POCITOVKA: 3 měsíce v Česku

23.09.24

Tři? Už? Nebo jenom? Nějak se mi nechce věřit ani jednomu. Časové vnímání se mi přepíná jako emoce. Snídáme domácí rohlíky s marmeládou od mámy a cítím radost, vděčnost, že tu jsme, těšení se, že zase přijede. Pak chci uložit kuchyňskou utěrku a z prostoru nad troubou na mě vypadnou tři ubrousky z restaurace Din Tai Fung, které jsme si s klukama schovali do knížky, aby se nám nepomačkaly. Benjamín protáhne koutky a řekne, že mu chybí Malajsie. A Edo a Estlin a náš byt a učitel na bubny Ryan a bazén a … pandové dim sum z Din Tai Fung. A já mu říkám, že je to přirozený, že mě taky, vždyť tam prožil zatím největší část svého života. A taky že nikde není napsaný, že se tam nevrátíme.

Mě moje nejintenzivnější pocity zasahují až teď, kdy skončilo léto, kluci naskočili do školy a do školky a mně definitivně došlo, že teď je náš domov tady, teď jsme a budeme v Brně. Přesto se toho v Kuala Lumpur nedokážu vzdát – pořád jsem třeba členkou mnoha whatsappových skupin a večer si občas nostalgicky projedu fotbal, karate, o čem mluví sousedi... aha, vlastně bývalí sousedi a říkám si, ty brďo, oni už zase skoro vstávají! Najednou se taky vidím, jak vstávám v "naší" kuchyni vařím čaj, z okna vidím filipínskou chůvu z protějšího domu, jak dělá totéž, zdravím naše guardy, jedu do školy kolem té palmy s banánama. A bang! Je mi smutno. Říkám si, že se z těch whatsappových skupin vyhodím, ale vím, že sama se nevyhodím, protože pořád chci mít pocit, že tam trochu s nima všema jsem. Pak ráno vstanu, jedu s Benjamínem do školy tramvají, která hlásí zastávky a mnou probleskne taková myšlenka, že tyjo, tak ono se mi to nezdálo, my jsme doopravdy v tom Brně a vyměnili jsme rychle rostoucí město s non-stop létem za malebné, ale taky malé a nijak moc se neměnící město v Česku, kde mě už na začátku září brutálně zebou nohy?!

Jinak jsem ale překvapená, jak náš život v Česku začal ve srovnání s tím v Turecku nebo v Malajsii vlastně jednoduše. Přičítám to hlavně tomu, že jsem se vrátila do známého místa: vím, kam zajít přepsat si trvalé bydliště, vyřídit měsíční na tramvaj, kde zhruba v Kauflandu hledat kečup, sirky anebo kam pro perlátor do vodovodního kohoutku... Návod na pračku, myčku, mikrovlnu přelítnu za minutu. Až si říkám, abych moc nestagnovala. :) Na druhou stranu, poprvé řešíme spoustu věcí sami bez pomoci ambasády. A všelijakého zařizování a věcí se sešlo opravdu dost, zejména s rozjezdem školky a školy. (Jenom nakoupit všechny ty boty!!!) Mám ráda, když jsou věci zařízené, uhlazené, když zapadnou na své místo a když se dá spolehnout aspoň na jakýs takýs řád. Ale na začátku září se to prostě nedalo. Každou chvíli jsem dělala něco jiného a i když jsem je brala jednu věc po druhé a postupně je odbavovala, na jednu odbavenou však přišly dva další úkoly. A sem tam nějaká ťafka typu zjištění, že Benjamín, přestože v mezinárodní škole (slíbený článek o školách vyjde příští týden), musí dělat na konci roku zkoušky z češtiny. Čeká mě tak docela dost práce pomoct mu se na ně připravit, ačkoliv první velký krok udělal hned druhý záříjový týden, kdy zničehonic přišel v sobotu ráno s perfektním R. Rázem je o břemeno méně, i když ještě máme Ř. Až minulý týden jsem měla pocit, že nezbytných zařizovaček ubylo, že si můžu sednout a třeba něco napsat. Pořád ale nemám svůj řád a rytmus a říkám si, čím to je:

Protože je všechno pořád vlastně nové, a ještě jsme si nikdo plně nezvykli?
Protože jsme kvůli školce a škole roztahaní přes půlku Brna a není to jako v KL, kde jsme měli všechno za rohem?
Je to Českem, byrokracií, že na každý krok je potřeba papír, který se nedá vyřídit online? Musí se někde vyzvednout, potvrdit, někam zanést? Je to většinou dvacetiminutovka, ale stejně...
Je to tím, že v Česku všechno tak strašně dlouho trvá? (A to prosím píšu po návratu z Malajsie, kde je to hodně velký relax. Ale čekáme doma už 5 týdnů na opravu žaluzií - pán měl původně přijít druhý den po nastěhování. A to není jediná věc, která už měla být dávno hotová.)
Vyžaduje život v Česku obecně víc úsilí?
Je to tím, že nemáme auto? Bylo bylo to s ním jednodušší, minimálně bych neměla pocit, že jsem pořád v letu, ehm, v MHD? (Ale taky bych o dost méně přečetla, v tomto je ježdění tramvají skvělé.)
Je to mnou, která si tvoří "měla bychy" a "musy" z věcí, které klidně můžu pustit?

Nevím. A odpověď zatím hledám. (A když říkám, že mi chybí Kuala Lumpur, z velké části je to určitě proto, že mi chybí právě zorganizovanost a stereotyp, které jsem si tam vybudovala a které se mi zatím nedaří vybudovat tady, protože pořád se něco děje.)

A z další velké části mi KL chybí kvůli jedné věci, o které bych si to nikdy nemyslela: chybí mi jídlo. Je to ironie, že tyhle řádky píšu ve městě, které je považované za gastrometropoli Česka, ale je to pravda. Nejsem gastrosnob a nemyslím to tak, že mi v Česku nechutná, spíš že většina jídla, co jsem měla i ve vyhlášených brněnských restauracích, je taková... ve srovnání s jakýmkoliv stánkem v Malajsii okay. Ale ne wow. Když jsou děti v institucích, já poletuju po městě a přemýšlím, jaké místo bych chtěla vyzkoušet na oběd, dojde mi, že ze všeho nejvíc toužím jet do Dražovic, kde fantasticky vaří a peče mamka. (A neúčtuje si 60 Kč za Honzovu buchtu. :))

Ale jinak? Zatím dobrý. Cítím v sobě takovou správnost toho, že jsme tady. Pravidelně ji přiživují různé momenty typu:

💙 Domlouvám se s mámou, že zase přijede a ona fakt přijede a doveze tašky domácích dobrot.

💙 Brácha vyzvedává Benjamína ze školy.

💙 Balím klukům batůžek na sobotní výlet k babičce a dědovi.

💙 Jdu se podívat do tiskárny, kde se tiskne moje kniha a vidím, jak písmenka, co jsem naťukala do počítače, vyjíždějí z obrovských strojů na obrovské papíry a je u toho všeho moje jméno... A můžu si na to sáhnout.

💙 Slyším Benjamína, jak říká perfektní češtinou dědovi: "Je to velký jako hrom." A mně: "I like my new drum teacher." A za vteřinu: "But I also miss Ryan." (To byl jeho učitel bubnů v Malajsii.)

💙A Olivera, který půlku srpna říkal našemu bytu "hotel", jak se mě odpoledne, zatímco ho vyzvedávám ze školky, ptá: "Jdeme domů?" Jdeme. A jdeme pěšky.