OKAMŽIK RADOSTI: Kouzlo shrnovací krabice

Kdybych většinu z těch krabic, co jsem tam našla, rovnou vyhodila, nic by se nestalo. Žádnou věc z nich jsem nepotřebovala víc než 10 let. To bych ale nebyla já, a tak jsem se pustila do jejich otevírání a znovuobjevování věcí, na které jsem dávno zapomněla, přestože kdysi – vlastně nedávno – se tvářily jako celkem důležité opěrné body mého života. Když jsem brala do ruky různé knížky, suvenýry z cest, hrníčky, vzpomínala jsem si na některé okamžiky, které se s nimi pojily, ale na jiné věci naopak vůbec – třeba kým jsem byla, když jsem si je pořizovala a jak je možné, že tomu minulému já nerozumím. Jako by to byl někdo jiný. 

Bylo zjevné, že většinu věcí vyhodím, třeba cédéčka, která už ani nemám na čem přehrát (a to přitom uteklo JENOM 12 let), flashky s materiály z tiskovek, upomínkové předměty, nefunkční sešívačku... 

V krabicích bylo ale i pár věcí, o kterých jsem se nemohla a nedokázala rozhodnout, co s nimi. Nechtěla jsem je hned odnést do kontejneru, ačkoliv jsem věděla, že dlouhodobě si je asi neschovám, protože vlastně ani nevím kam, když nedokážu definovat jejich přesný účel. Třeba mnoho let staré diáře, miniaturu bumerangu z Austrálie, pohlednice, notýsky, do kterých jsem začala něco psát, ale nepokračovala jsem, pláštěnku ze závodů F1 v Singapuru, kde jsme byli s bráchou v roce 2011 na backpackerské cestě po Asii a já jsem si myslela, že jsem v té části světa poprvé a naposled... Jak jsem se nořila hlouběji a hlouběji do sklepa a dalších krabic, rozlézaly se tyhle věci s nostalgickou hodnotou do všech stran, přebírání se stávalo úmornějším a úmornějším a hrozilo, že úklid sklepa nedokončím. 

Pak jsem si vzpomněla na taktiku, o které mi nedávno říkala moje kamarádka, když jsme se bavily o uklízení dětských hraček: vytvořit si na tyto věci shrnovací krabici a nemít jinou ambici, než je tam všechny – shrnout. Fakt, že se o jejich osudu "nemusím" nijak dál rozhodovat, třídit je a hledat jim právě teď to správné místo je jako injekce energie. "Úklid" najednou výrazně zrychlí, přestává být úmorný a dostává dokonce příjemný rozměr, když se rozhlédnu kolem, kolik už jsem toho stihla. Je to taková sofistikovaná prokrastinace, která hrozí tím, že krabice bude dál a dál bobtnat. Ale je tu jistá naděje, že když bude jen jedna a nebude jich celý sklep, jednou se do ní pustím a proberu ji. Třeba tak, že nakonec skoro celý její obsah taky vyhodím, ale s odstupem času s výrazně lehčím srdcem.