Vzdělávali mě doma: Rozhovor s učitelkou, která nechodila do školy

Známe se z Malajsie, kde jsme si hodně povídaly o dětech, výchově a školství, kterého jsme obě byly součástí. Když jsem se dozvěděla, že ona sama nechodila do školy, ale rodiče ji do šestnácti let vzdělávali doma, byla jsem překvapená. Vyprávěla jsem jí, že domškoláctví je po covidu v České republice docela trend, upsalo se k němu nebo o něm uvažuje několik mých známých. "Proč to těm dětem dělají?" zeptala se mě. Řekla jsem upřímně, že vlastně nevím, ale že si myslím, že primárně je za tím jakési okouzlení pramenící z oslavných článků o "odebrání dětí ze spárů zlého systému a dání jim svobody", přičemž rodiče moc nevidí pohled z druhé strany, totiž pocity svého dítěte vzdělávaného mimo školu. A určitě nevidí pohled svého dítěte coby dospělého, hodnotícího domškoláctví s odstupem času, a ještě třeba v momentě, kdy se samo stane rodičem. Děti s takovými zkušenostmi v Česku totiž teprve dospívají. Nechtěla by mi takový pohled poskytnout ona?, zeptala jsem se jí. Nebylo pro ni jednoduché kývnout na tento rozhovor. "Mojí mámě to zlomí srdce," vysvětlovala mi "myslela si, že domácím vzděláváním pro mě dělá to nejlepší na světě." Nakonec jsem se dohodly, že aby mohla být opravdu otevřená, uděláme rozhovor anonymní. A tady je.

Moje máma byla učitelka hudby na několika státních školách v jednom ze středozápadních států USA. Některé z těchto škol měly mnoho starších žáků z chudých poměrů a také děti z domorodých rodin. Máma tam zažila mnoho nepříjemných situací. Děti byly neuctivé, hrubé, nadávaly učitelům, látka je nezajímala, braly drogy. Vyděsilo ji to. Když otěhotněla s mojí sestrou, řekla tátovi, že si myslí, že nemohou své děti vystavit takovým pokušením v takovém prostředí. Měla obavy, že by nás nezvládla vychovat podle svých představ. Je zajímavé, jak projektovala svůj strach na nás, jako by neměla důvěru, že bychom mohli vyrůst v silné a slušné lidi, kteří by se dokázali sami postavit za sebe.

Přesně tak. Jakmile se narodila moje starší sestra, už se k učení ve škole nikdy nevrátila. Věnovala se nějakým projektům, k tomu se ještě dostanu, ale byla bez pravidelné výplaty. To se samozřejmě podepsalo na finanční situaci naší rodiny, která se zhoršila. Rodiče nesou následky máminy rozhodnutí dodnes, protože máma nemá skoro žádný důchod.

Táta je ten typ člověka, který se vším souhlasí: "Cokoliv řekneš, drahá, ať je po tvém." Myslím, že jeho cílem vždycky bylo udělat mámu šťastnou. Do jisté míry je to jeho osobností a oddaností, ale souvisí to také s jeho vírou v Boha.

Ano. Nakonec jsem nastoupila do druhého semestru druháku na střední škole.

Na konci devátého ročníku jsem přišla za rodiči s tím, že se chci víc věnovat muzice a hrát v orchestru, a že škola k tomu nabízí spoustu příležitostí. Argumentovala jsem tím, že žádnou z nich nemůžu využít, protože jsem vzdělávaná doma. Na hudbu máma jako učitelka hudební výchovy slyšela, takže jsem dostala zelenou. 

Matka s otcem nás vychovávali nábožensky s některými omezeními. Jedno z nich se v době mého dospívání proměnilo v neúprosné zákony cudnosti: žádné randění. Léto před začátkem prvního ročníku jsem poprvé vyrazila na tábor. Přestože jsem splňovala všechna kritéria slušnosti podle amerických standardů z minulého století, jedno pravidlo jsem porušila – na tři dny tábora jsem si našla prvního kluka. Jedna moje tehdejší kamarádka, která měla podobnou výchovu a byla součástí našeho církevního společenství, se ihned po návratu zmínila o mém "hříchu" našim rodičům. Ti se mě přímo zeptali, zda jsem na táboře chodila s tímto klukem. Upřímně jsem přiznala, že ano. Když se máma ptala, co jsme dělali, řekla jsem, že jsme se drželi za ruce a jednou jsme se políbili. Máma usoudila, že evidentně ještě nejsem dost zralá na střední školu, a rozhodla, že tam nenastoupím. S tou kamarádkou jsem se od té doby nebavila, ačkoliv mě nedávno kontaktovala přes Facebook. Dosud jsem nenašla odvahu jí odpustit, jak tehdy ovlivnila můj život.

V té době byla moje sestra v maturitním ročníku, což znamenalo pořízení domácího počítače a internetu pro online kurzy z matematiky a biologie, aby mohla úspěšně odmaturovat. Tento krok byl jednak finančně náročný, a taky vyžadoval značnou pozornost rodičů, kterou tedy upřeli na ni. K tomu se přidali další sourozenci, kteří také potřebovali pozornost. Na Vánoce jsem tedy znovu přišla za rodiči s monologem o tom, že nikdo doma nevěnuje pozornost mně a že jsem za poslední půl rok neudělala absolutně žádnou práci do školy. Vůbec nic. Jestli se to má změnit, potřebuju tam okamžitě nastoupit. Tento argument zabral, a tak mě rodiče poprvé poslali do školy.

Prakticky to fungovalo spíše chaoticky. Nešlo o homeschooling, ale spíš unschooling. V USA neexistuje povinná školní docházka jako v některých jiných zemích. Některé rodiny se vzdělávání nevěnují vůbec a nechávají děti, aby se učily dle vlastního výběru nebo neučily vůbec - a v některých státech je to plně legální. U nás doma jsme museli vstávat kolem 7:30 ráno. Po snídani jsme se sešli ke stolu a četli Bibli, teprve poté následovala školní práce. Máma nikdy nebyla příliš organizovaný typ, takže si nepamatuju, že by nám někdy představila strukturované kurikulum, například "tohle jsou osnovy pro sedmáka – pojďme to projít postupně, angličtina, matematika, lekce jedna, dvě…". Přesto se snažila trávit s námi čas a vždycky nám nějakou školní práci zadala. Ačkoliv jsem po nástupu na střední školu neexcelovala, zároveň jsem ani nezaostávala.

V první řadě právě koncepce. Když jsme se sestrou byly starší, a bylo nás pět sourozenců, očekávalo se, že převezmeme mnoho domácích povinností. Už v osmi letech jsem doma vysávala, umývala koupelnu a kolem desátých narozenin jsme se se sestrou pustily do vaření. Musely jsme naplánovat jídla, sepsat nákupní seznam a zvládat spoustu zodpovědnosti. Máma se občas věnovala mladším sourozencům nebo svým projektům, jako bylo vytváření komunitního sboru. Chtěla, abychom tam se sestrou zpívaly. Vytvořila sbor, který se scházel u nás doma. Máma vybírala písně, skládala repertoár a organizovala koncerty, zabralo jí to opravdu dost práce. Měli jsme výsledky, jednou jsme zpívali v Disneylandu a také v Kennedyho centru ve Washingtonu D.C. I když to bylo zajímavé, dlouhodobě to nedávalo smysl a naší rodině to mnoho nepřineslo, zejména finančně. 

Před nástupem na střední školu jsem postrádala oponenturu. Říkala jsem mámě, že si nejsem jistá svými schopnostmi v psaní, svým stylem vyjadřování. Naučila mě pravopis, ale nikdy mi důkladně nevysvětlila jeho pravidla. Když jsem něco napsala, nikdo to nehodnotil ani mi neřekl, v čem jsem silná a kde bych se mohla zlepšit, nikdo mi nepředložil žádné protiargumenty. Neměla jsem možnost s nikým se poměřit a neměla jsem tušení, jak na tom jsem v porovnání s ostatními před nástupem do školy.

V jedné z mých prvních vzpomínek, co mám na domškoláctví, jdu ráno do školy se svou novou kamarádkou, která se před pár týdny přestěhovala do našeho města. Jdeme ulicí, povídáme si, je nám fajn, a když dojdeme ke školní bráně, já se dívám, jak ona zachází do dveří, vzadu vidím děti, jak si hrají na hřišti, smějí se, no a já se musím otočit a vrátit se domů. To jsem byla vždycky úplně zlomená. A zůstalo to ve mně dodneška. Další silná vzpomínka je, když jsem poprvé vešla do školní laboratoře na hodině chemie na střední škole – tolik pomůcek, které jsem nikdy předtím neviděla, protože doma jsme je neměli, nemohla jsem nic z toho nikdy vyzkoušet. To bolelo. 

Částečně ano, ale samozřejmě dětským způsobem. Ptala jsem se třeba: "Proč může moje kamarádka chodit do školy, a já ne?"

Vysvětlovala mi, že je to boží plán a že ona s tátou dělají to nejlepší, co mohou, když nás vzdělávají doma. Měla jsem tehdy sedm nebo osm let, neměla jsem intelektuální ani vyjadřovací schopnosti, abych mohla pochybovat nebo se s ní přít. To přišlo až později. 

Nepamatuji si, že by to nějak řešili. Sociální aspekt je netrápil tolik jako mě, protože jsme měli kolem sebe vždy dost lidí skrze kostel a komunitu kolem víry. V našem městě vzdělávalo děti více rodin, a každý druhý pátek jsme se scházeli, tvořili týmy podle zájmů a pracovali na projektech, které trvaly několik týdnů nebo celý semestr. Pamatuju si, že jsme měli zeměpisný tým, dějepisný… I když jsme se nechystali na žádná přezkoušení – to v USA neexistuje – někdo v komunitě byl dost organizovaný, aby alespoň částečně zajišťoval nějaké řekněme kurikulum nebo jakousi koncepci. 

Ne, vlastně ne. Z toho mála, co jsme na toto téma prohodili, je jasné, že jsou dodnes spokojení s tím, jak se rozhodli. Máma si stále myslí, že udělala správnou věc. Žiji daleko a nemám sílu ji přesvědčovat – navíc se vídáme velmi zřídka. Máma ani není typ, který by dokázal nechat věci být, ať už se staly jakkoliv dávno. Nechci, aby odešla z tohoto světa s pocitem, že jí naložím vinu za něco, co považovala za nejlepší cestu pro své děti, a co bylo vedeno vírou. Spíš mě mrzí, že svůj postoj nedokážu vysvětlit sestře, která jde v máminých stopách a také vzdělává doma své čtyři děti. Když vidím její děti trávit dny na iPadu a chodí maximálně do kostela, mám občas nutkání s ní zatřást: "Co jim to děláš? Venku je celý svět, ukaž jim ho." Ale moje sestra se světa venku bojí, podobně jako se ho bála máma. Jenže i práce se strachem je součástí vzdělávání. Špatné věci se stávají a děti na ně musí reagovat – a hlavně se to musí někde naučit. Obhajovat homeschooling tím, že děti zůstanou doma, aby se vyhnuly pokušením nebo nebezpečnému světu venku, je krátkozraké. Sestřiny děti pravděpodobně skončí podobně jako ona sama – s jedním semestrem vyšší odborné školy, pokud vůbec, bez stabilní práce a s minimálními vyhlídkami na důchod, žijící v malém městečku, ze kterého nikdy nevystrčí paty. A nebude jim to připadat zvláštní, protože nic jiného neznají.

Asi to je částečně otázkou osobnosti. Zatímco většina dívek z našeho maloměsta měla za cíl vdát se hned po střední škole, já jsem se vždy viděla nejdříve ve škole a až poté jsem plánovala svatbu a rodinu. Navíc jsem byla od malička skeptik. Když někdo řekl "A", automaticky jsem si pomyslela: "Ale nemohlo by to být náhodou B?" Tento postoj jsem zaujala i vůči křesťanství, i když doma nebyl prostor pro nepříjemné otázky nebo pochybnosti. Něco mi na tom vždycky nesedělo, a tak jsem to neustále zkoumala. Velký vliv na mě měl také přítel, se kterým jsem se seznámila ve čtvrtém ročníku střední školy. On už studoval vysokou, což mě zásadně motivovalo k tomu, abych se také rozhodla dál vzdělávat. 

Už jsem zmínila, že máma kladla velký důraz na muziku stejně jako na čtení Bible. Očekávala, že všechny její děti budou hrát na nějaký nástroj, a to od předškolního věku minimálně do konce střední školy. Máma hrála v orchestru, takže jsme od mala navštěvovali koncerty, představení a zkoušky. Sestra si vybrala piano jako máma, zatímco já jsem si na koncertech zamilovala housle. Začala jsem hrát ještě v předškolním věku a jako jediná ze sourozenců hraji dodnes. Hra na housle mi později pomohla získat stipendium na vysokou školu, které pokrylo rok a půl školného, což bylo skvělé.

Ano. Otevřeně o tom mluvím jak se svým synem, tak i se studenty, které učím. Když se vymlouvají nebo protestují proti nějakým úkolům, často se s nimi podělím o svou zkušenost: "Podívejte se, já jsem nechodila do školy. Vy máte to štěstí, že máte krásnou budovu, pomůcky, učitele, přístup k hudebním nástrojům a širokou škálu aktivit. Tak proč to nechcete nevyužít? Aspoň si to všechno vyzkoušet?" Přestože se snažím být co nejotevřenější a nejupřímnější, mám pocit, že tohle je nepřenosná zkušenost.