OKAMŽIK RADOSTI: Návrat na Katedru geografie v Brně

Jsem sladkobolný typ, co se rád vrací na stejná místa. Člověk si díky tomu uvědomí spoustu věcí. 

Dneska jsem byla na Katedře geografie Pedagogické fakulty MU v Brně, kde jsem před dvaceti lety studovala. Lépe řečeno: bojovala s předmětem Statistické metody v geografii, třásla se před zápočty a opakovaně se sama sebe ptala, jaký smysl má memorovat v roce 2005 údaje o tom, kolik uhlí se vytěžilo v Mosteckém regionu v roce 1959, když jsem se hlásila na zeměpis hlavně proto, abych se dozvěděla něco o světě. Doufala jsem přitom, že se podívám do Egypta a pokud to dobře půjde, tak to Spojených států, kde se doučím angličtinu. Na pajdáku jsme ji měli jednou týdně a učili jsme se věty typu: "My name is..."  (O cestě do USA jsem ovšem dost pochybovala, protože dva z mých tehdejších spolužáků nedostali vízum ani na program Work & Travel.) Velmi často jsem si myslela, že tuhle školu nikdy nedodělám. 

Dneska jsem tam stála s titulem a jako máma dvou česko-amerických dětí, co za posledních dvanáct let žila na čtyřech kontinentech, napsala o tom dvě knížky, učila v mezinárodní škole v angličtině, a právě se vrátila z Malajsie. Překvapilo mě, když jsem pohledem na seznam vyučujících zjistila, že na katedře už neučí ani jeden z mých bývalých profesorů. A taky že tam mají novou skříň. Nějak jsem čekala, že ta rozpadlá ze sedmdesátých let, o kterou jsme se tam opírali při čekání na zkoušky, tam bude do chvíle, než se rozpadne i budova pajdáku. 

Všechno se v životě mění. Obvykle jinak, než bych předpokládala. A obvykle to – aspoň zatím – dopadá mnohem lépe, než bych předpokládala.  

A tak mě to nabilo takovou nadějí do staronových začátků tady. Můžou být mnohem lepší, než si myslím. A když ne, změna je s velkou pravděpodobností stejně za rohem. 

A tohle je chodba Katedry geografie, kde jsem čekávala před zkouškami.