpovědně přistupovat k práci a taky hrozilo, že tě někdy přes hranice zpátky pustit prostě nemusí.

Jakmile jsem si dokázal stabilně vydělávat peníze, už mě nenapadlo vracet se do Česka. Nebylo nic, co by mě táhlo zpátky. Asie mě okouzlila. Oproti Česku byla Malajsie pestrá – lidmi, jazyky, chutěmi, barvami. Pak jsem poznal svoji přítelkyni – dnes manželku – Sumitu, a to víceméně rozhodlo o dlouhodobých plánech.

To jo. Ale v Kuala Lumpur se mi postupně zalíbilo, bylo příjemné mít základnu, takový basecamp, něco, kam se můžeš vracet. Líbilo se mi cestovat na Srí Lanku, do Vietnamu, Indonésie, Kambodži nebo Austrálie a pak se vrátit do KL, kde jsem to znal. Přesouvat se pořád jinam vypadá atraktivně, ale je to náročné – vzít všechno co člověk má, poznat nové místo, zařídit věci, učit se stále něco nového: kde nakoupit, kde vyřídit to či ono. Nezdá se to, ale bere to hodně času. Pro single člověka to ještě možná jde, ale s rodinou si to nedovedu představit.

Je to těžší, než se prezentuje. Na pláži s laptopem člověk velké výkony nezvládne, často ani takové, aby se uživil. A už vůbec ne, aby naplnil zpopularizovaný narativ a vybudoval firmu s miliardovým obratem.

Nejjednodušší je představit si to na aplikacích v telefonu, webu nebo na chytré televizi. Někdo tyto aplikace musí nejen naprogramovat, ale také navrhnout a vymyslet, aby byly uživatelsky přívětivé. Když si třeba přes aplikaci v telefonu chceš koupit letenku, programátoři zajistí, že nákup funguje, a já navrhnu, jak bude stránka vypadat: co kde vyplníš, kam tě stránka dál nasměruje, jak se vizuálně prezentuje a tak dál. Profesionálně se tomu říká UX či digitální produktový design. Druhá část mojí práce je datová analýza a vizualizace. Veliké firmy mají obrovskou spoustu dat, ale není jim zas tak jednoduché porozumět, takže já nebo můj tým analyzujeme tyto data a vytváříme dynamické vizualizace, které jsou jednoduše srozumitelné a na jejich základě lidi dělají často zásadní rozhodnutí.Původně jsem pracoval jako individuální designér pro menší klienty. Aktuálně jsem zaměstnanec velkého start-upu, vedu 10–20 designérů a pracujeme na globálních projektech.

Řekl bych, že je v Asii těžší zaujmout, protože zákazníci tady nejsou zvyklí platit za kvalitní design jako v Evropě nebo USA. Už se to sice mění a je to jiné, než před deseti lety, ale pro spoustu klientů je pořád rozhodující cena. Člověk musí být velmi šikovný v tom, aby pochopil firmu, její produkty a správně vytvořil strategii digitálního designu, aby pozitivně dopadla na byznys. Moje konkurenční výhoda vždycky byla v tom, že sice jsem designér samouk, ale mám vystudovanou ekonomii, finance a business. Hodně designérů a více umělecky zaměřených lidí se nicméně bojí světa businessu a financí jako čert kříže – podle mě ale bez porozumění obou uspět nelze.

Původ má pořád vliv, i když mi přijde, že to postupně slábne. Bílí Evropané a Západní lidé jsou v Asii pořád veskrze pozitivní diskriminováni. To ale neznamená, že jim to například automaticky zajistí pracovní kontrakt. Bílá tvář ovšem může pomoci otevřít dveře – že se lidé spíš podívají na tvoje portfolio nebo ti ochotněji kývnou na schůzku, určitě bude ten první krok jednodušší než třeba pro člověka z Nigérie. Druhý krok už ale z mých zkušeností záleží čistě na tom co člověk umí a původ hraje velice malou roli. Na to jsou lidi v Asii příliš šikovní na business a dokážou člověka dobře ‘prohlédnout’.

Kromě té nasednout na začátku do letadla? Mám rád složité a neznámé situace, kam mě vysadíš a já musím vymyslet, jak se s nimi poprat. Dělám to rád, protože pro mozek je to výzva a pak odměna – když se to povede. Dnes mám ženu, dvě děti, poměrně ustálený život a takové výzvy mi vlastně trošku chybí. Když ale dneska vzpomínám na svoje začátky tady, říkám si, jaké jsem měl vlastně štěstí – a to i v maličkostech, jako že mi třeba nezkolaboval počítač. Představ si, kdybych přiletěl do KL a musel si za těch posledních 20 tisíc, co jsem měl, koupit nový. To mohlo zrušit všechny ostatní plány a přitom to zpětně vypadá jako úplná ptákovina. 

Ne že bych neuměl anglicky – základy jsem měl ze školy na české poměry slušné a domluvit jsem se uměl dobře. Ale pod tlakem globálního obchodního prostředí mě začal trápit východoevropský přízvuk. Téměř všichni mě měli za Rusa. Když jsem si coby designér na volné noze domlouval v malých kavárnách v KL zakázky s čínskými Malajci, bylo to v pohodě, nikdo to neřešil – ani já. Pak jsem ale dostal šanci jako manažer ve velké konzultační firmě. A když musíš prezentovat software nebo designovou strategii v hodnotě milionů dolarů pro firmy z Fortune 500, lidé už se samozřejmě dívají a poslouchají, jakou máš jazykovou úroveň. Dneska si myslím, že rodilí mluvčí mají v korporátním a start-upovém světě obrovskou výhodu, protože díky jazyku působí od prvního momentu velmi profesionálně – aniž by se o to museli nějak extra snažit.

Nijak záměrně – nedělal jsem žádná cvičení, nechodil jsem na logopedii. Mluvil jsem a mluvil jsem – vlastně čím dál víc. Dneska mluvím anglicky v práci i doma, protože moje manželka je z Malajsie, ale vyrostla v angličtině a je to pro ni v podstatě mateřský jazyk. Česky mluvím jenom s dětmi nebo s rodiči na Skypu. Takže je to vlastně asi jenom o každodenním používání a tréninku. Můj názor je takový, že je možné mít opravdu kvalitní angličtinu jen pokud člověk žije dlouhodobě v anglicky mluvícím prostředí.

Když mi nabízeli současnou práci, tak bylo možné se přesunout do Singapuru, Tokia, nebo třeba i do USA. I když to znělo velice atraktivně, vlastně jsem o tom nijak vážně neuvažoval. Teď bych se totiž nestěhoval sám, ale i s manželkou a dětmi. Moje žena má rodiče v Kuala Lumpur, a jak to u asijských rodin bývá, má s nimi velmi silnou vazbu a taky v nich velmi silnou podporu. Děti mají ohromou výhodu, když mají kolem sebe širokou rodinu. Velká motivace jsou samozřejmě potenciálně výrazně vyšší výdělky, ale i tak mi přijde, že je těžké vyvážit benefity a vše co tady máme. I když je samozřejmě možné, že se to v budoucnu změní, uvidíme. Nikdy neříkej nikdy. 

Miluju teplé počasí a to, jak je KL takový mix městského života a zelené džungle. Je to sice asijské velkoměsto, ale pořád je vlastně malé - ve srovnání třeba s Bangkokem, takže nejedeš celý den, aby ses dostala na jeho druhý konec. Za stejné peníze, které by například v Americe sotva stačily na střední třídu, tady dostaneš opravdu hodně – kvalitní bydlení, dobré školství pro děti, skvělé služby včetně jídla a cestování, pro které je KL díky lokaci fantastická základna. Do dvou, tří hodin letadlem jsi odsud na spoustě exotických míst. Dneska už je život v globálních městech drahý a ani v KL už není tak levno, jako bývalo, pořád tady ale nemusíš vydělávat horentní sumy, abys sis mohla dost dovolit. A pak je tady pro mě důležitá věc: v Asii je obrovský potenciál pro růst. Z demografického hlediska je jihovýchodní Asie jedna z nejmladších společností na světě. Pořád je to rozvojový svět, ale denně vidím, jak se mění – kolik se tady staví, jak jsou tady lidé draví, energičtí, hladoví po inovacích. Pár týdnů zpátky jsem byl na pracovní cestě v Portugalsku a ve Španělsku. Když jsem tam přiletěl, první, co mě napadlo, bylo: tady jsou všichni tak staří! V jihovýchodní Asii jsem na pracovních schůzkách často mezi nejstaršíma, ve Španělsku to bylo úplně naopak. Evropa má v rámci světa zatím pořád ještě nejpohodovější životní styl, ale je drahý, byrokraticky složitý, člověk často musí umět lokální jazyk, aby mohl žít třeba v Portugalsku či jiných atraktivních zemích v EU... Navíc například platy v jižní Evropě nejsou tak velké, jak by si možná spousta lidí představovalo. Proto je pro spoustu lidí, zvlášť digitálních nomádů, jakýmsi ‘zlatým grálem’ práce na dálku a pracovní kontrakt z vysoce příjmových zemí, jako je například USA, nikoliv práce pro lokální trh, kde by člověk musel navíc řešit šílenou byrokracii.

To je na další rozhovor, ale v Asii je pořád velmi důležité osobní setkání. Když jsem byl v Česku, stačilo poslat portfolio, klidně i do zahraničí, a většina klientů byla spokojená, buď se jim moje práce líbila nebo nikoliv. Tady v Asii – ať už v Singapuru, Malajsii nebo Hong Kongu – se lidé chtějí setkávat osobně a promluvit si z očí do očí. A dává to smysl. I když děláš digitální produkt z obýváku, co ho do vydání nemusí nikdo vidět, pořád ale musíš umět zacházet a vycházet s lidmi, co ho dělají s tebou nebo co ho pak budou kupovat, zvlášť pokud se jedná o firemní zákazníky.

Pojďme říct, že stejně jako Evropa, taky jihovýchodní Asie je složená ze zemí, které fungují dost odlišně – třeba specificky Malajsie, Vietnam, Thajsko nebo Indonésie. U rozvojových zemí v místním regionu ale Evropan musí přijmout hlavně to, že na co je zvyklý z Evropy, neplatí v Asii. Konkrétně to znamená, že organizace všeho je více chaotická, člověk na většinu věcí potřebuje víc trpělivosti nebo musí brát v kontext lokální zvyklosti a styl komunikace. A je úkolem člověka, aby se to snažil pochopit a přizpůsobil se: poznal, jaké mají místní lidi priority, jaké slaví svátky, naučil se pár slov v lokálním jazyce. Řada Evropanů jezdí do Asie vést velké týmy lidí v místních korporacích a – často selžou, protože tahle kulturní specifika ignorují. Myslí si, že styl vedení lidí či spolupráce v týmu, co jim fungoval v Evropě, automaticky přesunou do asijské kultury, že to přetlačí, ale téměř nikdy to tak nefunguje.

Třeba moji rodiče říkají, že po měsíci v KL už mají dost toho vlkého horka a cítí se unavení. Což je pravda, pro hodně lidí není jednoduché si zvyknout na každodenní horko a vlhko. V KL taky hodně záleží na čtvrti, kde bydlíš - ta rozhoduje o spoustě věcí, včetně toho, jak se tady cítíš, jaké restaurace, parky nebo služby máš blízko a podobně. Špatný výběr může zásadně ovlivnit jakou bude mít člověk zkušenost, jelikož jsou rozdíly daleko dramatičtější než u nás. Život v těch pěkných čtvrtích pak může být samozřejmě násobně dražší než jinde. Někomu taky vadí, a právem, že Kuala Lumpur není město pro pěší a obecně strávíš hodně času v autě. Sice se aktuálně buduje nový systém městské hromadné dopravy, ale nemyslím si, že by to nějak zásadně změnil. Bez auta ani ránu. Další věc, která je dost rozdílná, zvláště oproti Evropským městům, je že tady človek stráví hodně času prací - Kuala Lumpur je společně s Dubají, Singapurem a Hong Kongem v top 5 nejpřepracovanějších městěch sveta. Tedy samozřejmě pokud chce slušný příjem a kvalitní práci například v mezinárodních firmách či start-upech. Dny od devíti do šesti jsou naprosto běžné - včetně například častých večerních meetingů, pokud pracuje napříč několika časovými pásmy, což je zrovna můj případ. Není to prostě vše zadarmo.

Ty jo, takový moment asi ještě nebyl. Jak jsme se mnohokrát bavili, ono je to složité – jak člověk stárne a profesně roste, zvyšuje se i tlak a očekávání. Včetně toho sám od sebe. Mezi třicítkou a čtyřicítkou je to podlě mě navíc dost těžké období, protože jdou očekávání ze všech stran: máš malé děti, které musíš zaopatřit a vychovat, do toho pečovat o vztah, který už není v rané fázi, kariérně máš stoupat, posouvat se vpřed a zároveň u toho myslet na to, jak se zajistíš na stáří a ideálně na něj taky šetřit či jinak investovat. Kdy si pak člověk řekne, že to zvládá a zaslouží si pochválit se? Asi bych se v tom měl zlepšit. (směje se) Jak mi bylo nedávno řečeno, je potřeba umět užít si i výhled.