Kdy je to dobré? Když z toho přestanu být nervózní.

Volně navážu na předchozí post. 

Nedávno se mě jedna z vás zeptala, jak poznám, že můj text je tak dobrý, že ho můžu někomu nabídnout, konečně odeslat editorům nebo ho dokonce nechám vytisknout nakladatelství. Kde beru tu důvěru sama v sebe? A nepřemýšlím někdy na tím, že kdybych měla víc času/energie/prostoru, mohlo by to být ještě lepší? Mohl by být třeba perfektní? 

Mohl. 

A samozřejmě nad tím přemýšlím.

Často a dlouho.

Ale naštěstí už ne tak dlouho, aby věci vůbec nevznikly nebo neopustily můj počítač. 

Moje autorské představy o perfektním nebo aspoň dobrém jsou většinou jiné než představy mých čtenářů. Taktéž moje reálné aktuální tvůrčí schopnosti jsou odlišné od toho, jaké bych si přála mít. Proto se u psaní někdy trápím – občas kvůli hledání správné formy, občas kvůli samotnému psaní a často kvůli tomu, co jsem napsala. Ne a ne vyhnat z hlavy myšlenky, že to není ono. Pořád je tam nespokojeně obracím, napsaný text rozebírám, i když zavřu počítač, pořád ve mně hlodá, že je tam "něco špatně" a "vymýšlím", jak to udělat, aby to bylo "dobře". Nemůžu to prostě nechat být. 

Ale někdy to tak není. Věci, které nedokážu vlastně přesně pojmenovat – konstelace? zvolené téma? jazyk? emoce? všechny zmíněné? - do sebe zapadnou a já píšu, odsýpá to a výsledek mi přijde přirozený. Text není perfektní, ale jsem s ním spokojená. Angličtina pro to má krásný výraz: It feels right. Je to ten moment, kdy přestanu být nervózní z myšlenky, že kdyby se mi něco stalo a to, co jsem napsala, mělo vyjít, neutrhnu si strašnou ostudu. :) 

Tento "feels right" pocit, kdy získám důvěru v sebe sama a ve svou práci a zmizí nervozita, je pro mě důležitější, než jestli je vytvořená věc dobrá nebo dokonce perfektní. 

A těší mě, že dá aplikovat nejen v psaní.