POCITOVKA: 3 měsíce v Česku

Mě moje nejintenzivnější pocity zasahují až teď, kdy skončilo léto, kluci naskočili do školy a do školky a mně definitivně došlo, že teď je náš domov tady, teď jsme a budeme v Brně. Přesto se toho v Kuala Lumpur nedokážu vzdát – pořád jsem třeba členkou mnoha whatsappových skupin a večer si občas nostalgicky projedu fotbal, karate, o čem mluví sousedi... aha, vlastně bývalí sousedi a říkám si, ty brďo, oni už zase skoro vstávají! Najednou se taky vidím, jak vstávám v "naší" kuchyni vařím čaj, z okna vidím filipínskou chůvu z protějšího domu, jak dělá totéž, zdravím naše guardy, jedu do školy kolem té palmy s banánama. A bang! Je mi smutno. Říkám si, že se z těch whatsappových skupin vyhodím, ale vím, že sama se nevyhodím, protože pořád chci mít pocit, že tam trochu s nima všema jsem. Pak ráno vstanu, jedu s Benjamínem do školy tramvají, která hlásí zastávky a mnou probleskne taková myšlenka, že tyjo, tak ono se mi to nezdálo, my jsme doopravdy v tom Brně a vyměnili jsme rychle rostoucí město s non-stop létem za malebné, ale taky malé a nijak moc se neměnící město v Česku, kde mě už na začátku září brutálně zebou nohy?!

• Protože je všechno pořád vlastně nové, a ještě jsme si nikdo plně nezvykli? 
• Protože jsme kvůli školce a škole roztahaní přes půlku Brna a není to jako v KL, kde jsme měli všechno za rohem? 
• Je to Českem, byrokracií, že na každý krok je potřeba papír, který se nedá vyřídit online? Musí se někde vyzvednout, potvrdit, někam zanést? Je to většinou dvacetiminutovka, ale stejně... 
• Je to tím, že v Česku všechno tak strašně dlouho trvá? (A to prosím píšu po návratu z Malajsie, kde je to hodně velký relax. Ale čekáme doma už 5 týdnů na opravu žaluzií - pán měl původně přijít druhý den po nastěhování. A to není jediná věc, která už měla být dávno hotová.) 
• Vyžaduje život v Česku obecně víc úsilí? 
• Je to tím, že nemáme auto? Bylo bylo to s ním jednodušší, minimálně bych neměla pocit, že jsem pořád v letu, ehm, v MHD? (Ale taky bych o dost méně přečetla, v tomto je ježdění tramvají skvělé.)
• Je to mnou, která si tvoří "měla bychy" a "musy" z věcí, které klidně můžu pustit?

Nevím. A odpověď zatím hledám.  (A když říkám, že mi chybí Kuala Lumpur, z velké části je to určitě proto, že mi chybí právě zorganizovanost a stereotyp, které jsem si tam vybudovala a které se mi zatím nedaří vybudovat tady, protože pořád se něco děje.)

A z další velké části mi KL chybí kvůli jedné věci, o které bych si to nikdy nemyslela: chybí mi jídlo. Je to ironie, že tyhle řádky píšu ve městě, které je považované za gastrometropoli Česka, ale je to pravda. Nejsem gastrosnob a nemyslím to tak, že mi v Česku nechutná, spíš že většina jídla, co jsem měla i ve vyhlášených brněnských restauracích, je taková... ve srovnání s jakýmkoliv stánkem v Malajsii okay. Ale ne wow. Když jsou děti v institucích, já poletuju po městě a přemýšlím, jaké místo bych chtěla vyzkoušet na oběd, dojde mi, že ze všeho nejvíc toužím jet do Dražovic, kde fantasticky vaří a peče mamka. (A neúčtuje si 60 Kč za Honzovu buchtu. :))   

Ale jinak? Zatím dobrý. Cítím v sobě takovou správnost toho, že jsme tady. Pravidelně ji přiživují různé momenty typu: 

💙 Domlouvám se s mámou, že zase přijede a ona fakt přijede a doveze tašky domácích dobrot.  

💙 Brácha vyzvedává Benjamína ze školy. 

💙 Balím klukům batůžek na sobotní výlet k babičce a dědovi. 

💙 Jdu se podívat do tiskárny, kde se tiskne moje kniha a vidím, jak písmenka, co jsem naťukala do počítače, vyjíždějí z obrovských strojů na obrovské papíry a je u toho všeho moje jméno... A můžu si na to sáhnout. 

💙 Slyším Benjamína, jak říká perfektní češtinou dědovi: "Je to velký jako hrom." A mně: "I like my new drum teacher." A za vteřinu: "But I also miss Ryan." (To byl jeho učitel bubnů v Malajsii.)

💙A Olivera, který půlku srpna říkal našemu bytu "hotel", jak se mě odpoledne, zatímco ho vyzvedávám ze školky, ptá: "Jdeme domů?" Jdeme. A jdeme pěšky.