Nový začátek
Začnu v jedné kavárně v centru Brna, kde po mnoha (tý)dnech píšu tento blog. Píšu po druhé noci v našem novém bytě, kde jeho majitelka zanechala spoustu věcí, co už nepotřebuje. A tak přestože tady v Česku zatím nemáme moc domova, dostali jsme do nového začátku víc, než jsem čekala. (A tudíž nemažu na chleba máslo prstem jako poslední dny v KL, ale nožem.) A další hromadu z Dražovic, kde se dodnes schovává spousta věcí na to, že by se "jednou mohly hodit"... Až jednou přijde jejich čas a ony se opravdu hodí. Děkuju!
Chtěla bych poděkovat i vám za to obrovské množství podpůrných zpráv. Všechny je čtu, někdy reagovat stíhám, někdy ne, někdy si říkám, že reakci napíšu hromadně do blogu a pak to trvá... takhle dlouho. Každopádně moc to pro mě znamená a děkuju! A těch káv, co jste mi poslali. Moc si jich vážím a využívám, aktuálně v Rebel Bean. :)
Několik týdnů po návratu do ČR jsem byla tak trochu mezi dvěma světy. Plula jsem prázdninami, hledáním bydlení a pochůzkami všeho druhu a moc nevěděla, co s námi. Chtěla jsem být v Česku, chtěla jsem být v Malajsii, ideálně každou hodinu někde jinde nebo v obou zemích zároveň. Což je i důvod, proč jsem se tady trochu odmlčela. Neměla jsem žádné odpovědi pro sebe ani pro rodiče, u kterých jsme přebývali (za to díky vůbec největší), natož pro vás, co jste se mě ptali na sítích. Jak jde adaptace? Kde tedy budeme? Pro co jsme se rozhodli? Co nakonec školy pro děti? Nezkusíme se přece jenom vrátit do Malajsie, nějak to ještě zařídit? Vrátit se do známého prostředí a rutiny, kterou máme zažitou, by bylo tak jednoduché! Tak pohodlné! Nebyl by větší výběr podnájmů v Praze? Nebylo by to v Praze pro naši mezinárodní rodinu jednodušší?
Nakonec jsme si vybrali Brno, o kterém jsme mluvili už v Malajsii. Protože pokud jsem se aspoň já měla vrátit "domů", jižní Morava je základna, ze které jsem vzešla. Když už jsme museli opustit život, kterého jsme ještě nebyli připravení se vzdát, chtěla jsem být blíž k rodině, aby to babi a děda měli kousek ke klukům a třeba jejich školním a jiným akcím, aby to kluci měli kousek k babi a dědovi, když budou chtít hrabat se v hlíně na zahradě nebo jíst fantastické jídlo, jaké já uvařit neumím. Mezi těmi chvílemi, kdy jsem byla přesvědčená o tom, že v tomto okamžiku neexistuje správnější rozhodnutí než Morava, přišla velká spousta těch nahlodávacích. Nejčastěji v nich zaznívalo, že v Brně jsem před dvaceti lety studovala a nesnila o ničem menším než odsud odejít a poznat svět. Není tím pádem tenhle návrat tak trochu selháním? Není příliš rozumný? Není na něj příliš brzy? Vzhledem k mému věku je, vzhledem k věku kluků, ve kterém mohou navázat pouto s rodinou, je skoro pozdě. A tak jsme tady. Na jak dlouho? To uvidíme. Možná na rok, abych si mohla upřímně říct, že jsme zkusili, o čem jsem kdysi snila. Nasála Evropu, prostředí na maloměstě a na vsi, zvířata, češtinu, zažila český život, abych se pak mohla rozhodnout, jestli v něm chci a chceme dál pokračovat nebo z něj zase vystoupit. Jenom kvůli tomuhle věřím, že to tak jako tak bude užitečný rok. A možná že zůstaneme déle, když se nám v něm bude líbit. Když to nevyjde, nebude to konec světa.
Zatím je to... dobré. Když jsem dneska brzy ráno šla po městě, modrá obloha, slunce, teplota tak akorát, skoro vylidněné ulice... vyloženě jsem si to vychutnávala. Do mobilu si dávám seznam věcí, co se mi líbí. Pořád si tam něco připisuju:
💙 Chodit do knihovny
💙 Jezdit MHD
💙 Brněnské vnitrobloky
💙 Sledovat OH a u jejich zahájení si říkat, že co se svobody týká, je Evropa opravdu nejlepší místo pro život (neznám moc zemí mimo Evropu, kde by prošlo jednak zahájení, druhak komentáře k němu)
💙 Dostávat od mámy cibuli, česnek, rajčata a všechno další ze zahrady
💙 Kupovat si mák na kila
💙 Pocit, že mě obejde zima
💙 Jít po Brně a náhodou potkat někoho, koho znám
💙 Běžet po Brně a divit se, jaká jsou tu nádherná místa, která jsem nikdy neviděla nebo nevím. Koukněte:
💙 Jít po Brně, nechat vynořovat vzpomínky a divit se: Tohle tady ještě je? Tohle tady už není?!
... mám jich hodně, výhledově to sem všechno naházím. :)
Ačkoliv jsme v Česku už skoro dva měsíce, opravdová realita nového začátku mě čeká až v září: zařizování domova ve chvíli, kdy nám dorazí věci, pomáhání dětem začlenit se v nové škole a školce, podívat se po kroužcích a přihlásit je, vytvořit naší rodině nějaký rytmus, fungující stereotyp a taky si v tom všem najít něco pro sebe. Čeká mě totiž mimo jiné taky velký úkol vymyslet, kým tady v Česku, v Brně vlastně budu. Posledních sedm let jsem byla mámou a z velké části ženou v domácnosti, která sice nikdy nepřestala pracovat, zároveň kdyby přestala, skoro nikdo by si toho nevšiml. :) Ale ať se neponižuju: dělala jsem hodně věcí pro radost, plnila jsem si sny, uspokojovala vnitřní potřeby tvořit. Mámou budu dál, tvořit budu taky dál, už to vlastně dělám a vyloženě se těším na všechno, co přijde. Zároveň ale cítím, že je čas na nové osobní výzvy, možná trochu praktičtější, rozumnější, finančně stabilnější a nezávislé ... ehm, nezávislejší, aspoň trochu, na mém muži. Tady, až skončí dovolená, teplo, dlouhé večery a část servisu od babičky, cestování a prázdniny, myslím, že se teprve bude tvořit odpověď na otázku, jaká je adaptace, jaké je Česko, jak se nám tady žije.
Ráda si plánuju život, často si dávám osobní výzvy, abych měla pocit, že udržuju jakýs takýs pořádek a že někam směřuju. Ale zároveň jsem čím dál otevřenější tomu nechat se vést.
Tak jsem sama zvědavá, s čím přijdeš, živote v Brně.
Žádné komentáře: