LONGREAD: Zlata Biedermannová, která žije a podniká v Česku a na Bali: "Nemít děti je ohromná bolest, ale taky svoboda"

10.02.25

Zlatu znám 20 let. Seznámily jsem se v rádiu, kde ona pracovala jako redaktorka a já jako regionální, převážně sportovní reportérka při studiu. Když Zlata v rádiu skončila a začala budovat svoji komunikační agenturu SeenMedia PR a já jsem dostudovala, neměly jsme spolu pravidelný kontakt, ale pořád jsme o sobě věděly a sem tam jsme si vyměnily pár zpráv na sociálních sítích. Znovu jsme se pak viděly loni v zimě, kdy mi Zlata napsala: "Jani! Přijedeme s Pavlem do Kuala Lumpur! Nechceš se potkat?" Potkaly jsem se a já jsem teprve tehdy pořádně zjistila, že Zlata žije částečně v Indonésii – konkrétně na Bali. Pořád jsem se jí na něco vyptávala: Jak to tam mají s bydlením? Jsou stále ve stejném domě? Jak to funguje s prací, když podniká, ještě navíc v takovém oboru jako je komunikace? Co na práci na dálku říkají její klienti? A co její sny? Plánuje takhle dělit život mezi Česko a Asii už napořád? Postupně jsme odkrývaly příběh s různými těžkostmi, které jsem ani já neznala. Protože Zlata je odvážná o nich mluvit, když jsem jí navrhla, jestli bych ho nemohla sepsat i na blog, nezaváhala – samozřejmě můžu. A tady je. A já jsem moc ráda, že rozhovory se Zlatou i s Ivanou, který jsem publikovala před měsícem, přináší pohled na život na dvou místech světa z různých perspektiv: Ivany coby mámy a Zlaty coby ženy, která děti nemá.

Zlati, jak se stalo, že ses rozhodla část roku žít a pracovat z Bali?

V roce 2019 jsem se potkala se svým mužem, Pavlem, kterého znám už od základní školy. Po dvaceti letech jsme se náhodou sešli v Teplicích v sauně a on mě rovnou pozval na rande. Zrovna jsem měla koupenou letenku do Karibiku, kde jsem plánovala navštívit kamarádku, zatímco Pavel mi vyprávěl, že brzy odlétá na Bali, kde tráví několik měsíců každý rok. Po tom prvním rande jsme oba odletěli, ale přišel covid. Já se vracela z Karibiku vládním speciálem, Pavel stihl poslední let z Bali. Když jsme se pak viděli podruhé, rovnou jsme si řekli, že je nám spolu dobře a začali jsme spolu žít. Ke konci roku 2020, kdy se hranice znovu otevřely, přišel Pavel s nápadem vrátit se na Bali – a navrhl mi, abych jela s ním, ideálně aspoň na tři měsíce.

Cos mu na to řekla?

Upřímně? Odmítla jsem. Vysvětlila jsem mu, že to vůbec nepřipadá v úvahu, protože jsem si na loňské dovolené vzala volno po osmi letech – a to na dlouhé tři týdny. Nic delšího jsem si neuměla představit.

Co na to Pavel?

On mi velmi chytře odpověděl, že když jsem manažerka, měla bych si to umět "zmanažovat", případně svoji práci řídit odkudkoliv. Tím se samozřejmě dotkl mého ega, ovšem ku prospěchu věci. Neurazila jsem se, ale neskutečně mě ta poznámka motivovala. Pavel mě navíc totiž uklidnil: pokud by mi práce z Bali nevyhovovala, pokud by to nezvládali moji klienti nebo bych se tam prostě necítila dobře, můžeme kdykoliv odjet zpátky domů. Tím mě osvobodil od jakési vnitřní svázanosti, že musím být na Bali za každou cenu.

Bylo ještě něco, co tě blokovalo? Vím, že máš velmi blízký vztah se svojí maminkou.

Ano. Mamince je přes sedmdesát a dlouho jsem měla pocit, že nemůžu odjet – že to prostě není správné, protože bych jí měla být nablízku a užívat si každou chvíli, kdy tu ještě je. Paradoxní je, že podobný vztah má Pavel ke svým rodičům – i oni jsou ve stejném věku.

Jak sis nakonec dala to vnitřní povolení, že můžeš odjet?

Paradoxně nejhorší byl druhý rok. Zase mi pomohl můj muž, díky kterému jsem lépe nahlédla realitu. Protože s Pavlem nemáme děti, staráme se o své seniory - jak říkáme rodičům - opravdu nadstandardně. Moje maminka u nás několikrát do měsíce nocuje, chodíme spolu do divadla, vozím i ji na nákupy, k lékařům, dávám jí všechen čas, co jiné ženy dávají svým dětem. Pavel mi ukázal, že si můžu – oba si můžeme – dovolit chvíli z roku povolit a neznamená to, že se o rodiče starat přestáváme. K tomu jsem si našla ještě online terapeuta. Společně jsme pracovali na tom, jak tyto výčitky odblokovat.

Jak složité bylo nastavit si na Bali práci?

Hned první rok se ukázalo, že to jde lépe než "doma". Bali má totiž perfektní časový posun. Když ráno vstávám, v Česku je ještě hluboká noc. Mám tak několik hodin nerušeného času, kdy si můžu v klidu zacvičit, nasnídat se, a přitom mi zbývá ještě spousta hodin na kreativní práci, protože mi nikdo nevolá, nechodí e-maily, nikdo mě neruší. Navíc nemusím nikam přejíždět – sedím buď doma nebo v blízké kavárně. Zjistila jsem, že za pár hodin práce na Bali zvládnu to, co by mi v Česku trvalo celý den.

Co byla na začátku největší pracovní výzva?

U mě to není sebekontrola jako to má spousta jiných lidí, ale spíš opak – umět si dovolit povolit. Jsem velmi disciplinovaná a moje práce mě hodně baví. Kromě toho jsem doma byla vedená k německé preciznosti a perfekcionismu. Na začátku jsem si nedovedla představit, když mi můj muž kolem poledne řekl: "Fajn, Zlati, je čas jít si dát oběd a po něm bychom si mohli jít zaplavat a chvilku na pláž", že to vážně udělám. Moje reakce byla: "Na pláž uprostřed pracovního dne?! Takhle třeba hodinu zevlovat?" Dodnes si musím oddech v podstatě nařídit.

Vidíš, to mě nikdy nenapadlo. Vždycky jsem nad tím přemýšlela optikou, že musí být složitější mít sebedisciplínu, když máš před oknem "kanceláře" bazén a pár kroků od ní moře.

Rodiče mě vedli k tomu, že co se řekne, platí. A taky že nejdřív práce, potom zábava. Takže mám spíš opačný problém – dovolit si ty výhody využít, a ještě si je pak užít, ačkoliv třeba nemám hotovo.

Zlati, jak na práci z Bali reagovali tvoji klienti?

Jestli nám pandemie dala jednu dobrou věc, je to otevřenost k práci odkudkoliv. Mým klientům je dneska jedno, jestli jsem doma v Teplicích, pracuju z kavárny v Praze nebo od bazénu z Bali. Jestli někdy měli nějaké pochybnosti, rychle zjistili, že práci odvádím stejnou nehledě na místo. A protože nemám rodinu, jsem schopná se jim přizpůsobit i s časovým posunem – ráno si dělám kreativní, hlubokou nebo strategickou práci, po obědě a odpočinku naskakuju na další směnu online schůzek.

Jezdíte s Pavlem na Bali pořád na stejné místo? Abys věděla, co můžeš očekávat – že máš třeba svůj stůl, stabilní internetové připojení, že nemusíš každý rok všechno znovu zařizovat?

Přesně tak. S Pavlem jsme poměrně konzervativní – pronajímáme si stejný pokoj, sedíme u stejného stolu, chodíme do stejných tělocvičen i do stejných kaváren na snídaně a na kávu. Nejsme na Bali na dovolené, je to pro nás zkrátka druhý domov, kde pracujeme v podobném rytmu jako v Česku. Přes týden pracujeme hodně, víkendy si ale držím striktně volné. A každý rok si plánujeme dva až tři týdny, kdy si uděláme volno a z Bali vyletíme poznávat nějakou jinou asijskou zemi.

Zlati, tvůj byznys stojí a padá s tebou a tvým jménem. Máš ho tak postavený záměrně, abys měla velkou svobodu – ať už na to trávit čas s rodiči nebo na cestování?

Když mi bylo dvacet a začala jsem pracovat v médiích, toužila jsem být válečnou reportérkou a nejlepší investigativní novinářkou v Česku zároveň. Potažmo u toho ještě moderovat hlavní zpravodajskou relaci. Ani jedna z těch věcí nevyšla. Je ale pravda, že sny o válečné reportérce jsem rychle opustila, když mi moje maminka řekla, že jestli si myslím, že pojedu někam na bojiště, radši mi sama usekne nohu, abych tam nemohla. (směje se) Ale vážně: sama víš, že média jsou návyková a obzvlášť ve zpravodajství neexistuje pracovní doba. Já jsem novinařinu milovala, ale postupně jsem si uvědomila, že jestli budu žít celý život prací, musím se dřív nebo později zaručeně zbláznit. Z novinařiny jsem odešla a rozhodla jsem se založit si svůj byznys, který s ní úzce souvisí.

Ale zmenšily se tvoje sny, ambice?

Tou dobou vůbec! Snila jsem o tom, že budu mít největší PR agenturu v Česku, obrovské množství klientů a zaměstnanců. Ve snech jsem si představovala sama sebe v černých Louboutin lodičkách, jak řídím svůj tým.

Kde se to změnilo?

Změnil to život, věk, a především schopnost naslouchat sama sobě. Uvědomila jsem si, že spát čtyři hodiny není normální - a hlavně, že to tak nechci. Nechci nést na bedrech tíhu světa, nechci se starat o dvacet plus zaměstnanců, a přitom nemít čas na svoji mamku nebo na Pavla. Nepotřebuju mít obrovskou agenturu, protože to je taky obrovské množství starostí. Došlo mi, že skutečný smysl vidím jinde: pracovat s lidmi, kteří jsou poctiví, laskaví, profesionální a k tomu mít volný čas, ve kterém si půjdu zacvičit, vypiju si v klidu kafe, přečtu si knížky – aspoň ty, které pomáhám dostat k novinářům. Protože když si to neužiju teď, kdy jindy? Až budu mít desítky milionů? A k čemu je budu mít, když i teď si můžu koupit všechno, po čem toužím, do hrobu si je nevezmu a nemám, komu bych je odkázala?... Což se dostávám k tomu, že zásadním zlomem v mém životě byla bolestná skutečnost, že nemůžu mít děti.

Dohodly jsem se spolu, že otevřeme i toto téma, ačkoliv je na další samostatný rozhovor. Přemýšlela jsi nad životem na Bali a nad svojí práci právě i s ohledem na to, že bys chtěla děti a jak by se to případně dalo kombinovat?

Určitě. S Pavlem jsme si dítě moc přáli a snažili se o něj. U toho jsme mluvili o tom, jak bychom to zvládli – od cestování s miminkem na Bali až po vzdělání, protože oba věříme, že kvalitní vzdělání je klíčové. Promýšleli jsme i detaily jako je volba školy, protože jsme oba kosmopolitní. Bylo to hodně otázek, které jsme řešili, přitom realita se ještě neděla. Když se pak těhotenství nedařilo a následně přišlo potvrzení, že se nepovede, ta bolest byla strašná. Ale bylo v ní i jisté smíření a uvolnění – že budeme žít jiný, svobodnější život, ve kterém nemusíme přemýšlet o nikom dalším kromě našich rodičů a sami sebe.

Pojďme ještě k tomu, jaké to je pracovat v cizí zemi se svým partnerem. Máte třeba každý svůj pracovní kout?

Hodně lidí se mě nevěřícně ptá: "Ty jedeš se svým chlapem na čtyři, pět měsíců na Bali, kde spolu budete 24/7 v jednom baráku? Ty jsi se zbláznila?" A já jim vždycky odpovídám: "A proč bych se zbláznila? Protože jestli nevydržím se svým mužem čtyři měsíce, jak si můžu myslet, že s ním vydržím po zbytek života?" Žiju přítomností. Každý den se snažím o to, abychom se měli fajn tady a teď. Nejsem buddhistický mnich, ale Pavel je zároveň člověk, který mi spadl z nebe. Říkám, že já ho mám za odměnu a on říká, že má za odměnu mě. Podle toho se chováme. V praxi to znamená, že při práci sedíme u jednoho stolu vedle sebe – stejně tak, jak spolu teď sedíme my dvě. Jsme u bazénu, máme rozevřené počítače, natažené nohy, načež svému muži řeknu: "Mně už je hrozné horko." A jdu dovnitř do klimatizace. Takhle se střídáme, chvilku spolu, chvilku každý sám, jak je nám zrovna dobře.

Co se vám vlastně líbí na Bali?

Hlavně teplo. V evropské zimě jet někam, kde si můžu obléct kraťasy, sportovní podprsenku, nasednout na skútr a je kamkoliv... to je obrovská změna. A gastronomie! Milujeme jídlo! Na Bali si můžeš dát cokoliv, od luxusních večeří až po neuvěřitelně dobré jídlo za pár korun v místech, která na první pohled nevypadají, že si tam vůbec budeš moct sednout... Ale když přivřeš oči nad hygienickými standardy, chutná v těch místech lépe než v nejlepších českých restauracích. Navíc pro dva lidi se nevyplatí vařit, takže já tuhle část roku vůbec nevařím.

Je něco, co ti tam vadí?

Je to pro mě citlivé téma, protože Balijci jsou velmi milí a srdeční lidé, ale úroveň vzdělanosti je na Bali pořád nízká. Z toho důvodu Balijci přistupují k životu velmi jednoduše. To je úžasné, když jsi tam na krátké dovolené, odkud přijedeš zpátky do Evropy okouzlená, že přesně tak toužíš žít. Je to ale velmi rozčilující ve chvíli, kdy od nich něco potřebuješ – třeba opravit ucpaný odpad. Na Bali to funguje tak, že si na to musíš najmout lokálního člověka. Tomu zavoláš, domluvíte se, že přijde v pondělí v devět, načež on přijde ve středu ve tři. To se podívá na odpad a řekne: "Je to ucpaný." Ano – to víme. Můžete to prosím opravit? A lokální člověk řekne, že nemůže, protože na to nemá nářadí, takže bude muset přijet jindy, načež se opakuje scénář, kdy se ho ptáme, kdy přijde, aby pak přišel třeba za dva týdny podívat se, jak to vypadá a co vlastně na opravu bude potřebovat... To je pro nás výkonově orientované Evropany, kteří fungujeme v systematické práci podle kalendáře nepochopitelný přístup.

Jak se s tím vyrovnáváš?

S Pavlem praktikujeme něco, čemu říkáme právě buddhistické mnišství. Když k nám má přijít třeba opravář, připravujeme se na to, co přijde: nádech-výdech, vyfoukneme stres, že to nebude opravené několik dní, možná týdnů a uklidňujeme se tím, že si bereme z Bali to lepší a nežijeme v tom celý rok – je to mimochodem jeden z důvodů, proč ne. Po třech čtyřech měsících máme takového přístupu tak akorát, že se těšíme na návrat do Evropy. A je to taky důvod, proč si nedovedu představit v Asii podnikat a chci mít svůj byznys v Evropě.

Zlati, co ses za ty čtyři roky pendlování mezi Českem a Asii naučila sama o sobě? O své disciplíně? Byznysu?

Že jsem – ve vší pokoře – mnohem silnější, než jsem si kdy myslela. Věděla jsem o sobě, že jsem silná, ale co mi pán Bůh přinesl za zkoušky, to jsem vděčná, že jsem je ustála jenom s jednou rozjetou panickou atakou. A umím se vážně hodně překonat.

Povídej.

Nejsem ideální cestovatelka. Jakmile se nějaký dopravní prostředek hýbe víc, než by měl – turbulence v letadle nebo velké vlny na moři - hned mám žaludek v krku, potažmo pak záhy venku. Pavla to neodrazuje, aby mě ponoukal dál jezdit, a ještě mě motivoval oblíbenou větou, že silnější rostou. A já jsem dost odvážná a zamilovaná, abych mu zas a opakovaně kývala na šílenosti. Loni jsme takhle vyrazili potápět se na souostroví Raja Ampat – pro potápěče je to mimochodem ráj na zemi. Já se nepotápím, takže jsem téměř 14 dní strávila na lodi – značně se houpající lodi! Nedávno jsem z toho výletu našla fotku. Ležím tam úplně vyčerpaná po x prozvracených hodinách na zádi lodi na sudu s benzínem. A můj muž u mě sedí, ruku položenou na mých zádech, abych cítila, že on je tam se mnou a že je vděčný, že já jsem tam s ním.

👀 Chcete ještě víc Bali a života v jihovýchodní Asii? Máte ho mít! Zlata je autorkou podcastu "Zlaté hvězdy Bali", ve kterém představuje zajímavé a inspirativní Čechy a Slováky žijící a pracující v Indonésii. Poslechnout si ho můžete tady. Kromě toho natáčí také podcast Píároviny, který můžete odebírat třeba zde.