Škola a pocit úspěchu

Oslava úspěchu jako součást učení

Před pár týdny jsem byla ve škole na semináři o čtení a psaní. Paní učitelka mluvila o různých způsobech, jak děti motivovat, aby je čtení a psaní bavilo a aby se v něm zlepšovaly. Ten nejdůležitější si ale nechala na konec: celebrating success – oslava úspěchu a ocenění. Je to přístup, který používala i škola v Kuala Lumpur, kam Benjamín chodil před rokem. Pamatuju si, jak jsem tam přišla na první třídní schůzky a na stole před paní učitelkou ležel list papíru potištěný z obou stran. Na první stránce byly tři zlaté medaile a pod nimi tři body – v čem je Benjamín dobrý, kterými schůzka samozřejmě začala. Na druhé straně byl fotbalista kopající penaltu a pod ním tři cíle (goals), na kterých byl měl pracovat. Moc se mi to líbilo. A jsem ráda, že v Brně to funguje podobně. Včetně toho, že stejně v Kuala Lumpur, i tady probíhají rodičovské schůzky dvakrát za pololetí: jedna jen s učitelkou a druhá i s dítětem, které má rodiči představit svou práci. Na základě předem připraveného dokumentu mluví o tom, co se mu daří a kde si myslí, že by mohlo víc zabrat.

Ocenění pro všechny – ale ne za všechno

Ani v KL, ani v Brně se pochvaly a diplomy nerozdávají za všechno a všem. Třeba ve čtení a psaní funguje celebrating success na několika úrovních. Když děti každý týden dokončí větší příběh nebo esej (ano, mluvím o druhé třídě – ale o tom zase někdy jindy), učitelka jejich práce pročte a vyzve ty, kdo chtějí přečíst je nahlas – a dostat pochvalu od spolužáků. Pak je před spolužáky pochválí i sama – ale nikdy ne stylem "tohle je nejlepší příběh". Místo toho používá věty jako:

🔹 "Výborně jsi použil opening words, o kterých jsme tento týden mluvili – dobrá práce."

🔹 "Dal jsi do toho spoustu úsilí, to cením."

Některé eseje učitelka vystaví na chodbě. A jednou týdně si jedno dítě odnese diplom – ne za nejlepší psaní, ale třeba za největší pokrok. Je tedy jedno, jestli je dítě studijní typ, nebo mu psaní moc nejde. Každé, opravdu každé dítě je v psaní (a v dalších oblastech) za něco oceněno a opakovaně prožívá pocit úspěchu. Děti to samozřejmě milují – ať už je to jejich práce na nástěnce, možnost čtení před třídou, nebo diplom, který si donesou domů a schovají do zážitkové krabice, jako to dělá Benjamín.

Proč je uznání tak důležité?

Všímám si, jakou obrovskou moc má uznání.

✔ Motivuje Benjamína, aby se dál snažil.

✔ Pomáhá dětem budovat sebevědomí.

✔ Učí je přijímat pochvalu – a to je dovednost, kterou já třeba zvládám hůř než můj osmiletý syn.

Benjamín se umí pochválit mnohem lépe než já v jedenačtyřiceti. A na rozdíl ode mě nemá tendenci shazovat se stylem: "Ale prosím tě, to nestojí za řeč." Když se mě lidé ptají, jak zapadl do nové školy, odpovídám, že vlastně bez problémů. Částečně je to díky angličtině, ale z velké části i kvůli přístupu školy. Od začátku se tam cítí jako úspěšný, nikoliv jako looser. Věřím, že když se člověk cítí úspěšný, vidí svět pozitivněji a nachází v něm víc  příležitostí a možností, kudy se ubrat. A když se navíc naučí kriticky přemýšlet – uvědomovat si své silné i slabé stránky, tak se i lépe rozhoduje. A určitě mu to dodává sílu na překonávání překážek. 

Jak jsme se naučili bát se neúspěchu

Nedávno jsme se s kamarádem bavili o tom, proč Američané berou neúspěch jako běžnou součást cesty k úspěchu. Nehroutí se třeba z nepovedeného byznysu a obratem začnou další. Pro Čechy je něco takového často celoživotní tragédie. Říkala jsem mu, že si myslím, že to souvisí právě se školou. Oba jsem vyrůstali v systému, kde se povedené věci braly automaticky (Tak to přece má být, že se začleníš do nového kolektivu, že nosíš jedničky, že nepíšeš hrubky…), zatímco chyby se červeně podtrhávaly. Za úspěch se neumíme pochválit, za neúspěch se trestáme. Samozřejmě, i já jsem viděla, jak může jít snaha o oceňování do extrémů – třeba v USA, což je samozřejmě kontraproduktivní. 

Ale tady v Česku mi zatím připadá, že nad tím učitelé přemýšlejí a věci vyvažují, aby dávaly smysl.