OKAMŽIK RADOSTI: Zpátky v Ankaře

Tak jsem po čtyřech letech zase tady. Sama. Bez B. A bez dětí.

Už na letišti jsem měla emotivní chvilku, když jsem byla ve stejném gatu, ze kterého jsem v minulosti odlétala tolikrát, na tabuli svítil nápis "Ankara", a kdesi v davu jsem zaslechla spojení "çok güzel". Turecko!

Od chvíle, co jsem v Ankaře přistála, se ještě pozorněji, než obvykle rozhlížím kolem: Co je stejné jako bývalo? Co je jinak? A hlava a srdce mi neustále analyzují, jak se tady vlastně cítím. Při cestě z letiště jsem nejvíc vnímala, jak je tu tady pro mě všechno zároveň známé a vlastně cízí. Přesně vím, kudy jsme s taxikářem jeli – tady na té policejní stanici jsem byla reportovat svůj ztracený kufr, tady ta mešita, to už se blížíme do centra, tady Kizilay, úplně se mi vybavuje, jak jsem tady stála poprvé a připadala si jako v nějaké postsovětské republice, Ataküle Tower, tu když jsem viděla, to už jsem bývala skoro doma... Bývala - už nejsem. Měla jsem radost a byla jsem dojatá až běda, ani usnout jsem nemohla. Ačkoliv to mohlo být i hladem. Ale zakázala jsem si jít se v půl dvanácté v noci, kdy jsem přijela do hotelu, kamkoliv najíst. Chtěla jsem vydržet do snídaně, které bývaly v Turecku moje nejoblíbenější. Vydržela jsem a ráno se odměnila vším, co jsem tady milovala – jogurt, sýry, sušené meruňky, olivy... Nabírala jsem si to všechno zcela přirozeně, protože jsem to znala, a zároveň ve velkém, s pocitem, že tyhle dobroty mám teď jenom vypůjčené. Jako všechno tady. 

Ataküle Tower

Podobný výhled jsme mívali z našeho obýváku.

Na druhou stranu jsem se dneska byla podívat "u nás doma" – myšleno u našeho domu, protože v bytě už samozřejmě dávno bydlí někdo jiný. Když jsem na recepci domu viděla stejného strážného, který tam byl v den, kdy jsme před čtyřmi lety z Ankary odjížděli, bylo to emotivní a zároveň to působilo jako bych nikdy neodešla - jenom se jako každý jiný den vracím domů. Stejně jako když mě poznal kadeřník z kadeřnictví nedaleko našeho domu, když jsem znovu nahlédla do Benjamínovy školky, když jsem se vydala do tureckých lázní a našla tam Hüsniye, o které jsem dokonce jednou psala fejeton do Glancu. Ona pořád neumí anglicky, já pořád neumím turecky, ale dorozuměly jsme se, že si mě pamatuje... A pak jsem si nechala udělat foukanou od Sinana, která mi vydrží ještě týden po zítřejší svatbě, a stejně tak radost z komplimentů, které jsem k foukané dostala. Na závěr pátku jsem ještě povečeřme s naší chůvou Sevgi, pamatuju si jako dneska, jak jí uprostřed jedné covidové noci volám, že rodím, takže B. pro ni jede, aby hlídala Benjamína, a ona říká, že to tušila, už je připravená... Nebýt americké ambasády, která se přestěhovala do jiné části města, bylo to všechno jako by uběhl tak půlrok, nejvíc rok, jak přirozená ta setkání byla a že se odehrávala vlastně ve stejných kulisách, jaké jsem opustila. 

V domě nalevo jsme bydleli.

Sinan umm nejlepší foukanou i komplimenty. :)

Tehdy jsem si myslela, že smutek po Turecku, po našem životě v Ankaře, prázdnota nikdy nepřebolí. A ono to přebolelo.  Dnes jsem část dne přemýšlela, kdy se to stalo, co to způsobilo.

Vzpomněla jsem si přitom na úryvek z knížky Pohyblivý svátek, kde Ernest Hemingway píše: "V té době už jsem věděl, že po všem, co skončí, ať to bylo dobré, nebo špatné, zůstane v člověku prázdnota. Jenže když to bylo špatné, pak se ta prázdnota sama vyplní. Jestliže to bylo dobré, může ji člověk vyplnit jenom tím, že najde něco lepšího." A já jsem dostala Malajsii. Ne nutně lepší, ale jinou a hlavně intenzivnější. A na 4 roky. A to je prostě víc než 2, které jsem mohla strávit v Turecku. 

Každopádně teď jsem tady, v Turecku. Jsem ráda, že můžu být na konci září v žabkách, že se můžu podivovat tomu, proč jsem tady nechtěla řídit, když podle Malajsie je tady úplně koordinovaný a skoro bezpečný provoz, jsem šťastná, když vejdu do kavárny a zjistím, že si pořád umím objednat v turečtině a ke kafi jako obvykle :) dostanu sušenku a vážičku s květinou, jsem vděčná, že jsem tady mohla žít a je ve mně kousek Turecka, že jsem poznamenaná dvouletou zkušeností, která ze mě udělala toho, kým dneska jsem, jsem dojatá, když si uvědomím, že zítra letím na svatbu k syrským hranicím Ireně, kterou jsem potkala na základě psaní tohoto blogu a fejetonu o Turecku pro časopis Glanc. Jsem prostě ráda, že jsem tady. 

A ohromená, jaký je to z toho Česka kousek. Myslím, že sem budu – na to jídlo, kafe, vlasy, komplimenty, setkání a čaje, po kterých nespím, a tak v jednu ráno můžu psát třeba tento blog – létat častěji.