LONGREAD: O naději aneb Kotvy mého života v moři beznaděje, vol.2

Nevím, komu za to vděčím, ale narodila jsem se se šťastnou povahou vidět na věcech vždycky to lepší. Uvědomuju si, že lidem, kteří to tak nemají, může znít většina věcí, co říkám, včetně těch, co napíšu níže, pateticky, směsně, jako laciná moudra, která stejně ničemu nepomůžou.

Druhá věc je, že jsem si vytvořila a vytvářím jakýsi krunýř nebo terapii ze zdrojů, které mi pomáhají čelit krizím všeho druhu. Je to neustálý proces, ve kterém se toho o sobě pořád hodně učím a zjišťuju. V krunýři je kombinace přesvědčení, myšlenek, rituálů, ale i maličkostí, které dohromady přispívají k tomu, že nemám hrůzu, že končí svět, naopak mám v něj důvěru, mám z něj většinou radost a neztrácím naději, že i když je to teď nanic, znamená to, že to tak bude už pořád. Když začala válka na Ukrajině, napsala jsem o věcech, co ho tvoří, tento článek. A teď jsem se rozhodla pokračovat. Některé věci jsem do svého života přidala, v řadě se budu opakovat. Včetně toho, že nejsem psycholog a není mým cílem udělat pro všechny platný návod. Všechno, o čem píšu, že mě drží nad vodou, se týká mně, ale když v tom najdete nějakou inspiraci pro sebe, budu samozřejmě ráda. 

Pečlivě si vybírám, co k sobě nechám přijít

Jsem člověk, který má potřebu vědět, co se děje. Na sílu naordinované ticho a nicnedělání by mě znervózňovalo víc než další podcast nebo knížka. Kromě toho si myslím, že demokracii, mír a další hodnoty je schopná budovat jenom společnost lidí, kteří se o ně zajímají, a tak cítím potřebu orientovat se v tématech a názorech. Moje dvě děti a povinnosti kolem nich mě hlídají, abych informace nekonzumovala nonstop, ale některé limity si dávám i já sama. Ačkoliv skenuju titulky různých médií, pečlivě si vybírám, co k sobě nechám přijít v plné šíři a hlavně – v jaké míře. Zprávy nejsou tím, co způsobuje úzkost. Tím, co opravdu je nezdravé, je nekonečné načítání dalších a dalších stránek, scrollování a čtení sociálních sítí nebo zapojování se do nesmyslných debat na nich. Beru to tak, že je dobré být informovaná, ale ne příliš a hlavně není dobré být příliš emocionálně angažovaná – obzvlášť ne v tématech, se kterými stejně nic neudělám – o tom za chvilku. Mimochodem, jakkoliv to nevypadá, dobré žurnalistiky je stále dost – pokud byste chtěli, někdy udělám článek o zdrojích, které si myslím, že za to stojí. K tomu ještě poznámku: záměrně si vybírám i některé zdroje, které nejsou typicky zpravodajské a se kterými třeba názorově nesouzním nebo určitě ne pokaždé a u čtení nebo poslechu se mi občas trochu kroutí prsty i vnitřní orgány – ať jsem konkrétní, tohle je třeba případ podcastu Insider. No a poslední věc: pečlivost výběru se netýká jen médií, ale i přátel, kterými se obklopuju, kultury, co konzumuju, jídla, které jím a myšlenek, kterými se zabývám... Čím pečlivěji si člověk vybírá, tím lépe mu je, jakkoliv náročná je to práce. A taky čím pečlivěji se omezuje v tom, co mu neprospívá. Já mám třeba na sociální sítě nastavený denní limit 20 minut. Neříkám, že ho často nepřekročím, ale když mi naskočí varovný signál, že dnešní čas na sítě skoro vypršel, miminálně se zamyslím, co jsem tam už 20 minut dělala a jestli tam opravdu potřebuju trávit delší čas. 

Snažím se nevyčítat si, že se mám dobře 

S těmito výčitkami jsem bojovala velmi dlouho, koneckonců psala jsem o nich třeba tady: copak můžu dělat to nebo ono (jít do restaurace, do kina, v klidu si číst, užívat si cestování…), když vedle mě lidé trpí? Můžu. A musím – se to minimálně učit. Jinak bych zešílela nespravedlností, úzkostí, žalem, čímž pádem bych nemohla dělat nic proto, aby svět byl lepším místem. Takže: občas si kupuju drahá kafe, chodím do restaurací, chodím do kina, utrácím někdy za věci, které vlastně nepotřebuju, cestuju po světě a snažím se nekazit si to přemýšlením o tom, že na to nemám právo. 

Snažím se nevyčítat si, že toho dělám málo

Respektive že nedělám skoro nic: neprotestuju, nedemonstruju, nepíšu mocným lidem e-maily, ani nejsem vegetariánkou, nadále jezdím autem… Obdivuju lidi, kteří jsou zapojení do různých "velkých" aktivit. Já momentálně nejsem, protože kdybych byla, musela bych ubrat energii a čas někomu jinému – svým dětem a sama sobě. Podobně přemýšlím o tom, že kdybych si pokaždé, když si dám maso, vyčítala, že jsem si ho dala nebo pokaždé, když vezeme ráno děti do školy, říkala, jací jsme hrozní, že jedeme autem, ačkoliv máme kousek od domu MHD, tak se nejspíš zblázním. Jsem přesvědčená, že i bez "velkých" akcí můžu dát hodně – nejen rodině, ale ostatním – třeba tím, že jsem laskavá na své okolí, snažím se záměrně nikomu neubližovat, jdu popovídat do synovy školy o tom, jak zvládáme přesídlení z Malajsie do Česka nebo tím, že píšu a druhým lidem zlepším den textem, který si ode mě přečtou. Ne každý má povahu na to být bojovníkem, ale myslím, že každý zvládne nějaká "malá dobra", která jsou nakonec třeba zásadnější – kdo ví. Možná je to naivní, ale mně to pomáhá. A až budu mít kapacitu na větší věci, třeba se do nich pustím. 

Uklidňuju se historií

Vyrůstala jsem ve světě, který byl dlouho lepší, svobodnější, demokratičtější, prostě hezčí a vyvíjející se dobrým směrem. Nebo aspoň já jsem ho tak viděla. Tohle moje přesvědčení samozřejmě postupně nahlodávala dospělost, až ho definitivně pokřivila válka na Ukrajině. I v té době jsem se ale uklidňovala  - a pořád uklidňuju - tím, že dějiny, jakkoliv se neodehrávají lineárně, nakonec v minulosti dopadly většinou dobře. Minimálně v tom smyslu, že po "blbé době" přišla zase doba dobrá. Ačkoliv někdy ta změna trvala strašně dlouho a já často myslím na lidi žijící právě v té blbé době, jak se asi museli cítit beznadějně. Skončí někdy válka? Skončí někdy komunismus? Na druhou stranu věřím, že bez víry ve změnu by se prostě žít nedalo. A v mezidobí, než změna přijde - pokud nemůžeme nebo nechceme posouvat velké věci - si můžeme zřídit svoje malé bubliny, ve kterých nám tak bezmocně nebude. Pro mě takovou bublinu tvoří třeba i tyto věci: 

Mám děti

Moje zdroje pozitivity i frustrace, díky kterým mám určitě lepší a smysluplnější život než bych měla bez nich. Protože když půjdu na dřeň: co bych dělala ve středu v 18.18 večer, kdybych nemusela hrát pexeso? Nejspíš bych unaveně a znuděne scrollovala sociální sítě a utápěla se v nesmyslnosti lidské existence. A co teprve, když si s nimi můžu naplánovat něco hezkého: závod po cestě ze školky, zastavení se na Honzovu buchtu a horkou čokoládu, movie night na pátek, piknik v obýváku na sobotu ráno… 

Mám sny a plány

Sny a plány jsou jako lešení, bez kterých se zřítím k zemi. Trvalo mi několik let, než jsem zjistila, že potřebuju "pracovat" na nějakém svém, ideálně psacím projektu, abych měla pocit smysluplnosti a vnitřní spokojenosti, že moje úsilí směřuje k nějakém výsledku. Sny a plány mi dávají taky jistý řád a jak nejsem citátová, tak Aristotelovo: "Udržuj řád a řád udrží tebe." mám v diáři napsaný velkými písmeny.   

Píšu (si)

Z možnosti aspoň chvilku denně ťukat do počítače písmenka a pracovat s textem se odvíjí velká část spokojenosti. Chci prostě psát a ta touha je tak silná, že skoro nedokážu pochopit lidi, kteří v sobě podobné puzení k tvořivosti nemají. Pokud nemám aspoň chvilku denně na pár řádků, jsem roztěkaná, nervózní, něco mi chybí. Nějaký pocit? Nedokážu to říct. Nedá se to myslím moc zkoumat ani vysvětlovat, není to vůbec racionální, ale je to nad slunce jasné: dny, kdy si můžu chvíli sednout k textu, jsou na konci o hodně lepší.

Čtu knížky 

Každý den aspoň pár stránek, aspoň chvilka – byť třeba při uspávání dětí. Knížky jsou moje obrovská kotva. Jsou zdroj mé víry, že když někdo/něco zařídil/o, aby z dvaačtyřiceti písmen abecedy vzniklo takové bohatství, nemůže to být náhoda a jsou něčím, co mi dělá radost a na co se můžu těšit. A sem tam se vracím k útěšným knihám, které mě přesvědčují o tom, že se světem je to lepší, než to vypadá z kliknutí na zprávy. K tomuto účelu doporučuju třeba Faktomluvu od Hanse Roslinga nebo Lidstvo: Dějiny naděje od Rutgera Bregmana.  

Běhám

Trvalo mi taky velmi dlouho připustit si, že nejlepší pohyb je pro mě ten, u kterého jsem sama (a že jogínka, pilates nadšenkyně a další, na které bych ráda aspirovala, ze mě nikdy nebudou a je to tak v pořádku) a který můžu dělat kdykoliv, stačí si nazout tenisky a zavřít za sebou dveře bytu. 

Kupuju si dobré kafe

Vypité ideálně při psaní nebo při čtení. Malý velký zdroj pozitivity. (Tímto děkuju za všechny kávy, kterými jste mě zazdrojovali i vy.) 

Ideálně nejím na noc

Aby mi všechno dobře fungovalo, musím kombinovat větší momenty s těmi menšími, případně s věcmi, které druhým mohou připadat jako hlouposti. Nejčastěji se týkají režimu. Sem patří běhání, ale taky třeba radost z toho, když večer odolám pokušení dát si krekry, oříšky, dojíst po dětech a jdu spát trochu hladová s blažením pocitem těšení se na snídani a s hrdostí, že jsem odolala. 

Šolichám večer 

A další režimní věc. Nejsem vůbec uklízecí typ, co ale dodržuju, i když jsem smrtelně unavená, je večerní šolichání. Uklidím po večeři. S dětmi vybereme ze všech míst v bytě hračky a minimálně je hodíme do shrnovací krabice. Uklidním deštník. Založím papír, co přišel poštou, schovám krabičku s čajem, co zůstala na kuchyňské lince, zapnu myčku – a mám blažený pocit z toho, jak hrčí, zatímco já si čtu nebo usínám. Večerní šolichání má ale velmi dobré výsledky následující ráno.  Přijít ráno z ložnice do uklizeného prostoru a mít čistý hrníček, do kterého si udělám čaj, je prostě dobrý start dne. 

Připomínám si, že den byl dobrý 

Jestli je něco, co mi vždycky připomene, jak je můj život dobrý, je to rituálek vděčnosti, co máme s dětmi před usnutím. Vždycky se ptám kluků, jestli měli dobrý den a co se jim líbilo. A když slyším věci jako školka, plavání, bábovka, Mr. Beast… je to jako zastavit loď a vyhodit kotvu. Můžu si otevřít Kindle a za chvilku jít spát spokojená, i když tam venku se právě děje bůhvíco. Když si jdu lehnout před půlnocí, má i zítřek potenciál být docela dobrým dnem. I když v něm nevyjde všechno tak ideálně, jak jsem to napsala, což většinou nevyjde a i když svět působí, že je zrovna postavený na hlavu. Taky to řeším, taky se bojím, ale taky dělám dost proto, abych tomu nepodlehla a užila si život, co mám tady a teď.