READ MY NOTES: Sladkobol

👀 "Sladkobol nám v první řadě ukazuje, jak reagovat na bolest: tím, že ji uznáme a pokusíme se ji umělecky vyjádřit, jako to dělají hudebníci, nebo ji proměnit v léčivou sílu, inovaci či cokoli jiného, co povznáší duši. Pokud svůj zármutek a touhu nepřetvoříme v něco většího, může se stát, že je přeneseme na někoho jiného v podobě týrání, ovládání a zanedbávání. Pokud si však uvědomíme, že všichni lidé zažili–nebo zažijí–ztrátu a utrpení, může nás to sblížit."

👀 "Já osobně se domnívám, že sladkobolná tradice odstraňuje rozdíly mezi ateisty a věřícími. Touha nepřichází prostřednictvím Jahveho nebo Alláha, Krista nebo Krišny o nic víc než skrze knihy a hudbu; obojí je stejně božské, nebo božské naopak není nic z toho a toto rozdělení nemá žádný dopad; týká se to všech. Pokud jste někdy na koncertě cítili při poslechu svého oblíbeného zpěváka vzrušení, bylo to ono; pokud jste se setkali se svou láskou a dívali se na sebe zářícíma očima, bylo to ono; když jste políbili svou dceru na dobrou noc a ona se na vás se vší vážností otočila a řekla: "Díky, že mě máš tak ráda," bylo to ono: všechno jsou to fazety stejného drahokamu. A ano, koncert v jedenáct skončí a vy budete muset hledat auto na přeplněném parkovišti, váš vztah nebude dokonalý, protože nic takového neexistuje, a vaše dcera jednoho dne těsně před maturitou propadne a oznámí vám, že vás nenávidí. Ale to se dá čekat. A proto nemohl Francesčin příběh skončit jinak. Nemohla být nadosmrti šťastná s fotografem, protože nezosobňoval skutečného muže, dokonce ani "dokonalého muže", zosobňoval samotnou touhu. Madisonské mosty jsou příběhem o okamžicích, kdy zahlédnete svůj ráj. Nikdy to nebyl příběh o manželství a nevěře; byl o pomíjivosti těchto okamžiků a o tom, proč znamenají o tolik víc než cokoli jiného, co se vám kdy může stát.

👀 "Všichni víme, že dětství utváří náš dospělý život. Ne vždy však můžeme s jistotou říct, jakým způsobem."

👀 "Vysvětlila mi, že dojetí je nejbohatší lidský prožitek, který dodává životu smysl–a zažíváme ho tehdy, když cítíme současně štěstí i smutek. Jde o stav, do kterého se dostanete, když pláčete radostí–během vzácných okamžiků prostoupených jejich nadcházejícím koncem. Pokud nám vyhrknou slzy při pohledu na milované dítě, které se cachtá v louži, nejsme pouze šťastní: „Zároveň si uvědomujeme, třebaže ne nutně explicitně, že toto období života skončí, že dobré časy pominou stejně jako ty špatné a že na konci všichni zemřeme."

👀 "Ami je hinduistka a věří v převtělení, v něco, co popisuje jako "kruhový vzorec mezi životem a smrtí". Když byla malá, babička jí ukázala palec a vysvětlila jí, že existuje i malá Ami ve velikosti palce, která žije v jejím srdci. "Řekla mi, že tělo nežije navždy, a když umře, duše se přesune a najde si nové tělo k životu. A že duše pořád putuje dál. Nikdy nezemře. Nakonec prolomí koloběh zrození a smrti a spojí se s vesmírem. Tak zní myšlenka Óm." Ami se díky tomuto myšlenkovému systému lépe vyrovnává se smrtí. Její víra navíc ovlivňuje způsob, jakým přemýšlí o léčebném procesu. "Tělo neznamená nic," vysvětlí mi. "Tělo spálíme a ani si nenecháme popel. Ve skutečnosti jde o zcela přechodnou věc, která umožňuje lidem přijmout ztrátu a chápat tento život jako velmi, velmi omezený." Je v tom fatalismus, pocit, že stav neumíme změnit, víra, že existuje síla, která je větší než ta naše, a dokonce převyšuje schopnost vědy najít možnosti léčby. Věci se dějí z nějakého důvodu. Jestliže přišel náš čas, nic s tím nenaděláme."