5 českých drobností, na které si zatím nemůžu zvyknout

V Česku se začíná žít brzo ráno a brzo odpoledne se končí. Naplno jsem si to uvědomila minulý týden, kdy jsem dostala e-mail, abych "dorazila kdykoliv DO desíti hodin". Já jsem si ho ale špatně přečetla a myslela jsem, že mám přijít kdykoliv OD desíti. V Malajsii jsem ráno musela dlouho čekat, než se začalo něco řešit. Nepamatuju si třeba lékaře, který by nás objednal na ráno. Když jsem chtěla vyrazit ráno psát do kavárny, horko těžko jsem v centru hledala takovou, která by otevírala třeba už v 8. Oliverova školka sice otevírala v 8, ale přijímala děti až do půl desáté – a většina lokálních rodičů do školky opravdu přicházela až kolem 9.30, pak ale bylo otevřeno až do šesti večer. V Česku teď na začátku školního roku hodně řeším harmonogramy – co, kdy, kde mám řešit, koupit, udělat. Často přitom zjišťuju, že už jsem prošvihla otevírací dobu a už je pozdě.    

Několikrát už se mi taky stalo, že jsem na něco nezareagovala, protože mi dotyčný poslal smsku. V Malajsii fungovalo všechno přes WhatsApp – včetně třeba podepsání nájemní smlouvy, objednávání k lékaři nebo komunikace se školkou, takže existenci klasických smsek jsem skoro vytěsnila. Omlouvám se všem, kdo jste mi psali a já se do smsek podívala po dvou dnech. :)

V Malajsii se jezdí vlevo, je to bývalá britská kolonie. Vlevo se také chodí – to znamená, že při přecházení silnice se musíte rozhlížet přesně naopak než u nás, auta totiž jedou z opačného směru. Vlevo se také chodí po chodníku, po schodech a jezdí se na eskalátorech. Řídila jsem hned na začátku našeho pobytu tady v Česku a když nepočítám několikrát prohozené blinkry a stěrače, myslím, že jsem si na pravou stranu zvykla celkem rychle. Na chodníku a eskalátorech mi to ale pořád nejde. Ani dětem. Pořád chodíme hlavně vlevo, a ne a ne si zvyknout na pravou stranu. 

Nejvíc se ale zaručeně pozastavuju nad tím, jak všude v Česku teče pitná voda. Že doma v kuchyni nemusím mít speciální filtr. Že dětem nenalévám vodu do hrníčků, když si jdou čistit zuby. Když jsem byla v neděli s Benjamínem v JumpParku, šla jsem se zeptat na recepci!, kde mu můžu doplnit vodu do lahvičky. "Normálně si napusťte na záchodě z kohoutku, ne?" odpověděl mi recepční. No jo, vlastně! Pořád mám tendenci na to zapomínat. Jediné mínus je, že voda, která nám doma teče z kohoutku, je opravdu hodně tvrdá – udělám si pár čajů a naše varná konvice vypadá jako by měla za sebou léta používání. Takže stejně ten filtr, co máme na cestě z Malajsie, nakonec nejspíš využiju. 

V cizině jsem si navykla považovat hustou polévku s kouskem pečiva za plnohodnotné jídlo. Často jsem polévkami řešila večeře –  je to teplé jídlo, které B. přes den často neměl, protože Američané jedí k obědu většinou sandwich s chipsy, a zároveň to není před spaním nic extra těžkého k trávení. Když teď dostanu k obědu od mamky nebo v restauraci polévku plus ještě další chod, připadá mi to jako hrozně moc jídla najednou. (A vnímají to tak i kluci ve školce a ve škole.) A hlavně musím přemýšlet, co zase k večeři, když polévka už byla, B. je zvyklý na něco většího než chleba s něčím, teplého, ale mně přijde zbytečné dělat další velké jídlo... Větší oběd a malá večeře je pro mě vyhovující systém, ale teď po Malajsii mi kombinace polévky a hlavní chodu přijde jako bych v poledne jedla dohromady oběd i večeři.