JEŠTĚ JEDEN LONGREAD: Jak napsat knihu?

Než se pustíte do čtení, ráda bych řekla dvě věci: 

Psaní mě baví. 

A momentálně si ho můžu dovolit. 

Řadu věcí v životě dělám, protože musím nebo protože bych měla. Ale zrovna psaní mezi ně nepatří. Psát jsem chtěla odmalička, myslím, že tak od deseti let jsem prohlašovala, že budu buď sportovní komentátorka nebo novinářka. Psaní mě baví jako máloco. Nemyslím si, že mi to bůhvíjak jde, ale zároveň nemůžu říct, že by mi nešlo. Psaní je každopádně moje radost. A i po letech jsem spíš fascinovaná, že mi za něj aspoň sem tam někdo platí. :) Proč je to důležité? Protože když vás něco baví, je pravděpodobné, že s tím neskončíte hned jakmile přijde první krize – a to u jakéhokoliv psaní, toho knižního obzvlášť, přijde velmi rychle. S radostí se taky snáz se taky buduje sebedisciplína, o které je to především. Nejsem si jistá, jestli jde napsat knihu bez talentu. Ale vím, že ji určitě nenapíšete bez sebedisciplíny. Protože mě psaní baví, nemusím se sama sebe ptát, jestli zvládnu 1000 a víc hodin někde sama sedět a pracovat na textu, o kterém nebudu chtít nějakou dobu nikomu říct, možná nikdy nedojde konce, nevím určitě, jestli ho někdy uvidí i někdo jiný než já, jestli ho někdo bude chtít vydat, jestli ho po vydání bude číst i někdo jiný než máma ... Zvládnu to. 

Stejně důležitý je druhý bod. Posledních mnoho let nechodím do práce od-do. Pracuju na volné noze a mám pár projektů, kterým se věnuju – některým pravidelně, jiným nárazově. Co je ale důležité říct, že ani jeden mě nemusí živit. Obzvlášť posledních šest let, které jsme jako rodina strávili na diplomatických misích v Turecku a v Malajsii, jsem měla velkou výhodu v B. práci, která nám poskytla fantastické zázemí včetně slušného finančního. Ano, mám na starosti dvě děti. Ale Benjamín i Oliver chodí poslední dva roky oba do školy a školky. Když byli v institucích, mohla jsem se věnovat psaní. A bylo čistě na mě, jestli si zvolím to za peníze pro ostatní nebo to "zadarmo" pro sebe. O tom víc ještě dál v textu. 

Rozdělila jsem ho pro přehlednost do čtyř částí:

Nápad

Čas

Morál alias sebedisciplína 

To nejdůležitější

NÁPAD 

Píšu dvacet plus let a za tu dobu jsem nikdy neměla pocit, že bych neměla nápad, o čem psát. To platilo i u obou už vydaných knih a platí to i u krabice (teď už spíš složky v počítači), kam nápady shromažďuju. Mnohem náročnější než vymyslet nápad je pro mě vymyslet, jak ho uchopit – jakou mu dát formu.   

Jsem si totiž dobře vědomá toho že:

• Nejsem na nic odbornice 
• Nejsem bestsellerová, dobře zavedená autorka, od které by si lidi koupili cokoliv
• Nejsem celebrita, která může těžit ze známého jména
• A tak dále.

Kromě výše uvedeného je velmi pravděpodobné, že stejný nápad, který mám já, už někdy někdo napsal nebo brzo napíše. Proto jedna z nejdůležitějších rad, kterou jsem dostala už nevím na jakém kurzu tvůrčího psaní je tahle: 

Než začneš psát, pokud to má být i pro jiné lidi než pro tebe, odpověz si otázku:  

Proč by si lidi na toto téma měli přečíst právě tvoji knížku, a ne knížku někoho jiného? 

Knihu na stejné nebo podobné téma může odlišit hodně věcí – jiný úhel pohledu (pohádka o Červené Karkulce vyprávěná z pozice vlka bude úplně jiná Červená Karkulka, než jakou znáte), forma, grafická atraktivita zpracování a tak podobně. 

Právě hledání toho, jak udělat knihu nějak odlišnou, je důvod, proč jsem třeba České cizinky zpracovávala skoro čtyři roky – téma jsem měla, ale k formě, jak příběhy, které jsem chtěla zpracovat, napsat, jsem se nemohla prokousat hrozně dlouho. Konkrétně u této knížky jsem nejdříve dávala dohromady dokumentární vyprávění v první osobě, pak rozhovory, pak jiné rozhovory, pak ... no bylo toho hodně, než jsem se dobrala k výsledku, který je nyní v knihkupectvích. 

ČAS

Každému trvá psaní různě. Já se považuju spíš za pomalejšího psavce, přičemž psaním teď myslím činnost, kdy sedím za stolem a ťukám do klávesnice. Z předchozích mnoha psacích let se znám dost dobře na to, abych si řekla, že potřebuju zhruba hodinku až dvě na jakž takž slušnou stránku ve Wordu. Jenže! Jenže samotné psaní je jen malé procento času, které člověk "psaním" stráví. Obecně u všech textů platí, že čím víc toho člověk ví nebo čím víc materiálů má, tím snadněji a rychleji se mu píše. Vědomosti a materiály je ale potřeba někde nasbírat. A to trvá.

A trvalo to opravdu dlouho, když jsem psala dokumentárně – belestristickou knihu jakou jsou České cizinky. Kolik času mi zabralo hledání příběhů? Dopisování si se ženami? Nezávislé telefonáty, konverzace, přemýšlení, jestli ony zvládnou být dostatečně otevřené a jak dostatečně citlivá? Kolik materiálu jsme musely natočit, abych z nich vzniklo 30 kvalitních stránek? – Hodně. Přiznám se, že hned u prvních příběhů jsem to přestala počítat. Bylo to ze dvou důvodů. 

1. S některými ženami jsem si blízká, takže by se mi těžko odlišovalo, kdy jsme si povídaly "pro práci" a kdy pro vzájemné obohacení. Ani se mi nechtělo to takto kvantifikovat.  
2. Druhý důvod byl ten, že jsem se bála čelit realitě. Kdyby mi někdo před prázdnou stránkou ve Wordu řekl, že než udělám závěrečnou tečku, zabere to přes 2000 hodin (to je nejčastější odhad, jak dlouho trvá napsat knihu) roztažených do čtyř let, upsala bych se něčemu takovému? Myslím si, že jo, čímž se obloukem vracím k prvnímu bodu, ale je to děsivé...

A je to ještě děsivější, když bych nad celým tímto počinem přemýšlela finančně. Většina autorů v Česku – a já k nim patřím - dostává jako odměnu jednotky nebo velmi nízké desítky procent z prodeje, ale pozor – už vydané knihy. Člověk tak roky pracuje na textu, aniž by tušil, jestli mu ho někdo vydá a jestli kniha něco vydělá. A pokud ano, kolik knížek by musel prodat, aby se vzhledem k času stráveným psaním dostal aspoň na průměrnou českou hodinovku?  - Pokud to spočítáte, vůbec mi to sem nepište, radši to nechci vědět. 

Co tím chci říct: psaní vlastně skoro vůbec není o psaní. Je to spíš o tom zodpovědět si otázku, jestli to zvládnete psychicky, fyzicky a finančně. 

MORÁL

Obecně jsem velmi sebedisciplinovaný člověk. A mezery, které jsem v morálu měla, jsem doplnila sebezpytem a opět – disciplínou. I když mě psaní baví, bylo by samozřejmě mnohem jednodušší si někde u kafe číst nebo strávit čas jinak – tu na zajímavém semináři, tu na kafe s fajn člověkem, tu na květinovém workshopu nebo lekci tance. Jak píšu na přebalu Českých cizinek, jsem bohužel? bohudík? typ člověka, kterého baví milion věcí a musí se hodně držet, aby jim nepodlehl na úkor těch několika, které ho baví opravdu nejvíc – a mezi které patří psaní. Naštěstí za dvacet let a dvě knihy už jsem se naučila, jak s tím pracovat a co mi pomáhá. Přišla jsem na tohle:  

Nebýt v Praze

Myslím, že není náhoda, že jsem obě svoje knížky napsala mimo Prahu. Nápady na spoustu projektů jsem měla už v Česku, ale málokterý jsem dotáhla, protože neumím říkat ne a vždycky dostal přednost buď zájem a priorita někoho jiného nebo něco atraktivního, co jsem nedokázala nechat být. V Turecku a v Malajsii to bylo jednodušší. Byla jsem tam nová, moc nikoho jsem neznala a měla jsem na psaní prostor. 

Dobře se poznat

Během posledních let jsem pochopila, že nejlépe se mi funguje, a hlavně píše, od brzkého rána zhruba do oběda. Nevadí mi vstávat brzy, ale s dětmi jsem tento čas stejně investovala primárně do toho, abychom všichni vstali, nasnídali se, vypravili se do školy, školky, abych připravila svačinky...  Reálně pracovat jsem mohla začít zhruba od devíti. Do dvanácti, případně jedné odpolední, je to ale pořád dost času. To ovšem znamenalo: 

1. Od 9 – do 13.00 si vyblokovat čas, kdy si nebudu plánovat žádné schůzky, kávy, nekývnu na nic, co nesouvisí s prací pro klienty nebo prací na knize, nekývnu na ostříhání, termín na mani-pedi, budu prostě a jenom psát. Psychicky mi hodně pomohlo, když jsem si tyhle bloky vyznačila v papírovém diáři a v plánovači. 
2. Nebudu v tomto čase dostupná. Nejsem schopná úplně vypnout telefon, protože pořád mi vzadu v hlavě běží "co když děti něco?", ale byla jsem schopná nedívat se na WhatsApp, nereagovat na hlasovky (někdy až příliš dlouho – pardon!), později jsem se naučila i zavřít e-mail. V Kuala Lumpur to bylo jednodušší kvůli časovému posunu. Když jsem s psaním končila, tady v Česku jste teprve vstávali.
3. Odpoledne jsem už většinou byla s dětmi nebo když ne, dělala jsem administrativní práci, na kterou není potřeba tolik soustředění jako na psaní – plánovala jsem si rozhovory, přepisovala nahrávky a podobně. Hodně interview jsem dělala v noci, kdy už děti spaly. Snažila jsem se ženám, které jsem zpovídala, vyjít maximálně vstříc. Koneckonců byla jsem to já, která po nich něco chtěla a byla to naše diplomatická mise, která nám způsobila časový posun 6 a 7 hodin oproti Evropě. 

Nepracovat doma

Zatímco v Česku jsem bývala a teď zase bývám ráda doma, v USA, Turecku a Malajsii jsem chodila ráda psát ven. Doma často nejsem schopná nevidět prádlo, špinavé hrnky ve dřezu, drobky, abych se od-do mohla zavřít do pracovny a v klidu psát. A zjistila jsem, že doma nejsem schopná tolerovat ani děti, co si v klidu hrají, děti s chůvou, manžela, co mi v dobrém přinese čaj... Psaní v kavárně mi odsýpalo, vždycky mě nabilo, měla jsem pocit, že tam udělám nejvíc práce. Fungovalo to výborně: knížka České cizinky vznikla z osmdesáti procent v malajsijské kavárně Bean Brothers v Ampangu. Děkuju! (Těch dopolední, které jsem tam proseděla jenom u flat white, bylo fakt hodně. A nikdo se na mě netvářil tak, jako se na mě tváří v kavárnách v Brně, když si tam půlhodiny nic dalšího neobjednám.) 

Nepracovat na pěti projektech zároveň

Tohle je moje největší bolest: mám několik klientů, pro které píšu, psala jsem knihu a chci psát další, a kromě toho mám dalších xy kreativních nápadů, které chci zpracovat, než umřu. :) Abych nedělala všechno a nic, hodně mi pomohly dvě věci:

1. Rozdělit si dny ve smyslu: pondělí – práce pro klienta x, úterý – práce pro klienta y, středa, čtvrtek – práce na knize
2. Nepřemýšlet, nerozvíjet a hlavně se neupsat k žádnému dalšímu knižnímu projektu, pokud definitivně nedokončím nebo neodpískám ten, na kterém právě pracuju. Jakmile jsem si to takto rozvrhla, stala se zajímavá věc: uvědomila jsem si, že když každý rok až dva dokončím jednu větší věc, budu vlastně velmi spokojená, a navíc je určitá pravděpodobnost, že jich do konce života ještě pár zvládnu. :)

Nechat si rozepsanou větu

Tohle zjistit a uvědomit si pro mě byla úplná revoluce. Dokonce jsem o ní napsala celý samostatný článek. 

Držet režim

Mám ráda systém, řád a do jisté míry i stereotyp. Věřím, že Aristotelovo heslo "drž řád a řád udrží tebe" vytáhne člověka i z hodně ošklivých věcí, a tak mám nastavených pár pravidel, která mě drží. 

• Vstávám víceméně denně ve stejnou dobu.
• Ideálně párkrát týdně běhám. 
• Nehladovím (teda když stíhám :) ), nedržím žádné diety.
• Skoro se nedívám na televizi. 
• Učím se být na sebe hodná a když mi psaní nejde, prostě ho nechat být a dělat si bez výčitek jinou práci – třeba přepisovat rozhovor nebo přepnout z knihy na klienta a naopak. 

TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ

To nejdůležitější, co jsem za poslední roky naučila, je ale to nejprostší, co už stejně všichni víte: prostě začít. Jedno jak. Ale nějak. A pak s pomocníky výše jet, dokud neudělám poslední tečku. 

Vždycky jsem si přála napsat knížku. Dlouho jsem ale pořád jenom sbírala nápady a čekala – trochu na to, až budu vypsanější, chytřejší, až bude můj nápad nebo jeho zpracování perfektní (o tom chci napsat samostatný post) a hlavně až budu mít VÍC VOLNÉHO ČASU. Jenže časem jsem pochopila, že žádné zázračné množství volného času ve smyslu, že budu moct "jenom" sednout k počítači a celé dny nerušeně psát, protože moji pozornost nebude vyžadovat nic jiného, se nikdy neobjeví. A ne – ani v důchodu. Nejsem moc typ na motta, citáty a afirmace, ale na první stránce diáře mám už několik let napsané toto, co vím, že na mě funguje: 

BE A CREATOR, NOT A COLLECTOR.

(Buď tvůrce, ne sběratel.) 

No, a jsme skoro na konci, kde se budu trochu opakovat, ale to nevadí: všechno, co jsem popsala výše, jsou věci, které fungují mně, které se mění, vyvíjí a u další knížky mohou být zase trochu jinak. (Jenom ten poslední bod věřím, že je obecně platný a nikdy se nezmění.) Vám může fungovat úplně něco jiného – a tak je to v pořádku. Pokud jste v pár tipech našli něco, co si myslíte, že by vám mohlo pomoct, jsem opravdu moc ráda. A pokud máte něco, o čem si myslíte, že byste tím mohli obohatit zase vy mě (a že na to spoustu prostoru pořád je!), prosím, napište mi to do komentářů. 

Děkuju!