Co mi chybí z Malajsie?

Ta jejich etnická pestrost, otevřenost, kdy se člověka bez uzardění zeptají, kolik stály kraťasy, co má za sobě a taky radost z jednoduchých věcí – kdy byli schopní skupinově hulákat třeba "Benjaaaaamin!" na podporu mého syna, když ho viděli proskakovat obručí hula hoop do bazénu. Chybí mi i to, jak většina lidí, které jsem v Malajsii potkala, přistupují k lidem se zdvořilostí, laskavě, s přirozenou srdečností a s tím, že jsme všichni potenciálně přátelé. Pokud se neznáme a jsme spolu jen v krátké interakci, třeba při desetiminutové jízdě taxíkem, je z toho příjemná jízda. Pokud spolu strávíme delší dobu, vzpomínám si, že jsem okamžitě dostala nabídku, ať se přidám na jídlo nebo aspoň na kávu. A jakou měli radost, když jsem kývla! 

V Brně bydlíme od poloviny srpna a svoje sousedy prakticky neznám. Na chodbě se potkáme málokdy a když už, neřekneme si stejně víc než "dobrý den" – s výjimkou přímé sousedky – Řekyně a jedné paní ze čtvrtého patra, která má druhý domov v Rakousku a hned ji zajímalo, jak to, že kluci mluví anglicky. To v KL bylo úplně jinak. První dvě sousedky – Venezuelku a Francouzku jsem poznala díky jejich filipínským pomocnicím v domácnosti. Když mě potkaly na hřišti, okamžitě to volaly svým zaměstnavatelkám: "Miss Adeline, je tady nová sousedka z České republiky. Dám jí váš kontakt, ať se můžete spojit." Další sousedka, postarší Číňanka mě pak odchytila ještě do konce prvního týdne: "Skvělé, vítejte, hned vás přidám do whatsappové skupiny.", což doopravdy udělala, srdečně nás tam uvítala a všem představila. Měli jsme sousedskou whatsappovou skupinu (a já díky ní první Vánoce vánoční stromek a – nazdobený!), měli jsme jednou za dva měsíce sousedský "meet up" u bazénu a grilu, kdy každý přinesl něco k jídlu a k pití, znali jsme se mezi sebou a měli jsme mezi sebou důvěru, aby mi korejská sousedka mohla uprostřed dne poslat zprávu: "Zdržela jsem se ve městě. Můžeš vyzvednout Paula od školního autobusu a vzít ho na chvilku k vám, prosím?" To si v našem domě v Brně zatím neumím představit. A jo, chybí mi tohle naše bydlení, co je na obrázku. 

Lidé v Malajsii jsou pomalí, chaotičtí a jejich otázky na to, kolik stály moje kraťasy nebo nákup, zní občas nezdvořile. Ale jsou profesionální. Nebo se aspoň profesionálně chovají. Nedovedu si představit, že by mi v KL přišla domů paní na úklid, požádala MĚ o pracovní přezůvky!, a ještě se zcela otevřeně zděsila "jak můžu denně nestírat ten sprchový kout, vždyť se tam tvoří vodní kámen a ona ho teď bude muset všechen odstraňovat – vím, co je to práce?" Nevzpomínám si ani na žádného opraváře, který by se v KL zhrozil, že přišel "do příliš velkého bytu, kde je na opravu moc žaluzií". A nikdy jsem v Malajsii nebyla v žádné veřejné instituci, kde by mi její pracovnice na první dobrou oznámila, že "má ještě dobrou náladu, protože je teprve 8.30, ale má ji pouze do doby, než jí někdo nasere" a já se o to velmi významně pokouším, jelikož ji upozorňuju, že napsala špatně jméno. V Česku chtějí všichni za všechno dvojnásobně, trojnásobně víc peněz, ale hodně věcí je punk, pohoda a – žádná profesionalita. 

Na materiální notu. :) Mám ráda hezké oblečení, ale nenávidím nákupy. Chci jednoduché kousky, které jsou jednoduše kombinovatelné, trička, co se nerozpadnou po dvou vypráních, chci všechno bez log, jakýchkoliv nápisů a chci to ideálně z jednoho obchodu, abych nemusela nikam jinam. Tohle všechno jsem v Malajsii měla v japonském obchodě Uniqlo. Chybí mi tak, že jsem si dokonce googlovala, jestli Uniqlo funguje na franšízovém modelu. Bohužel – ne. 

Myslela jsem si, že ho budu postrádat a – postrádám. Teď aktuálně kvůli každoročnímu nákupu papírového diáře, který nemá nic víc než měsíční přehled a týdny na dvojstranu – na jedné straně dny a u nich volné místo, na druhé čtverečky, na které se dají psát jakékoliv poznámky. Ale tento japonský obchod mi chybí i celkově. Ráda jsem tam občas zašla pokochat se estetickým minimalismem. Ale pravda, v Brně se chodím kochat do knihkupectví Martinus. :)

Nejen tropické ovoce a chutná zelenina a všechny kuchyně světa v jednom městě, ale taky jeho pouliční vůně, chutě, a hlavně umění si ho vychutnat – klidně u plastových stolečků a židliček, co jsou rozestavěné hned vedle hlavní silnice, ale to není důležité. Důležité a kouzelné je, jak se tam všichni sejdou, povídají si a u toho pojídají – někteří rukama, někteří lžičkou, někdo lžičkou a vidličkou a sedí tam mnoho a mnoho hodin, až se kolikrát oběd překlopí do večeře a ta pak do druhé večeře. My Češi jsme v otázce jídla velmi praktičtí – hlavně zaplnit žaludek, ideálně něčím, co je rychle hotové nebo se dá rychle ohřát a pak honem přejít k něčemu zajímavějšímu. 

Protože asijská angličtina je prostě tak krásně roztomilá! Samozřejmě, že teď, když se nepotřebuju domluvit s indickým bankéřem, si ji idealizuju. Ale chybí mi: ajdončmanj (I don’t mind.), vatudu (What can we do?), číp van miiis lah (It’s cheap, Miss. – s typickou koncovkou lah). A občas se mi zasteskne i po konverzaci na WhatsAppu, kdy jsem napsala dotaz do nějakého byznysu. Do vteřiny dorazila odpověď: "Hi" v jedné zprávě. "Miss" ve druhé. A pak třeba hodinu nic. 

A ... asi zjišťuju, že to možná napíšu na víc dílů. :)