OKAMŽIK RADOSTI: Dojímat se hrabáním v zážitkové krabici

Například hodně fotím a pár fotek nechávám každý rok na jeho konci vyvolat a lepím je do fotoalba. Anebo mám zážitkovou krabici, o které jsem tady už psala. Nerada shromažďuju věci, takže je to malá Ikea krabice, do které házím různé věci. Stejné krabice jsem založila i klukům. Hodila jsem jim tam třeba první "body", první ustřižené vlásky, první letenku nebo povedené výkresy ze školky. Říkám si, že až budou dospělí, dostanou ode mě tuhle krabici jako dárek – aby se mohli dojmout. S největší pravděpodobností se ale nejvíc dojmu já. 

Ono už se to ostatně děje. Třeba jako minulý víkend, kdy jsem sáhla do své zážitkové krabice. Dlouhodobě ji mám uloženou u rodičů, takže posledních mnoho let jsem se k ní dostala jenom občas. A pak – pořádně – minulý víkend. 

Našla jsem tam úplné poklady – koukejte.

Nikdy jsem nebyla velká fanynka žádných celebrit. Během dospívání jsem měla nad postelí akorát fotku Davida Beckhama. Ale krabice mi připomněla, že jsem evidentně měla i jiné mužské idoly. A taky jak jsem ráda, že jsem ve vkusu a nárocích na muže i hudbu přece jen o něco pokročila. :)

Taky mě informovala, že jsem vždycky chtěla umět jazyky, protože jsem si dopisovala s Rebeccou, která mě v prvních letech na víceletém gymnáziu učila anglicky. (Na to bych bez jejích dopisů v krabici úplně zapomněla.) 

Z let na gymplu jsem objevila i pozvánku na pasování do řádu maturantů. :) A pár podlavicových vzkazů. Mimochodem, semifinálové Nagano jsme tehdy sledovali v laboratoři biologie místo pokusů. 

Z vysoké školy jsem našla index, kde mám třeba “Céčko” ze systematické sociologie. Marně pátrám v hlavě, co jsme se v tom předmětu učili. 

Tohle už je rok 2004 a moje první práce v tiskovém centru na Mistrovství světa v hokeji. Připomíná mi ji sbírka zápasových akreditací a odznáčků, které jsem dostávali od jednotlivých týmů. 

Pohledy a fotky do krabice nedávám, ale zrovna tuto fotku v ní mám. Východ slunce nad indonéskou sopkou Bromo je definitivně jedna z nejkrásnějších věcí, kterou jsem kdy v životě viděla. Navíc jsme s bráchou tehdy lezli až na vrchol kráteru, přičemž aktivní sopka vypouštěla obláčky dýmu a sem tam vylétl nějaký kámen a prach. Dodneška se mi vybavuje, jak jsme kvůli tomu vstávali v půl jedné ráno, trmáceli jsme se džípem a pak ve tmě s čelovkama a rouškama ještě dlouho po svých. Vůbec jsem netušila, kde jsme a nevěděla, kam šlapu, ale pak najednou vyšlo slunce a tohle:

Bylo to nádherný, ohromující!

Mám tady samozřejmě taky kupuju obrázků, vstupenek do divadel a na koncerty nebo z výletů. Taky drobné suvenýry - třeba tento bumerang z Austrálie. Nezaberou moc místa, ale co lístek nebo jiná drobnost, to tisíc vzpomínek. 

A čekalo mě v krabici ještě jedno obrovské překvapení. Letos pod tíhou všech emocí, které provázejí náš návrat do Česka, hodně často myslím na to, proč jsem si blog nepsala už dřív. Asi nejvíc mě mrzí, že jsem si ho nepsala v Austrálii, kde jsem byla v letech 2011 – 2012 studovat angličtinu. Tehdy jsem rodičům a pár kamarádům psávala aspoň dopisy, ale až do minulé soboty jsem měla za to, že už je nejde nikde dohledat. A pak otevřu krabici a zjistím, že moje zlatá maminka a bratr všechny ty dopisy sbírali, vytiskli je, dali do složky a uložili mi je jako vzpomínku do této zážitkové krabice. No jak říkám – letošek je samej doják a překvapení. 💙