O odloučení

06.10.24

Kolikrát za posledních 7, respektive 4 roky, jsem byla někde sama bez kluků, bych spočítala na prstech jedné ruky.  A nikdy to nebylo tak dlouho jako na konci září, kdy jsem vyjela na svatbu do Turecka, kam mě pozvala kamarádka Irena. Svatba byla až u syrských hranic, ale já jsem si říkala, že ji využiju k tomu, abych se na jeden den podívala i do Ankary, kde jsme žili 2 roky před diplomatickou misí v Malajsii. Brala jsem to jako výzvu pro sebe, pro kluky, pro B. a taky pro babičku, která je měla nejvíc na starosti. Nakonec to bylo hlavně obohacující a plné radostí, které jsem během mateřství dávno zapomněla. 

Těšila jsem se například z toho, že:

  • jsem seděla sama v autobuse a pak v letadle, kde jsem neměla nikoho na klíně, ani ničí nohu, hlavu nebo jiné části těla
  • se mě každou druhou minutu nikdo neptal, jestli se může dívat na iPad 
  • a každou třetí, kdy už tam budem
  • že jsem si koupila na letišti ve Vídni KitKat a nikdo mi ho nesnědl
  • taky kafe a nikdo mi nevylil 
  • mohla jsem si všechno v klidu sníst a vypít, protože nikdo nepotřeboval zrovna čurat, kakat, spinkat nebo tišit velké emoce 
  • měla jsem JEDEN! batůžek
  • měla jsem vlastní postel, ze které mě v noci nikdo nevytlačoval a ráno netahal (ale taky se ke mně nikdo netulil, neměla jsem na nikoho výhled a ráno se na mě nikdo neusmíval, když jsem se probudila)
  • vlastní koupelnu, ve které jsem nemusela řešit, jestli někdo neuklouzne a jestli nám na ráno zbude aspoň jeden suchý ručník a taky vlastní záchod
  • vlastní noční stolek, na který si nikdo nic nepoložil
  • čas neodbýt svoji hygienu včetně čištění zubů do pěti minut 
  • měla jsem dlouhou klidnou snídani, kterou jsem nemusela nikomu chystat, pomáhat dávat do pusy a u které nikdo neříkal věci jako "proč musíme jíst tohle" a "fuj, to nemám rád"
  • nemusela jsem šťourat sluchátka, slipy a ponožky z podpostele 
  • měla jsem svobodu dělat si, co chci
  • vypravit se kam chci a být tam jak dlouho chci
  • uvědomit si, kolik toho chci pořád stihnout a zamyslet se nad tím, proč to vlastně dělám (nevím) 
  • mohla jsem vynechat dětská hřiště :) (A možná právě proto jsem se na jednom, kam jsme s Benem chodívali, melancholicky zastavila.) 
  • odnikud jsem nemusela odcházet na minuty 
  • nemusela jsem pořád kontrolovat, jestli mám na mobilu dost baterky, abych v případě, kdy se chci někam podívat nebo si zkusit něco na sebe, nemusela pouštět YouTube
  • přikupovat další a další data 
  • mohla jsem spontánně reagovat na "pojďme se sejít už v pět" a "pojďme ještě na čaj k nám" 
  • mohla jsem na těch setkáních dokončit myšlenku
  • dívat se druhým z očí do očí a ne koutkem oka pořád po dětech 
  • mohla jsem hrdě ukazovat fotky svých dětí a vychvalovat je do nebes, neboť mi zrovna neskákali po hlavě 
  • neměla jsem na svatbě pošlapané boty a nohy a špinavé šaty 

A takhle bych mohla pokračovat dlouho dál.

Samotnou mě překvapilo, kolik toho bylo. 

Ale ta největší radost přišla až úplně na konci, kdy jsem seděla v letadle už na zpáteční cestě a nemohla jse přestat myslet na to, jaké by to bylo, kdybych se neměla za kým vrátit. Kdybych se nemusela vrátit (a mohla si dál užívat všechno to, co píšu výš, ačkoliv bych si to asi neužívala, protože bych to vůbec neviděla jako vzácné) … jak prázdný by byl můj život. Samozřejmě bych to nevěděla, že je prázdný. Ale teď to vím. 

A těším se z toho, že není. 💙


Novější příspěvek
Starší příspěvek
2 komentáře