LONGREAD: Rozhovor s oceněným učitelem Danem Pražákem, který zažil domácí vzdělávání

Moje máma vystudovala ekonomku, ale před mým narozením učila na střední i na vysoké škole. Vždycky sledovala moderní vzdělávací trendy a homeschooling byl tehdy jeden z nich. Začal jsem chodit na spádovou základku, ale protože se u mě projevila jazyková zdatnost, ve třetí třídě jsem přešel na jazykovou školu na Žižkově. Z ní jsem pak odcházel na domácí vzdělávání. Od první třídy jsem byl aktivní v Dismanově rozhlasovém dětském souboru, což znamenalo časté natáčení a představení. Máma mě musela neustále omlouvat z vyučování. Až jí během třetí třídy došlo, že by to šlo řešit jinak. V roce 2000 bylo v Česku možné mít dítě v domácím vzděláváním jen na prvním stupni – a všechno to do sebe najednou zapadlo. 

Detailně už si to nepamatuju. Ale zodpovědně můžu říct, že kdybych se tomu tehdy postavil, rodiče by mě do ničeho nenutili. Jenže mě domácí vzdělávání dávalo smysl hlavně kvůli účinkování v Dismanově souboru. 

Jo, tak to bylo. Jednou za pololetí se chodilo na přezkoušení, což bylo spíš takové povídání nad portfoliem a sledování, co všechno zvládám. Škol ochotných registrovat domškoláky tehdy bylo málo. Na svoje první přezkoušení jsem jel Pendolínem do Ostravy. Tam byla jediná škola, která mě – kluka z Prahy – přijala. Alespoň jak si to pamatuji. Později jsme chodili na Prahu 7 do školy v Letohradské. 

Pro mě jednoduché. Brzy jsem pochopil, jak si nastavit režim, aby mi škola zabrala minimum času. Líbilo se mi ráno hned po snídani udělat "vopruz" – třeba češtinářské úlohy nebo matematiku, kterou jsem neměl rád. Co bych ve škole dělal celý den, to jsem měl doma hotové během hodiny. A pak jsem si mohl číst. Vzal jsem si svoji milovanou knížku Památné bitvy českých dějin, vylezl na patrovou postel, lehl jsem si a četl. Takový objem informací, co jsem tehdy nabral z historie, jsem pak znovu nabral snad až na vysoké.  

Na to jsem se nikdy neptal, ale myslím, že ano. Byla to doba před zavedením Rámcového vzdělávacího programu, takže bylo poměrně přesně dané, co musím umět. Vzdělávání u nás měla na starosti výhradně máma. A protože máma je velmi systematický člověk, plánovací typ, vsadil bych si, že měla systém detailnější, než mít musela.

V tu dobu už byly narozené obě moje sestry a máma byla žena v domácnosti, kde se starala o nás tři děti. Ze začátku se mnou seděla. Zadala mi, co mám dělat a pak se mě ptala, jestli jsem to opravdu udělal. Postupně mě ale pouštěla, abych se naučil být zodpovědný sám za sebe. Ono by to ani jinak nešlo, měla toho dost. A já se postupem času opravdu zautomatizoval: ráno vstanu, nasnídám se, vyčistím si zuby a zavřu se k sobě do pokoje, kde dělám tu a tu stránku z Bělouna a další věci, dokud nemám hotovo. Pak jí přijdu říct, že mám hotovo a dál si můžu dělat, co zajímá mě. 

Do jisté míry, ale vždycky chytře a – didakticky zcela správně. (směje se) Moje domácí vzdělávání se částečně kryje s dobou, kdy vyšel film Pán Prstenů. Moc jsem si přál ho vidět. Rodiče ho neznali a řekli mi: my o něm nic nevíme, ti skřeti se nám zdají dost děsiví, přečti si nejdřív knížku, pak uvidíme. Tak jsem v deseti přečetl první díl – tři sta stránek o tom, jak jde někdo lesem. To je i zpětně viděno docela výkon. Záhy jsem pak přelouskal Dvě věže, Návrat krále, dostal jsem se k Tolkienovi, díky němu k lingvistice, další historii... Bylo to pořád vzdělávání – jenom ne v tom tradičním slova smyslu. Dneska by to dobře popsal pojem projektová výuka, kdy jsem do hloubky studoval témata, co mě zajímala. 

To může být pravda, ale není to pravidlo. Můj případ to nebyl, protože jsem byl v Dismanově souboru. Navíc naši měli známé, kteří také vzdělávací děti doma. Měli statek u Českého Brodu, kde jsme se minimálně jednou za čtvrt roku scházeli – dvacet, třicet dětí. Rodiče pro nás organizovali společný program, třeba exkurzi do ZOO. Díky tomu jsem neměl pocit, že bych žil vystrčený z kolektivu. Ale chvílemi jsem spolužáky postrádal, to ano. 

Je to taková vtipná vzpomínka, ale tehdy jsem svoje mladší sestry občas vodil do komunitního klubu. Seděl jsem tam, četl si a díval se, jak si holky hrají. U toho mě občas napadlo, že by mě víc bavilo trávit dopoledne se svými vrstevníky, než s vrstevníky malých holek. A těšil jsem se, až půjdu odpoledne do Dismaňáku. 

Vnímal jsem to spíš jako výhodu, že mám k dispozici svůj čas – což je emoce, která se mnou zůstala dodnes. Když jsem s domácím vzděláváním skončil, nastoupil jsem na víceleté gymnázium – ano, z domácího vzdělávání se lze dostat víceletý gympl, a podle mě na tom měla podíl právě příprava v domácím vzdělávání spíš než fakt, že bych byl mimořádně chytrý. Byl jsem dokonce v první desítce přijatých, což byl velký úspěch. Na víceletém gymplu jsem o svůj čas každopádně přišel. 

Co si uvědomuju – a dodnes nemám vyřešeno, jestli je to pozitivum nebo negativum – že jsem na gympl přicházel nepoznamenaný školními stereotypy. Konkrétně to třeba znamenalo, že když mě něco zajímalo, tak jsem se prostě zeptal. Protože je přece normální se zeptat. Ano – na té škole, kde teď učím, je normální se zeptat a žák není trapný, když se zeptá. Ale tenkrát to tak nebylo. Tenkrát jsem byl velmi trapnej. Anebo další věc. Když mi něco dávalo smysl, rád jsem dělal věci navíc. Ale jakmile mi věci smysl nedávaly, buď jsem na ně kašlal, nebo jsem o nich chtěl dál diskutovat, což se nedělalo. Z tohoto důvodu můj přechod z homeschoolingu na gympl nebyl úplně hladkej. Nebylo to o vědomostech, nebylo to ani o návycích – že bych se neuměl soustředit nebo uprostřed hodiny vstal a začal se procházet po třídě, to ne. Spíš o drobných stereotypech, na které jsem nebyl zvyklý. Že nevím, že je trapný se ptát. Že nevím, jak fungují třídní partičky, a tak v žádné nejsem, protože si to neumím pošéfovat. A tak dál.  

Někteří mě vnímali skrz stereotypy o domácím vzdělávání. Pamatuju si jednu profesorku, která mámě řekla, že na gymnázium nepatřím. Řekla to navíc takovým tónem jako že jsem úplný dement. Když jsem letos obhájil disertaci, vzpomněl jsem si na ni. Jako učitelé máme obrovskou moc, co říkáme. A měli bychom s ní nakládat opatrně.

Přestoupil jsem na Gymnázium Přírodní škola, která kromě akademických znalostí klade důraz taky na týmovou práci. Mohl jsem si tam vyzkoušet mnoho věcí. A zkušební systém je dost podobný zkouškovému období na vysoké škole. Všichni musí na konci splnit stejné podmínky, ale jak k tomu dojdou, kudy a kdy je na nich. Byla to najednou obrovská svoboda. 

Na začátku negativně, všechny zkoušky jsem dělal na poslední chvíli. Chytil jsem se až v půlce sexty (6. ročník gymnázia), kdy jsem si začal přípravu plánovat. Dodnes jsem vděčný, že mám jako učitel možnost srovnání všeho, čím jsem prošel jako žák. Vybudoval jsem si díky tomu myslím dost jasnou vizi, co a jak chci dělat. 

Dodnes mám v hlavě vypálené, jak sedím první týden v lavici a přihlásil jsem se - přihlásil jsem se! - a říkám: "Pane profesore?", načež se otočil spolužák z přední lavice a řekl mi: "Ty vole, nechceš mu říkat třeba Bože?" Protože tam se říkalo pane učiteli – už jenom taková věc! Samozřejmě jak jsem přešel z rigidního prostředí do výrazně volnějšího, dělal jsem dost peklo i učitelům. Ale opět – dneska je pro mě skvělé, že jsem si to mohl prožít a jako učitel s tím umím pracovat.  

Pravděpodobně ne. Jeden důvod je, že si nejsem jistý svojí trpělivostí ve vysvětlování. Ve třídě je to jiné, než když sedíte jeden na jednoho, a ještě se svým dítětem. Druhá věc je přesvědčení, že socializace, byť s určitými patologiemi jako třeba šikana, může být dítěti v životě prospěšná. Určitě bych si ale pečlivě vybíral školu, kam by moje dítě šlo. Třetí důvod je pak ten, že jsem několik let učil na soukromé škole a pak cíleně přešel na školu veřejnou. Přišlo by mi neautentické dál učit jiné a svoje dítě držet mimo systém.  

Ne vždycky. Ale dobře uchopila základ – rozložit věci na stůl a pomoct mi, abych se je naučil. Samozřejmě byly chvíle, kdy se jí nevedlo – ať už kvůli trpělivosti nebo proto, že když máte doma školáka a dvě batolata, není to snadné. V matematice jsme občas narazili na limity. Jenže pak jsem byl mezi tou první desítkou přijatých na víceletý gympl. Takže to máma dělala dobře. A navíc mi neznechutila matiku – tu jsem nikdy nemiloval. Bylo by zajímavé zeptat na se na toto mých sester, které byly taky částečně na domácím vzdělávání. Na mě se to máma "učila", ony už budou mít určitě jinou zkušenost. 

Míň, než by bylo záhodno. Občas se bavíme o motivacích pro moje domácí vzdělávání a o tom, jak se proměňovaly v čase. Máma byla, co se domškoláctví týká, aktivní i ve školsko-politických kruzích. Ostatně Asociace domácího vzdělávání možná dodnes sídlí na naší trvalé adrese. Čas od času jsem se díky jejímu aktivismu bavil o své zkušenosti dokonce s nějakými politiky. Jednou – to mohl být tak začátek mojí puberty – jsem třeba přesvědčoval jakéhosi senátora, že jsem se z domácího vzdělávání dostal na víceletý gympl. A tedy že asi nebudu dement v batikovaném tričku.   

Neznechutit dětem předměty, které je učíme. A ukázat jim jejich krásu. Učím dějepis a přírodopis, oba v sobě mají příběh. Snažím se ho studentům představit a dát jim nástroje, aby až si jednou řeknou, že by je zajímalo víc, než jim dokážu předat ve vyučovací hodině, byli schopní najít si to najít. Pokud jim předměty neznechutím, budou mít chuť to udělat a před sebou načrtnutou cestu jak na to. Tak to má podle mě být.