NOTES TO MYSELF: Říct jednu věc stačí

Na rozhovor s Danem Pražákem jsem přišla roztrpčená z předchozího interview, v němž jedna novinářka zpovídala mě. Ptala se mě na život v cizině, knihu České cizinky, na návrat do Česka. Chtěla jsem – samozřejmě – pokrýt všechno, a tak mi na konci přišlo, že jsem pořádného neřekla vlastně nic. Tím spíš, když jsem si představila, že ve výsledném textu se pak objeví jenom zhruba polovina informací, které zazněly. 

Vyprávěla jsem to Danovi a chtěla jsem vědět, zda-li někdy cítí pocit zmaru, když jde mluvit na téma školství do televize a má všechno, co o něm ví, smrsknout třeba do šesti, osmi minut. Ptala jsem se ho, zda takový rozhovor, taková zkratka, dávají vůbec smysl. 

Dávají. Stačí o tom jinak přemýšlet, řekl mi. 

Podstatou mediálního vystoupení není říct všechno, podstatou není říct ani desetinu toho, co by člověk předat chtěl. Podstatou je připravit si jedno hlavní sdělení a počínat si natolik obratně, abyste ho zakomponovali do odpovědi na jakoukoliv otázku. To stačí. Lidem, kteří jsou s tématem obeznámení, to možná nebude připadat zajímavé, ale oni nejsou cílová skupina – všichni ostatní jsou.  

Byl to přesně ten typ informace, kterou v hloubi duše vím, jelikož mě částečně živí. Pracuje s ní novinařina, marketing, vlastně všechny obory, pro které je podstatné publikum. Jenom jsem ji, relativně nová v roli zpovídané, potřebovala připomenout a naučit se s ní pracovat z druhé strany. Tak si ji píšu a předávám ji i vám. Třeba se někdy bude hodit.