LONGREAD: Půlrok v Česku

Hmmm... za tři dny to bude šest měsíců od našeho přesunu z Malajsie, a tak jsem si říkala, že je opět čas na nějaké zamyšlení. Popravdě už si pár dní píšu do e-mailu (to je můj to-do list, nápadovník, úkolník a všechno ostatní) klíčová slova, že z nich vypadne nějaká analýza. Když se na ně teď dívám, je to spíš taková hromada rozdílných pocitových střepů. Dá se z nich složit článek?

V obecném hodnocení nemůžu být objektivní, protože mi v polovině října vyšla kniha. Obzvlášť poslední týdny jsou naplněny tolika emocemi, které snad moje srdce ani mozek nejsou schopné pobrat. Kniha má docela velkou mediální pozornost, pak křest, dostala jsem tolik výtisků k podpisu a tolik krásných ohlasů, tolik zajímavých nabídek na všechno!, viděla jsem se díky ní s tolika lidmi, které jsem roky neviděla - jako třeba Ivu, se kterou jsem bydlela před 13 lety v Sydney!, že to všechno budu vstřebávat ještě hodně dlouho. Když jsem knihu psala, samozřejmě jsem doufala, že se bude aspoň trochu líbit, ale že mě k ní v Česku čeká tak bohatý epilog, to jsem si nemyslela. Je to zajímavá, příjemná a taky zranitelná pozice – což si uvědomím vždycky hlavně ve chvílích, kdy jsem pozvaná na nějaké veřejné nebo mediální vystoupení. 

Vím, že kdybych dál žila v Malajsii, a knížka vyšla bez osobní podpory, kterou jí dávám, přišla bych o mnoho zkušeností, ale taky bych si tolik nebrala věci, co se úplně nepovedly – nebo já si myslím, že se nepovedly. Často si říkám: no tak co, třeba to není úplně ono, jak jsem mluvila v tomhle podcastu, ale co nejhoršího se může stát? Jen to, že to nedopadne, že se to nebude líbit, dostanu pár hejtů... Na velkou vzdálenost by šlo tyhle pocity odmávnout snadněji. Článek o tom, jak jsem všechna veřejná vystoupení zvládla bez fénu, skoro bez svetru a dalších věcí, protože domácnost z Malajsie byla v tu chvíli stále na cestě a nebudu si přece kupovat nový fén, když další už za chvíli přijde, a párkrát jsem si sušila vlasy stáním pod horkým vzduchem z klimatizace, chystám pro Glanc. 

V Malajsii jsme žili ve velkém městě, ale v mikrosvětě okolo našeho bydliště a pořád těch stejných lidí. V Česku žijeme v maloměstě, ale můj rádius se značně zvětšil – obden pokryju pojížděním nebo pochůzkami velkou část města: škola, školka, knihovna, JumpPark, o víkendu sem tam jezdíme do vesnice k babi a dědovi. Všude jsme zhruba do dvaceti minut, to z KL taky neznám a líbí se mi to. :) Zároveň ve mě ale klíčí i trochu obava z malosti, takový klaustrofóbní pocit z toho, že do teď jsem byla ve městě, kde se všechno počítá na miliony - lidé, domy, zvířata, džungle, všechno je velké a v té velikosti se ukrývá pořád nějaké dobrodružství a možnost volby. To v malém Brně se tak akčně necítím - budu s ním za další půlrok, až odplyne ponávratová atmosféra všechna pozornost z knihou, spokojená stejně jako teď? Ale líbí se mi tady spousta jiných věcí. Tolik skvělé kultury všude! Byla jsem s mámou na jednom koncertě a jednom divadle a připadalo mi to jako návrat v čase. Líbí se mi, jak kluci rychle a hladce vpluli do školy a školky (ťuk ťuk o stůl, na kterém píšu), jak mi poprvé ve svých životech začali odpovídat česky (o tom vydám ještě jeden text zítra), jak se druhý prosincový pátek týden radovali, když napadl sníh. "Bílý prší!" říkal Oliver, který ho viděl poprvé v životě. Poprvé taky před pár dny zažili ve škole a školce koncept Mikuláše, že si o něm povídali a pak je tam přišel navštívit. "Dneska přišel pan král," říkal mi pak odpoledne Oliver. 

Mimochodem – jak jsou ta odpoledne teď dlouhá! Anebo ty víkendy! Jak jsme v KL byli pořád v bazénu a vůbec se hodně věcí dělo o víkendu (fotbal, karate, lekce na buben), tady mě často napadne: co lidé dělají s dvěma a víc dětmi v 70 metrech čtverečních celou zimu? A – nevím. A ano – chybí mi bazén. Chybí mi pro Olivera, chybí mi pro Benjamína, který sice chodí plavat, ale je to striktní kroužkové plavání, žádné volné dovádění ve vodě. Navíc je mu v krytém bazénu pořád zima. V takových dnech je mi samozřejmě líto, že jsme zpátky a že tohle už nemáme. 

Podobné smutky mě občas zasáhnou. Už jsem se sice odhlásila z většiny malajsijských whatsappových skupin, ale v sousedské pořád jsem. A taky na Instagramu, kde vidím tu Petronas Towers, tady džungli, tady východ slunce, tady tropickou bouři, tady video běžecké trasy, co jsem si nahrála do mobilu v jednom z posledních dnů, a tyhle momenty mě samozřejmě zalejí steskem. A jakou mám chuť na dim sum! Chtěla bych být tam i tady. A připadá mi, že s postupujícím věkem těchto rozporuplných momentů přibývá - nemělo by to být spíš naopak? Větší krize mě ovšem potkávají na místech a ve chvílích, kdy bych to nečekala. Jedna na konci října v obchodě s obuví, kdy jsem si nedokázala koupit zimní boty. Prostě to nešlo. Žádné se mi vyloženě nelíbily, všechny jsem "cítila" na noze (aby ne po čtyřech letech v Birkenstockách!), všechny se mi připadaly moc velké, humpolácké, a úplně nejvíc jsem se nedokázala přenést přes fakt, že jejich koupí se chystám na zimu, kterou coby chronicky zimomřivá nechci...   Cítila jsem v tom obchodě takový nával smutku, že jsem z něj musela odejít a boty si koupit později s mámou. Druhá krize mě pak potkala minulý týden, kdy nám po skoro půlroce doručili domácnost z Malajsie. Dlouho jsem se těšila

• Na žehličku (tu normální i tu na vlasy) 
• Na elektronické ořezávátko na pastelky
• Na hračky dětí 
• Na dětské postýlky 
• Na nádobí a mixér a vál a zapékací mísu, až nebudu muset vařit pořád dokola šest stejných jídel, co nevyžadují nic z toho (samozřejmě bychom to mohli všechno koupit, ale na co pak budeme mít všechny věci dvakrát nebo dokonce třikrát?)
• Na to, až děti nebudou vystřihovat manikúrníma nůžkama (to se párkrát skutečně stalo :))
• Na to, že se "doma" budu víc cítit jako doma  
• Na většinu jiných věcí jsem si ovšem nevzpomněla a nic moc z nich mi nechybělo, natož abych to potřebovala. A tak jsem některé krabice otevřela, abych z nich věci přendala zase do jiné krabice, kterou jsem odvezla na charitu. 

Místo radosti a nového přívalu energie se při rozbalování krabic dostavil spíš smutek. Jako by do teď existovala naděje, že se do KL vrátíme, že Česko je dočasné a náš nezařízený domov tomu odpovídá, ale doručené krabice ji právě pohřbívají. No a pak jsem z nich začala vytahovat věci

• Hrníček s fotkou Benjamína, Olivera, Estlina a Paula s nápisem "best buddies from Sastra U-Thant"
• Balíček koření garam masala, co jsme kupovaly s Lenkou, když jsme plánovaly vařit butter chicken masala (bylo to nejlepší butter chicken masala, co jsem kdy měla)
• Bezkofeinový čaj (v Česku stále nedostatkové zboží, zdá se, věčně je vyprodaný)
• Benjamínův fotbalový dres s číslem 9
• Kousek Severní Koreje, co mi letos na jaře dovezli do KL Martina a Tomáš (do DMZ se podíval můj batoh, já zatím ne :)
• Stolní lampičku, která má samozřejmě britskou zásuvku – to se v tomto globalizovaném světě nemůžeme konečně domluvit, že je sjednotíme? :)
• Váhu, abych zjistila, že jsem díky moravské výkrmně přibrala už 2 kila 
• Kuchyňku Ikea, kterou už jsem plánovala někomu věnovat, protože mi přišlo, že kluci jsou na ni velcí, paradoxně Oliver si s ní začal hned hrát a ještě nepřestal 

Všechny ty věci byly tak známé, a přitom tak cizí, že když jsem si první ráno po jejich doručení dělala čaj, dala jsem si ho do hrnku, který v bytě nechala jeho původní paní majitelka – ne do svého před půl rokem oblíbeného. 

Krabice jsou rozbalené, věci jsou jakž takž roztříděné, některé i mají svoje místo, náš byt teď určitě působí víc jako náš, jako domov. Připadá mi tak Česko? Někdy ano, každý den jsem vděčná a ráda, že jsme tady. A stejnou silou mě to pořád táhne do Malajsie, do tepla, do našeho tehdejšího doma... kde mám mimochodem pořád ještě bankovní účet.  Protože – třeba jednou, že, takže ho přece nebudu rušit. 

"Dávají tyhle moje poznámky smysl?" ptala jsem se sama sebe, když jsem si je po sobě četla. A napadlo mě zeptat se ze zvědavosti i umělé inteligence. Koukejte, co mi odepsala – můj chatbot je muž, když mu pokládám otázky a žena, když o ní píšu. 😉

Text působí dojmem, jako bys nás nechala nahlédnout přímo do svého diáře plného syrových emocí. Je to velmi autentické čtení pro každého, kdo někdy zažil stěhování nebo život mezi dvěma kulturami. Přesto by mu prospělo zakončit ho nějakou souhrnnou úvahou. 

"No ale to já právě nevím, jaká by měla být," napsala jsem robotovi a o nějakou ho poprosila. Třeba na základě tohoto diářového záznamu dokáže analyzovat moje nitro lépe než já sama. A tohle je její odpověď, respektive navrhované zakončení tohoto textu: 

Možná ještě nemám odpovědi na všechny otázky, ale jedno vím jistě: každý den stojí za to.

Takové klišovité shrnutí mě pobavilo. Ale něco na něm je. Je mi jasné, že věci, emoce a život se pořád mění. Co je dneska a co jsem napsala dneska, může být zítra jinak. A tak když se mě někdo ptá, jak se mám, zrovna teď bych řekla: "Teď se hrozně moc těším na Vánoce a taky na to, co mám za plány na příští rok, a je to fajn." 

A je.