Ben má 8!

Člověk si připadá, že to bylo maximálně před třemi lety, co se narodil, a ono je to osm, do kterých se vešlo vyrůstání na třech kontinentech. Posledního půl roku zažívám veliké přívaly nostalgie a ve dnech jako ten dnešní ještě větší. Ale je to vlastně hezký pocit. 

Každý rok od Benjamínova narození jsem tady popisovala, jaký byl jeho uplynulý rok a jak se změnil. Letos už jsem taky měla uložených pár poznámek. Chtěla jsem napsat třeba o tom, jak je hezký tenhle věk na přelomu většího dětství, kdy minutu před usnutím dumáte, jestli je lepší být v životě tramvajákem nebo pilotem stíhačky (já jsem pro pilota :)), a přitom občas přepnout do batolecího módu. Benjamín například stále potřebuje k usínání lehounký dotyk, a vědomí, že jsem vedle něj. I dlouho po usnutí ještě dokáže zavětřit, že mu unikám. A nefungují na něj žádné triky: když mu řeknu, že si jdu dolů vyčistit zuby, ptá se mě, jak dlouho to bude trvat, a když odpovím, že budu zpátky do pěti minut, odpočítává je a čeká s očima otevřenýma, kdy přijdu. Ale fakt je, že je mu osm. A já už se dlouho, předlouho, sama sebe ptám, jestli mám právo a chci svého syna fotit a taky o něm psát. U fotek je to obzvlášť náročné. Kdykoliv něco vyfotím, absolvuju kolečko dát na sítě, kdysi čistě pro mě a pro rodinu, smazat, přidat, smazat a dělám to vlastně čím dál méně. Ale ani u textu to není samozřejmé. Je to příběh, který z čím dál větší části není můj a je to příběh, který si můj syn teď, když už má ty schopnosti, může kdykoliv vyhledat a přečíst. Stejně jako všichni jeho kamarádi, stejně jako … kdokoliv. Mám z toho respekt a v hlavě trvalé otázky. Psát mu ho budu dál, to vím, chci ho ale zveřejňovat? 

Před pár dny se nám stala taková věc. Kluci si ráno při vypravování do školy rozebírali ponožky, a protože super rychlý Ben byl tentokrát pomalejší, zbyly na něj ty s motivem Tlapkové patroly. 

Benjamín samozřejmě není velký, ale jak jsem si to během dne převracela v hlavě, jisté věci už přerostl. Boty velikosti 32. Ponožky s Tlapkovou patrolou. A taky veřejné sdílení toho, kdo je a jaký je. Snažím se mu úměrně rychlosti technologického vývoje a doručování informací od spolužáků předávat informace o tom, co to je digitální stopa a postupně ho vést k tomu, aby si ji jednou vytvářel velmi obezřetně. Anebo klidně vůbec. A byla bych nerada, pokud se do toho pustí, aby ji už v té chvíli měl větší, než dokáže zpracovat. 

Od přestěhování do Česka mám denně pocit, že žiju o čtyřiadvacet hodin napřed. Můj život už je jenom o tom nachystat všechno na druhý den: nákup, jídlo, úkoly, vyprat, uspat, připravit, vzbudit, odvézt do školy, na kroužky…  Čím jsou kluci větší, tím je toho nějak víc. A u toho se ptám: Co zítra? Máme něco, na co nesmím zapomenout? Je potřeba něco zajistit? Někdy si říkám, že už mi z toho praskne hlava a že už se nemůžu dočkat, až tyhle fáze budou za námi. Pak si ale zkouším představit, že už nebudu krájet večeři na talíř, nevěšet vlhké ručníky a plavky, nenapouštět vanu, že už o nedělích nebudu muset vysvětlovat tvrdé a měkké souhlásky, párkrát do roka odměřovat správné množství Nurofenu a ono to vůbec nejde. Co pak budu dělat?, napadá mě. Doufám, že sledovat, jak dál roste, až mě přeroste. Debatovat o politice. Léčit zlomený srdce. A nechat si vysvětlovat nějaké kryptoměny, AI nebo já nevím co. Těším se na to a bojím se, že to přijde rychleji, než to uteklo do narození do dnešních osmi let. 

Děkuju ti Bene, žes mě udělal mámou.

Naučila jsem se díky tomu spoustu věcí. Mimo jiné například: 

Přeju ti zdraví, ať můžeš dělat všechno to, co chceš. Takže - všechno. 😘