Škola a sebereflexe

22.01.25

Jak jsem během vánočních svátků třídila krabice a různé poznámky, vypadlo na mě spoustu témat, které jsem sem chtěla napsat a nikdy jsem to neudělala. Říkala jsem si, že je sem budu postupně doplňovat. Pár se jich týká školství, a právě tím bych ráda začala.

V rámci třídění na mě jeden den vypadl Benjamínův školní papír nazvaný Behavior Reflection. Benjamín ho dostal k do ještě v Kuala Lumpur poté, co měl nějaký konflikt se svým spolužákem. Učitelka jim řekla, že co se stalo, bylo špatné a že si o tom před přestávkou popovídají. Než se tak ale stalo, dala jim papír, kde si měli připravit drobnou sebereflexi. Byly na něm tři otázky:

👉 Co jsem dělal?/Co se stalo?

👉 Proč to nebylo správné?

👉 Jak bych situaci mohl příště řešit lépe?

"wus" je "was" - česky "byl jsem"

Benjamín v té době ještě neuměl moc psát, takže jeho odpovědi jsou velmi stručné a slova špatně vyspelovaná. Hned v té na první otázku je třeba napsané: "Bouchal jsem Ariho." A v té druhé: "Ublížil jsem mu tím."

Řeknete si možná, že na čerstvě šestileté dítě, kterým Benjamín tehdy byl, obzvlášť když se teprve učil psát, je to příliš. Ale mně to přišlo fantastické. Nepamatuju si, že bych kdy ve škole nebo jinde zažila situaci, že by se problém řešil (pokud se vůbec řešil) jinak než trestem (já jsem kdysi padesátkrát odpisovala "nebudu dávat spolužačce Daně buchty od oběda" - aniž by mi někdo vysvětlil, že má celiakii a co to znamená), pokáráním a slovy: Ať už se to příště nestane. Tuším, že většina dětí mechanicky něco přepíše, vypne hned u třetího slova učitelského monologu, případně v raném věku možná ani neví, co přesně se nemá příště stát. Tady ale děti samy musely učitelce říct, co si myslí, že se stalo a proč to není – ve škole v Kuala Lumpur používali přesně tohle slovo – žádoucí. A samy se musely zamyslet nad tím, jak by se problému, který se stal, dalo předcházet anebo jak by chybu šlo napravit. Učitelka jim to pak pomohla lépe zformulovat, správně napsat a řekla jim, že od toho mimo jiné chodí do školy - aby na tom mohli společně pracovat a mohli se to učit.

Tahle sebereflexe mi přišla úžasná hlavně v tom, že dítě důležitou lekci nedostává, navíc trestem, ale samo si ji uděluje tím, že problém pojmenuje. Když nad tím přemýšlím, připadá mi, že taková sebereflexe má jenom výhody: dítě dostává zprávu, že se stalo něco špatného a musí se zamyslet nad nápravou. Ten, komu ublížilo, dostává zprávu, že se věc řeší. Učitelka dostává zprávu, jak jsou děti sociálně zdatné a čemu se věnovat v tomto ohledu. A spokojení s takovým přístupem můžou být myslím i rodiče. Nebo aspoň já jsem. Ostatně taky jsem se z něj něco naučila.