LONGREAD: Život mezi dvěma světy: Ivana Kubínová o Česku, Bali a vzdělávání dcery na dálku

Když jsem otěhotněla, měla jsem před státnicemi na vysoké škole. Můj bratr tehdy vyrazil na dovolenou na Bali – a už se nevrátil. Žije tam jedenáct let. Jsme si velmi blízcí, vyrostli jsme jeden druhému po boku a bratr je můj nejbližší člověk. Moc si chybíme, a tak jsme si naplánovali, že se budeme setkávat. Dohodli jsme se, že budeme střídat kontinenty: my část roku na Bali, on část roku v Česku. Po porodu se ale ukázalo, že moje dcera má špatné reakce na očkování, takže plány nám poprvé vyšly až ve chvíli, kdy jí bylo pět let. 

Že si to vynahradíme a strávíme na Bali minimálně půlrok. Prodali jsme byt, spoustu věcí uložili do pronajaté garáže. Dodnes si živě pamatuju, jak jsem přijela do pražské kanceláře, kde jsem tehdy pracovala na plný úvazek a řekla kolegům: "Chlapi, nezlobte se, ale já budu následující půlrok dělat z Bali." Byl to obrovský risk, musela jsem sebrat všechnu odvahu, co jsem měla, ale vyšel. Můj manžel, který pracoval v chemičce, musel dát výpověď. Odjeli jsme ale s tím, že máme peníze z bytu a jedeme si užít svět. To se nám povedlo a rozhodli jsme se, že se chceme na Bali vracet. 

Před nástupem do první třídy dostala Lili odklad, což se nám hodilo. V předškolním ročníku neměla moc povinností, sem tam jsme se v Asii podívali na základy čtení a psaní. Už tehdy jsem ale zjistila, jak i malému dítěti chybí kamarádi a taky babičky, které my máme zrovna velmi aktivní – moje máma je ročník 1970, takže velmi mladá, mají k sobě s Lili blízko. Na Bali jsme byli s bratrem, ale chyběla nám zase jiná část rodiny. Já jsem nejvíc řešila, že Lili neměla kolektiv dětí, na který byla zvyklá a že neměla tak úplně dětství, ke kterému se asi trochu upínám, protože jsem v něm sama vyrostla a bylo mi v něm hezky – takové to, že vyběhneš na hřiště, hraješ si na písku, lezeš na stromy, všude je prostor a bezpečno, to na Bali prostě není. 

Když jsem pětiletou Lili poprvé vezla na Bali na skútru, zatímco ona mi usínala a hlavička jí padala na řídítka, ano, bylo krásně, 10 minut od domu jsme měli moře, ale na každém zrcátku jsme měli nalepeného motorkáře, říkala jsem si, co tam vlastně dělám a proč to dělám. Nadávala jsem si, že jsem se musela úplně pomátnout, když jí v Česku poutám do pětibodového pásu a pak jí druhý den na druhé straně planety vystavuju takovému nebezpečí - a vlastně proč, z vlastního rozmaru. K tomu střevní problémy, kterými tam projde každý, bojovali jsme s prací, protože manžel si musel po návratu do Čech vždycky najít novou a za tři čtvrtě roku opět dávat výpověď. Na začátku jsme se prali taky s penězi, protože střídáním domovů jsme se většinou vydali ze všeho – a pokaždé jsme se hrozili, aby se nám třeba nerozbilo auto. Nakonec nám došlo, že střídat český domov s tím na Bali nám bude stačit na čtyři měsíce v roce.

Lili je zatím ve spádové škole. Hned při zápisu jsem si s paní ředitelkou potvrdila, že naše škola ke střídání zemí a k cestování vstřícná je. Ředitelka mi dokonce řekla, že každé dítě má právo na individuální studijní plán například z důvodu nemoci, sportu nebo i jiného - samozřejmě pokud ho škola schválí, což se u nás děje. 

Věci se pořád mění. Na začátku jsme si s třídní učitelkou domluvily plán, co by Lili měla umět a dohodly jsme si způsob kontaktu. V první třídě paní učitelka nebyla zvyklá pracovat na počítači, takže kontakt byl spíš sporadický a věci byly hodně na mně. Pak ale přišel covid a všechno se změnilo. Já jsem se osamostatnila v práci, začala jsem podnikat, a situace se zásadně zlepšila i ve školství. Když jsme po dvou letech karantény znovu odjeli na Bali, paní učitelka už nám posílala zadání přes WhatsApp a já jí večer vracela fotky, jak nám to právě jde. Když něco nejde, učitelka je ochotná věnovat se Lili i po telefonu. Škola nám zatím každý rok vyšla absolutně vstříc a Lili neměla problém zvládnout učivo na jedničky. Je to naše dohoda v rodině i s učitelkou: "Pokud si udržíš snahu a motivaci mít slušné výsledky, můžeš dál jezdit na Bali." 

Moc! Je to pro ni hnací motor. Lili miluje surfování, teplo a atmosféru místa, kde žijeme. Dělá všechno, aby tam každý rok mohla jet. Letos si třeba od Ježíška přála jenom jedno – letenku. 

Jezdívali jsme v zimě, protože já nemám ráda české šedivé zimy. Loni jsme poprvé zkusili vyjet v létě – odjížděli jsme 14 dní před koncem školního roku a vraceli se v polovině září, abych Lili nemusela celou dobu učit a měli jsme trošku volnější režim nejen ona, ale celá rodina. 

Zkoušeli jsme školku, která byla fajn, ale Lili tam byla jedna z nejstarších. Asi proto, že školka není povinná a děti spíš zůstávají v rodině. Škola už povinná je a školní docházka začíná v šesti  letech, to je stejné jako v Česku. Lili bychom rádi dali do mezinárodní školy. Problém je, že školné stojí kolem 300 tisíc korun za rok, a nejde zaplatit jen za tři nebo čtyři měsíce. Naše největší výzva ale spočívá v angličtině. Česká škola nám sice vychází vstříc v otázkách cestování, ale neumí děti dostatečně naučit jazyky. Po třech letech angličtiny Lili zvládá jen základní slova. Hodně ji teď vzděláváme sami – a udělala velký pokrok – ale stále to nestačí na to, aby mohla nastoupit do mezinárodní školy. Snad příští nebo přespříští rok.

Ano, víme o nich. Některé místní školy učí i v angličtině. Problém je, že vzdělání z nich není v Česku oficiálně uznávané. Pokud by Lili nastoupila do mezinárodní školy a zůstali bychom na Bali déle než tři čtyři měsíce, mohla by pak v Česku složit rozdílové zkoušky a pokračovat do dalšího ročníku. Z místní školy to ale nejde. 

Vstáváme kolem osmé ráno. Podle přílivu a odlivu vyrazíme surfovat, což je pro nás důležitá součást života na Bali. Teprve potom si dáme venku velkou snídani – na Bali skoro nevařím, protože stravovat se v restauracích je cenově výhodné a jídlo je skvělé. Kolem poledne býváme doma a začínáme s Lili školu. Učíme se zhruba do dvou nebo půl třetí. Pak já přecházím k práci – buď doma, venku, nebo v coworkingu. Začínám kolem třetí odpoledne, což odpovídá osmé hodině ranní v Česku. Pracuju obvykle do jedenácti večer, někdy až do půlnoci, abych zvládla všechny porady a komunikaci s českými kolegy. Poslední rok ale právě kvůli práci tolik nesurfuju. Je to fyzicky náročné a večer se pak cítím vyčerpaná, což se podepisuje na mém výkonu. Musím se přizpůsobit času kolegů, kteří jsou nejaktivnější odpoledne českého času a mají jednu poradu za druhou. To je pro mě na Bali pozdní večer a už bych nejradši spala. 

Přesně, jak říkáš. Když se s Lili učím, nemůžu dělat nic jiného, takže ty dvě až tři hodiny denně patří výhradně jí. Procházíme postupně látku z každého předmětu, někdy ale jedeme podle jejího tempa a zájmu. Když ji něco baví, zůstáváme u toho déle a jiné téma odložíme na další den. Snažím se jí dávat postupně větší samostatnost, ale pořád u ní musím být – kontrolovat práci, pomáhat jí a opravovat chyby. Mám na to trochu "profesní deformaci". Dříve jsem učila ve školce, a tak k domácímu vzdělávání přistupuju podobně. Držíme pevný režim: od pondělí do pátku máme vyhrazený čas od dvanácti do dvou, kdy se soustředíme jen na školu. Výjimečně, pokud je hodně unavená, výuku posunu nebo zkrátím. Tahle rutina nám ale oběma hodně pomáhá – víme, co nás čeká, a lépe se na to psychicky připravíme

Zatím ne. Spíš bych řekla, že ji to těší, že vůbec máme tuhle možnost. Baví ji, že ji chvíli učím já, a je ochotná udělat pro Bali hodně. Miluje to tam. Někdy zabručí nebo zanadává, ale to proto, že jí nejde konkrétní úkol, ne proto, že je v jiné zemi.  

To je asi jediné, co si občas posteskne. Loni večer, když jsme spolu ležely, mi řekla: "Maminko, dneska děti jedou na školu v přírodě, že? Škoda, tam bych chtěla být taky." Nebo si vzpomene na kamarádku a někdy ji to i rozesmutní. Jednou mi řekla: "Maminko, sežeň mi tady nějaké děti." Snažila jsem se to řešit, přidala jsem se na Bali do skupiny Bali ženy sobě, kde se občas scházíme s dětmi, ale taková setkání jednou měsíčně kolektiv školy samozřejmě nenahradí. V Česku je to jiné. V Mostě, kde bydlíme, máme v okolí sedm dětí ve stejném věku, se kterými vyrůstala. Od pěti, šesti let spolu běhaly venku bez dozoru, jako partička. Dneska jim je jedenáct, dvanáct, a přestože jsou starší, pořád drží při sobě. Na Bali to takhle bohužel nefunguje. Pokud má být s dětmi, musíme ji za nimi vozit, cíleně se domlouvat, což už je zase časově náročné. 

Najít rovnováhu. Je úžasné být v teple, pracovat online, ráno si zasurfovat nebo zacvičit jógu. Ale jsou tu i odvrácené stránky: časový posun je někdy náročný, a hlavně jsme s manželem spolu 24/7, což vytváří třecí plochy. K tomu máme Lili, která nechodí na místní školu, takže ji učíme sami, a zároveň jí musíme organizovat program, aby neseděla celý den doma nebo u počítače. Zpočátku jsme to zkoušeli dělit – manžel pracoval dopoledne, zatímco já učila Lili, a odpoledne jsme si role vyměnili. Jenže jsme brzy zjistili, že to nefunguje. Jeli jsme na Bali, abychom se užili jako rodina, ale ve výsledku jsme přes týden skoro vůbec nebyli spolu.

Obrovská. Když jsme k mému podnikání v marketingu předloni přibrala i manžela a odjeli jsme na Bali, byl to pro nás oba velký stres. Nedokázali jsme spolupracovat a do toho jsme měli Lili na krku 24/7. Hádali jsme se, dokonce jsme se skoro rozvedli. Loni jsem odjela na Bali sama o měsíc dřív. Nabrala jsem pro naši firmu deset klientů, ale manžel se rozhodl, že se mnou podnikat nebude. To znamenalo, že jsem často pracovala až do čtyř do rána. Lili jsem svěřovala bráchovi, který ale taky pracoval, takže mi dával najevo, že takhle to dál nepůjde. Byla to velká lekce. Uvědomila jsem si, že být sama s dítětem a zároveň mít tolik práce není zvládnutelné. Naštěstí jsme krizi urovnali a stanovili si docela přísná pravidla, jak budeme pracovat. Zatím to funguje.

Najali jsme si pomocnici na hlídání, která s Lili trávila párkrát v měsíci čas od tří odpoledne. K večeru ji brala třeba na pláž, aby sledovaly západ slunce, a pak ji uložila ke spánku. To mi umožnilo pracovat. Dnes už je Lili samostatnější, takže to jde, ale dřív chtěla usínat jen se mnou. Pro mě to znamenalo přerušit práci, lehnout si na hodinu k ní, často usnout, a pak se k práci vracet po deváté večer. V tu dobu už jsem ale byla tak unavená, že jsem zvládala maximálně administrativu, vůbec ne nějakou kreativní činnost. Společnou práci s manželem jsme vyřešili tím, že máme přesně rozdělené úkoly a každý pracuje separátně. Nesedíme spolu v jedné místnosti, abychom se vzájemně nerušili, a máme to-do listy, které jasně říkají, kdo má co na starost.

Pro mě je paradoxně vždycky těžší adaptovat se na Bali. Přijet z Česka do prostředí, které svádí k relaxaci na pláži, a zvyknout si na pracovní režim, hlavně noční, je náročné. Bali pro nás není dovolená, je to náš druhý domov. Jezdíme pořád na stejné místo, do stejného domu, který máme pronajatý na tři roky. Přesto se mi po příjezdu první dny nic nechce. Nejhorší jsou večery – zatímco všichni jdou na pláž sledovat západ slunce, já musím pracovat. Naopak návrat do Čech je snadný. Hned se přizpůsobím režimu, který znám.

Jednou jsem z Bali kvůli práci odjížděla. Ve firmě, pro kterou jsem pracovala, došlo ke změně vedení, a můj nový nadřízený mě chtěl poznat osobně. Z telefonátů jsem pochopila, že by raději zaměstnal někoho jiného, než aby komunikace dál probíhala jen online. Koupila jsem si letenku a vrátila se do Čech. To bylo ale před covidem. Po pandemii se svět změnil – práce na dálku je mnohem běžnější. Dnes už s tím problém nemám. Ale stále platí, že z jednoho networkingového oběda v Praze mám víc pracovních příležitostí než z pěti online schůzek na Bali.

Rodina nás podporuje, ačkoliv pochopení nomádského stylu života a práce na dálku jí trvalo - vlastně stále ještě trvá. Kolikrát větší diskuze než Bali vyvolává právě práce na dálku. Moje mamka mi dodnes sem tam pošle zprávu: "Podívej, tady hledají takovou a takovou pozici, nechceš se přihlásit?" Myslí si, že bych měla mít "normální práci", protože "mám přece rodinu". Nevyčítám jí to. Myslím, že problém není naše práce, ale to, že by nás chtěli mít zkrátka doma - tady v ČR. Já bych zase byla ráda, kdyby za námi častěji přijeli na Bali, ale jejich práce jim to neumožňuje a ani cestování jim nedělá moc dobře. A máma s tátou se obávají, že na Bali jednou zůstaneme natrvalo, jako to udělal můj bratr. A oni přijdou o další lidi, které milují. V naší rodině máme silné vazby, jsme často spolu a jsme spolu rádi. Myšlenka, že bychom se nevídali mnohokrát do roka, nás všechny bolí.

Ano. Ale není to jediný důvod. Je to i kvůli vzdálenosti, školnímu kolektivu pro Lili a její slabé angličtině. Moje práce je sice online, ale občas vyžaduje osobní setkávání. Kdysi jsem měla idealistickou představu, že až budu vydělávat dost peněz, přesuneme se pod palmy všichni – i s rodiči. Ale rychle mě z toho vyvedli. Bali je pro ně daleko, moc horké a špinavé.

Že to zvládnete sami. Ať si naplánujete cokoliv, potřebujete podporu svých blízkých. Musí s tím souhlasit manžel, dítě, oba partneři by ideálně měli mít práci na dálku. Nejčastěji slyším od lidí mluvit o digitálním nomádství jako o idyle, ale už nemluví o jeho stinných stránkách, o kterých jsme si povídaly. A je toho víc. Život na Bali je sice levnější, ale je nákladné udržovat si zároveň bydlení v Čechách. K tomu přičtěte letenky, víza a vyšší ceny potravin, pokud chcete jíst "západně". A pokud bychom ještě platili školu pro Lili, náklady by narostly ještě víc. Bali je nádherné, jsme vděční, že můžeme pendlovat tam a zpátky, ale vytvořili jsme si zároveň tropické štěstí i past.