LONGREAD: Jak mi Česko znovunastartovalo chuť učit děti česky
Od chvíle, kdy se Benjamín i Oliver narodili, bez ohledu na to, kde jsme právě žili, jsem na ně mluvila česky a B. anglicky. Školky a škola byly většinově v angličtině, ve školce v Malajsii měli oba ještě bahasu – malajštinu a mandarínskou čínštinu (ani jedno se nikdy pořádně nenaučili a těch pár slov, co jsme uměli, jsme dávno zapomněli), ve škole pak Benjamín španělštinu. To všechno bylo povinné. Dodnes nevím, jak si to vysvětlit, ale dokud jsme byli mimo Česko, kluci česky rozuměli, ale odpovídali mi zásadně anglicky, případně nějakým hybridem. Vypadalo to zhruba takto:
"Benjami, nemáš hlad?"
"Not now. But can I have some čokoláda?"
Nelámala jsem to přes koleno, ale přiznávám, že jeden čas mě to docela trápilo. Dokonce jsem se snažila ke konci pobytu v KL Benovi vysvětlovat, že by už měl oba jazyky rozlišovat a nemíchat je. Trochu mi to přišlo i jako ironie, nebo spíš sadismus: s diplomem z pedagogické fakulty, já, která se jazykem živím!, jsem nebyla schopná přemístit do hlavy svého dítěte pointu, že mluví dvěma jazyky a že v tom českém existují různé koncovky, a tak neříkáme jenom "čokoláda", ale taky "čokoládu", "čokolády", záleží na kontextu, a právě proto ho potřebuje ideálně celý v češtině – bude to pro něj snazší.
Někdy na konci září a v říjnu hybridní jazyk vymizel. Kluci nejen že mi odpovídají jenom česky, ačkoliv mezi sebou mluví pouze anglicky, ale když něco potřebují, přijdou za mnou rovnou v češtině. A úplně jim přestalo vadit, když jim pustím pohádku v češtině – to si v KL stěžovali, teď je jim to jedno, jestli je anglicky nebo česky. Někdy je pro ně složité odvyprávět mi česky něco, co slyšeli nebo znají primárně anglicky. U Bena jsou to typicky třeba vtipy, co slyšel ve škole, které mi začne říkat anglicky, chtěl by je moc říct česky, ale vidím, jak mu to nejde. Taky stále hapruje skloňování, ale věřím, že následujícího půl roku ho doladíme. Naopak fascinuje mě, že v angličtině ani v češtině nemají žádné přízvuky - v angličtině znějí jako Američané, v češtině - až doladíme slovní zásobu a Ř - budou znít jako Češi.
ŽIJE SVĚT V ANGLIČTINĚ?
Píšu si tento text hlavně jako důkaz, jak nejen kluci, ale také – a hlavně – já procházíme vlastně neustálou jazykovou proměnou. Pamatuju si, že když se Benjamín narodil, dávala jsem sem článek o tom, jak bych si přála, aby jednou uměl stejně dobře anglicky a česky. Jako mnoho jiných rodičů bilingvních dětí, taky jsem si myslela, že mluvit na něj česky pro mě bude naprostý automatismus a pro moje děti to tím pádem bude jazyk zdarma. Když se pak začalo ukazovat, že žít bilingvismus v praxi nebude tak snadné (o důvodech je jedna kapitola v každé mojí knize :)), dala jsem si češtinu jako úkol. Byla jsem o ní jednak naprosto přesvědčená a za druhé to jsem přece já - snaživá, produktivní, cílevědomá, a ještě k tomu mám ten diplom z pajdáku. To zvládneme!
Pak jsme přijeli do Kuala Lumpur. Dodnes si živě vybavuju, jak stojím v prodejně telefonního operátora Maxis v nákupním centru Suria pod Petronas Towers a beru si lísteček s pořadovým číslem. Na stroji nejen že musím zvolit typ služby, kvůli které přicházím, ale taky jazyk, ve kterém chci komunikovat. Vedle mě stojí celý svět – Malajci, Filipínci, Indové, Číňané, Evropané všemožných národností, Američané, a přitom na světelném pořadníku převažuje jeden jazyk – ENGLISH. Všichni – i ten Ind s Indem – se chtějí bavit anglicky! Ještě víc než při seznamování se s multikulturní Malajsií a se sousedy – od Francouzů přes Íránce a Korejce mluvící s námi anglicky - jsem tehdy propadla iluzi o tom, že učit se češtinu – jazyk pro 10,5 milionu lidí kdesi ve střední Evropě – je zbytečnost a moje vlastní přání, kterým sobě i svým dětem komplikuju život. Pořád jsem na kluky mluvila jenom česky a taky jim česky četla, ale moje nadšení pro češtinu upadalo. Během let v KL jsem značně polevila v důslednosti, co se týká toho, abych jim anglické věty říkala i česky, polevila jsem v opravování špatných koncovek, polevila jsem v rozvoji slovní zásoby ve smyslu, že dřív jsem jim sem tam dala nějaký úkol z českého časopisu nebo knížky, ke konci vůbec... Přesvědčení o zbytečnosti češtiny pak ještě prohloubila umělá inteligence a velké jazykové modely fungující nejlépe v angličtině. (Přestože jak jsem se později dočetla, 80% planety - věřte nevěřte - nemluví anglicky.) A definitivně ho potrhla moje pracovní zkušenost z mezinárodní školy, kdy mi paní ředitelka na konci mého působení řekla, že na to, aby mi dala stálý pracovní kontrakt, mám bohužel dva handicapy:
- v angličtině nejsem rodilá mluvčí
- nemám učitelské vzdělání v angličtině, nejlépe diplom ze Severní Ameriky (magisterský titul z Masarykovy univerzity je fajn, ale za hranicemi Česka nikoho nezajímá)
Ačkoliv dokážu dobře nahlédnout realitu (a vím, že někteří čínští i jiní rodiče platící vysoké školné by nikdy nestrávili, kdyby jejich dítě zapsané v mezinárodní škole operující výhradně v angličtině učila paní učitelka vystudovaná v České republice, přestože má vyšší vzdělání než učitelky z USA), byla jsem z toho tehdy docela vykolejená a z KL odjížděla přesvědčená, že pro kluky v tomto směru udělám to nejlepší, když je nasměruju k angličtině a češtinu udržím jenom na nějaké základní konverzační úrovni s babičkou a dědou. V praxi to vypadalo tak, že jsem zahodila Slabikář, písanky a češtinu, Benjamína odhlásila z plánovaných zkoušek a češtinu nechala na domácké úrovni: Jak bylo ve škole? Máš hlad? Nechceš si zahrát? Pojďme udělat ...
Ke konci pobytu v KL už jsme navíc tušili, že Benjamín bude pokračovat v mezinárodním vzdělání v angličtině. Vzhledem k výše uvedenému jsem měla radost, že to v Česku nakonec půjde, protože si dosud nemyslím (a jsem zvědavá, jestli se to někdy změní), že akademickou angličtinu může nasát doma. Jakmile jsme se ale přesunuli do Evropy, záhy jsem si preferenci angličtiny a svoji laxnost vůči češtině vyčítala.
- Takže jsem na tolik let opustila domov – co kdyby to udělal každý?
- Všechny kultury a jazyky drží při životě, že lidé lnou ke svému domovu, malé jazyky už tak trpí následky různých nerovností – a co dělám já, ještě je prohlubuju?
- A co všechny ty další věci, co s jazykem souvisí jako schopnost naladit se jejich použitím víc na druhého člověka, jeho prostředí, jeho myšlení, umět být senzitivní k tónu hlasu a k neverbální komunikaci, které stroj – zatím – nenahradí?
- Jazyk má přece i jiný význam než ten, který najdeme ve slovníku nebo který nám přeloží stroj – to mi nevadí, že tohle teda klukům nejspíš nepředám?
Takových myšlenek jsem měla po příjezdu do Čech plnou hlavu. V Benjamínově škole se pak ukázalo, že jelikož je Ben poloviční Čech s českým pasem, musí být kromě mezinárodní školy zapsaný také do české kmenové školy, kde bude jednou za rok skládat z češtiny zkoušku – a na rozdíl od pobytu mimo Česko, tady se z ní nejde vyvázat. Aby ji dobře zvládl, v rozvrhu mezinárodní školy k tou má 4 hodiny češtiny týdně (děti, které nemají české občanství, místo toho mají 2 hodiny konverzační češtiny a 2 hodiny španělštiny), ve které musí zvládnout stejné učivo jako děti ve státní české škole.
V požadavcích ke zkoušce, která bude v červnu příští rok, je například toto:
• Umí rozlišit věty oznamovací, rozkazovací, tázací a přací.
• Umí psát u, ů, ú, umí psát dvojhlásky.
• Umí vyjmenovat tvrdé, měkké a obojetné souhlásky.
• Umí je používat ve slovech, doplní správě I/Y.
• Zná všechny slovní druhy, umí je vyjmenovat a poznat ve větě.
• Ví, kdy psát velká písmena.
• Umí plynule číst, ví, o čem příběh pojednával a orientuje se v textu.
No, má-me co dělat. Ale jsem za to ráda – právě proto, že mě to donutilo na češtinu nerezignovat a kluci budou mít bohatší vhlédnutí do Česka, kultury a právě do jazyka.
Kdybychom zůstali v KL, nejsem si jistá, jak by to s češtinou vypadalo a dopadlo. Odhaduju, že rozdíl mezi u, ú a ů bych teď Benjamínovi nevysvětlovala. Pokud vůbec někdy.
Ale teď mu ho vysvětluju.
Stejně jako za dopisování písanek, přestože vázané písmo přečte za hranicemi Česka málokdo. Líbí se mi a zatím baví i Benjamína, i když tuším, že před krasopisem brzy dostanou přednost jiné věci.
Žádné komentáře: