5 mých nejlepší knih roku 2024

02.12.24

Tento článek tady pravidelně bývá až ke konci roku. Ne že bych letos byla v rekapitulačním módu už na konci listopadu, ale sešlo se mi pár dotazů na moje oblíbené knihy coby inspirace na vánoční dárky, což dává velký smysl. A tak letos předbíhám trošku sama sebe, přivírám oči nad rozečtenými knihami, co jsem plánovala dočíst o svátcích (Co když se v nich ještě skrývá poklad, o kterém se nedozvíte? – Nebojte, o jenom jo. :)) a dávám sem to nejlepší ze čtení v roce 2024.

Na začátku si pojďme upřímně říct, že letos nejdůležitější kniha je pro mě ta moje. Ne proto, že bych si myslela, že je to literární veledílo, ale hlavně kvůli životním příběhům jedenácti žen, které jsem do ní sepsala. Částečně pak taky kvůli tomu, že ještě na začátku roku jsem prošla jakousi minikrizí, kdy jsem si přestávala věřit, že knížku vůbec budu schopná dopsat. A teď je tady – v knihkupectvích a taky u vás doma, na stole, v knihovničkách, ve vašich rukách a zabalená jako dárek pod stromeček. Děkuju! No a teď ty, které k té mojí můžete případně dodat, protože si myslím, že za to velmi stojí. :)


Paolo Giordano: Tasmánie
Popravdě, čím jsem starší, tím méně čekám děl a autorů, které mě okouzlí a sejmou podobně jako čerstvá zamilovanost. Tu jiskru, příjemné vnitřní teplo, tu radost, to těšení se, až si zase večer sednu s tím, co napsal, ve mně letos vzbudil Paolo Giordano. Moc tomu nerozumím, protože jsem si myslela, že zamilovávat se do něčeho, co už nějakou dobu znám, nedovedu. A Giordanovu Osamělost prvočísel, jeho nejznámější dílo, už pár let znám. Ta knížka se mi líbila, ale nepřišla u ní jiskra, kterou mi vykřesala až Tasmánie. Pak už to jelo: během dvou měsíců jsem dočetla Tělo, Čerň a stříbro... a chtěla jsem – chtěla bych – víc.  Znovu jsem se nechávala uchvátit směsí racionality a poetiky, tou schopností popsat, na co se občas člověk bojí i pomyslet, a přitom to udělat bez odsuzování, bez patosu, jakoby mimochodem. Giordano okouzluje, hladí, bolí, zacelí anebo otevře citlivá místa, no jako láska. 😊 Zamilovala jsem se a dejte mi vědět – pokud ho tedy budete číst – jestli vy ne. 
Vydal: Odeon


David Zábranský: Jů a Hele 
Předloni Knausgärd, loni Louis, letos pro mě autofikční dílo ohromující svou otevřeností a jazykem, včetně toho, že všem, o kom píše, ponechal jejich reálná jména a příjmení, napsal David Zábranský. Číst Jů a Hele pro mě bylo jako na několik dní a večerů jako pobývat v mužské hlavě, řešit stárnutí, krizi středního věku, pochybnosti o práci, otcovství, těle, síle, vztazích a (ne)schopností vyrovnat se s (vlastními) nenaplněnými ambicemi. Vím, že hodnocení ve čtenářských recenzích tomu neodpovídá a kniha se neobjevuje v žádném dosud vydaném žebříčku českých nej. Pro mě tam patří a jsou mi velmi líto dvě věci: že tam Zábranského nikde nenacházím a že se ve svém psaní nerozmáchl jako Karl Ove. Četla bych klidně tisíce stran. 





David Graeber, David Wengrow: Úsvit všeho
V tomto případě vás trošku vodím za nos, protože knížku ještě stále čtu – ano, od května, kdy vyšla, a velmi pozvolna. Není to proto, že by mě nudila, ale pro svoji mimořádnou intelektuální hutnost. Úsvit všeho má sedm set stran nabitých příběhy o lidské civilizaci, které si říkáme a které se ukazují postavené na hlavu, protože je docela dobře možné, že hierarchie, morálka, soukromé vlastnictví nebo nerovnosti se neberou tam, kde jsme se učili, že vznikly. Graeber se svým spoluautorem, kterým je archeolog David Wengrow, pracovali na knize přes deset let. Vytvořili mnohem složitější a zajímavější obraz lidských dějin, než dosud existoval a já vám ho tímto moc doporučuju, přestože si žádá dost času, klidu (tohle opravdu není knížka do tramvaje ani k uspávání dětí) a vysokou míru soustředění. 





Susan Cain: Sladkobol 
Tohle není protěžování Melvila, ale srdeční záležitost, k níž určitě přispěl sladkobolný pocit z loučení se s životem v Malajsii. Susan Cain – mimochodem autorka skvělé knihy Ticho – odjakživa milovala mollovou hudbu, poezii a analyzovala různé svoje emoce – byla v tu chvíli smutná, nebo šťastná? Anebo to bylo tak, že vedle příjemného vjemu z toho, co právě poslouchá, čte a prožívá, pocítila zároveň smutek daný vědomím pomíjivosti toho všeho, včetně lidského života samotného? Jestli jsem někdy přemýšlela nad pomíjivostí coby zdrojem radosti a štěstí (protože kdyby trvaly věčně, jak bychom si vůbec dokázali uvědomit, že zažíváme něco mimořádného?) nebo hybnou silou mimořádných děl, Susan Cain dokázala moje myšlenky zapsat do slov a do této dojemné knihy. Po Giordanovi letos další láska, u které jsem se usmívala i plakala. 
Vyšlo u: Melvila 😉




Radka Denemarková: Čokoládová krev 
Než jsem sáhla po knihách výše, nemyslela jsem si, že letos přečtu něco lepšího. Přitom ani toto není knížka, která se čte lehce nebo u které se snad dá odpočívat. Je nechronologická, útržkovitá a neucelená a zkombinovaná z příběhů tří velkých osobností 19. století – Boženy Němcové, George Sand a John D. Rockefellera, který byl prvním dolarovým miliardářem na planetě. Denemarková záměrně nepředkládá jejich ucelené životopisy, ale spíš fragmenty z jejich životů, na kterých ukazuje, že ačkoliv od doby, kdy žili, uplynulo už 200 let, v naší společnosti se toho zase tolik nezměnilo. Je to mnohovrstevnatý román, který pokrývá spoustu témat: feminismus, společenské a ekonomické postavení ženy, prostředí a jazyk, v němž vyrůstáme a který nás definuje (a často i náš osud), politické prostředí, korporáty, (ne)regulace toho, co by asi mělo být regulováno, jelikož neregulací a monopolizací firem typu Google nebo Amazon si zaděláváme na velké problémy. Geniální. Dlouhé. Náročné. Nesedne každému. Ale pokud vám ano, kouknete se – jako já – do literárního nebe. 
Vyšlo v: Hostu 

A přidám jeden bonus anglicky:

Sophie Kinsella: What Does It Feel Like?  
Na její sérii o shopaholičce Becky Bloomwood jsem se učila číst anglicky. Je to jednoduchá, odpočinková literatura, která velmi dobře splnila svůj účel. Přes deset let jsem Sophii Kinsellu nečetla, když jsem se letos na jaře dozvěděla, že spisovatelka má velmi agresivní nádor na mozku a píše o tom knihu. Ta vyšla před pár týdny, na Kinsellu mimořádně autobiografická a jak řekla Jodi Picoult: nejstatečnější kniha, co si tento rok přečtete. Eseje, textovky, get well kartičky spojené do emoční novely, ve které ale kromě hlubokého smutku najdete i radostné poklady. Koukejte: 









"It's a fucker. But luckily..." says Nick.
Eve laughs, because "luckily" is their family watch word. Tack it on to any gloomy sentence, they have instructed their children, and you can turn things around, viz:
It's raining. But luckily, we've all got umbrellas.
I hate hockey. But luckily, I also play football.
I have incurable cancer. But luckily, my last scan was good.
"Luckily", reiterates Nick, "there's always a cup of tea."
"There's always a cup of tea," agrees Eve. "And sometimes there's that as well. Life doesn't get much better than that, does it?" 

Letos jsem zatím přečetla 51 knížek a k tomu mnoho dětských, z nichž asi 285x Dog Mana. Jeho oblibu jsem dosud nepochopila, ale pokud vám v tipech výše chybí dětská kniha, tohle berte jako mimořádně prověřenou inspiraci. Jsou dny, kdy Dog Man umí být víc než iPad, Minecraft a Roblox dohromady. Mně – mámu letos každopádně srdeční dětská knížka minula – tak třeba příští rok. Máte takovou? Podělte se v komentářích, budu ráda. A samozřejmě nejen o ty dětské, ale i o vaše nej letošního roku.  

Děkuju!

💜


Novější příspěvek
Starší příspěvek
4 komentáře