OKAMŽIK RADOSTI: Vidět člověka, který čte moji knihu

Nevím, kde se ve mně vzala představa, že spisovatelem mohou být jen takoví lidé jako ti zmínění výše. Kdo jsou potom ti, kteří pravidelně sedají ke stolu, něco sepisují a jejich psaní jim někde vychází? Já si je, včetně sebe, nazývám autory. Pointu rozdílu shledávám v tom, že autoři jsou na cestě stát se spisovateli. Třeba to ani není jejich záměr, ale třeba ano – a na té cestě – nebo aspoň já to tak mám – trénují, učí se a tříbí schopnosti, aby jednou došli do cíle toho mandátu. Do té doby tam jenom tak více či méně nakukují. Já třeba když čtu smlouvu na budoucí knihu. Když tu svoji aktuální vidím v knihkupectví. Anebo když na počítači píšu fontem Courier. To už si připadám, že tam skoro jsem. 😊

Ale nejblíž pocitu, že jsem spisovatelka, jsem měla před pár dny. Šla jsem vyzvednout Benjamína z plavání. Protože byl ještě ve sprše, sedla jsem si do kavárny v bazénu za Lužánkami, když jsem si všimla, že paní vedle u stolu čte moji knihu. Byla jsem tak ohromená, že jsem se chvilku vůbec nehýbala. To je fakt moje knížka! To je moje jméno! Ta paní čte moji knížku. Splnil se mi sen! (I když ten byl spíš vidět někoho s mojí knihou v pražské tramvaji. – Tohle ale taky beru. :)) Když jsem se vzpamatovala, projel mnou záchvěv radosti. Dokonce jsem myslím zaťala pravou ruku v pěst a v duchu si sama pro sebe zakřičela "Yes!" Jakože hodně dobrý!

Psaní je stejně kouzlo. Vytváření něčeho z ničeho. U stolu, sám, většinou v tichu, načež se to "něco" pár kroky dostane třeba do celého světa. A ve vzácných chvílích, jako byla tahle, se to zase obloukem vrací.  Často říkám, že bych si tento blog psala i tehdy, kdyby ho nikdo nečetl. A je to pravda. Zároveň chci být čtená. A když na vlastní oči vidím, že jsem – je to obrovská radost. A skvělá motivace zase něco ťukat. A třeba být jednou ta spisovatelka.