POCITOVKA: Nostalgie po Asii v brněnském knihkupectví
Včera jsem byla na autorském čtení vietnamské spisovatelky Nguyễn Phan Quế Mai, když mě zničehonic zasáhl hrozný smutek po Asii, po Malajsii, po Kuala Lumpur.
Seděla jsem na vysoké židli v krásném brněnském knikupectví Martinus, poslouchala, jak Quế Mai mluví o vietnamské válce, o Saigonu, o Hanoji, o amerických vojácích, kteří ve Vietnamu zanechali svoje děti, aniž by spousta z nich věděla, že tam nějaké mají a nějak to na mě všechno padlo a měla jsem pláč na krajíčku. Že jsem Saigon tolikrát plánovala a nikdy nezvládla, protože mě tam kvůli chybě na vízu nepustili. (Dodnes si myslím, že jsem si tu chybu nezpůsobila já.) Že teď se do něj hned tak nedostanu, protože si nemůžu jen tak koupit letenku a na víkend tam odjet. Že teď je tam Pavla a bůhví, kdy se zase uvidíme. Že KL už není moje město, Asie už není moje místo. Že to, co teď cítím, nebudu moct jít zítra zapsat do Bean Brother’s. Že nepůjdu pro Bena ke školnímu autobusu. Nepojedeme na fotbal. Do Surie na indickou... Že mi teď půl roku bude jenom zima.
Jak stále nemáme v Česku žádné "naše" věci (naše domácnost teď pluje kdesi po moři a ještě měsíc plout bude), působí to na mě, že jsme jednou nohou v Asii, i když už tam tři měsíce nežijeme. Přidržovala jsem se v Martinusu stolu a byla jsem ráda, že jsem držela slzy, protože to čtení bylo optimistické setkání spisovatelky se čtenáři a nevím, jak bych je vysvětlovala, kdyby se autorka zeptala, co se mi děje. Co bych řekla?
Že mně její přítomnost připomněla všechno, co jsem měla a už nemám?
Že je mi smutno z toho, co bylo a už nepokračuje?
Že nevím, jestli někdy pokračovat bude, protože čím víc času uplyne, tím méně je pravděpodobné, že se vrátíme?
Že jsem vděčná, že jsem v Česku a zároveň smutná, že nejsem ve stejný čas v Asii?
Že se to ani v jednadvacátým století nedá nějak jednoduše sladit, zkombinovat nebo se tam na chvilku transportovat?
Tak jen tak. Ať jsou tady ty pocitové zápisky trochu vyvážené a odpovídající realitě.
Žádné komentáře: