READ MY NOTES: Tasmánie

👀 Možná že veškerá posedlost některých z nás bezprostředně hrozícími pohromami, naše tíhnutí k tragédiím, které mylně považujeme za vznešené a které bude myslím tvořit jádro tohohle příběhu, spočívá v potřebě nacházet na každém příliš komplikovaném kroku našich životů něco ještě komplikovanějšího, naléhavějšího a hrozivějšího, v čem bychom mohli rozpustit své vlastní trápení. A možná že vznešenost s tím vším opravdu vůbec nesouvisí. 

👀  Copak je možné si představovat, že všechno přežijeme, jinak než důvěrou v potomky? 

👀 Často jsem si představoval, že odejdu. Skoro celý můj vnitřní život se vyčerpával v obrazech mě samotného, který opouštím Lorenzu, Eugenia, náš byt. Vmžiku jsem se k tomu všemu obracel zády a vydával jsem se s lehkým zavazadlem vstříc nepředvídatelnému bytí. Co bych tam venku našel? Čekalo tam na mě něco jiného, nějaká víc vzrušující možnost než sebeovládání? Po rocích manželského soužití se mi zdálo, že o tom, co je venku, už moc nevím. Představoval jsem si to frenetické a plné soutěživosti, s brutální praxí párování přes Tinder a příležitostnými rychlovkami. Kdoví jestli i intimní schůzky podléhaly hodnocení, jako restaurace, a kdoví jestli ještě existovala, v absolutním měřítku, nějaká intimita. V každém případě vrátit se do hry by pro mě bylo nemožné. 

👀 Pak jsem si říkal, že jsou to jen výmluvy, abych mohl zůstat v bezpečí, a že bych měl naopak sebrat odvahu a jít do toho. Když to zvládnou všichni, zvládnu to taky. Pokud je ovšem domněnka, že to zvládnou všichni, správná. Když jsem se například díval na Giulia, nebyl jsem si tím tak jistý: měl ještě nějaký sexuální život, nebo se proměnil v jakéhosi současného asketu? Bylo třeba se k tomu nějak postavit a bylo nutné se rozhodnout rychle, pokud možno před čtyřicítkou a než se projeví vážné choroby: přijmout fakt, že stav, do něhož jsme dospěli já s Lorenzou, s našimi nedokončenými rozhovory o feminismu, dílky jablka chroupanými místo večeře a s neplodností, je celý zbytek života, nebo si říct, že v životě má člověk zkusit všechno. Té věci bylo nutné čelit i z profesního hlediska: jak dlouho ještě obstojím jako spisovatel, když budu vyprávět jen o promarněných ctižádostech a zkušenostech? Abych mohl psát, není třeba v první řadě žít, a zběsile? Jenže tohle byl bod, kdy jsem se vždycky zarazil. Umožnil jsem jiným myšlenkám, aby moji úvahu narušily a odvedly tak, jak se jen dalo, mou pozornost od odpovědi. 

👀 Existují projekty, které s sebou nesou pocit nevyhnutelnosti, které vás k sobě poutají až za hranice jakékoli soudnosti, a to z důvodů, které nechápete. Často to jsou jen přeludy, a vy to víte, ale nemůžete si pomoct, musíte se k nim přibližovat, dokud se vám nerozplynou před očima. Ta bomba byla něco takového. Psal jsem čím dál pomaleji a s jakýmsi vědomým zoufalstvím a přitom očekával chvíli, kdy zůstanu s prázdnýma rukama. 

👀 Navzdory mému přesvědčení citová nerovnováha neposkytovala tvorbě žádný stimul, nebo alespoň na mě to nezabíralo. Nejistota a úzkost jsou možná romantické podmínky, ale je to taky výborný důvod, proč nepsat. 

👀 Nick Cave tohle album s černou obálkou vydal po smrti syna Arthura, který se zřítil z jednoho bílého křídového útesu nad Lamanšským průlivem. Album bylo z velké části složeno před tou nehodou, ale z každého verše, z každého souzvuku byla cítit ztráta. V tom období jsem poslouchal Skeleton Tree neustále a o Arthurovi jsem hodně přemýšlel. Byl to jistý druh léčby. Jestli zplození dítěte obsahuje implicitní možnost takhle traumatické rozluky, tak to otcovství opravdu nebylo nic pro mě. Nebyl jsem připraven o příležitost: byl jsem ušetřen. Jeden poslech za druhým a nářek Nicka Cavea nad Arthurovou předčasnou a nepřijatelnou smrtí mě měl nakonec zbavit touhy po vlastním dítěti. 

Knihu vydalo nakladatelství Odeon, koupíte ji například tady.