Medaile všem, nebo jen těm nejlepším?

Tohle je jedna z mateřských otázek, na kterou pořád hledám odpověď. Ve skutečnosti není o medailích, ale o tom, jestli děti obestlat bavlnkou, vychovávat je v nesoutěživosti a pocitu, že každý může uspět, nebo je vystavovat konfrontaci a realitě, ve které nemůžeme být všichni vítězové.  

Abych hledání odpovědi měla ještě komplikovanější (a byla si v mateřské roli ještě méně jistá), mám k tomu za posledního půl roku dvě příhody.  

Můj Benjamín začal tady v Malajsii plavat. Je v plavání dobrý, což sem nepíšu proto, abych se chlubila, ale protože je to důležité pro kontext příběhu. 

V prosinci loňského roku si jeho plavecký trenér myslel, že by bylo dobré, aby si zkusil první závod, porovnal se s jinými dětmi, věděl, čeho jsou schopné ony a čeho on sám. Bohužel pro jeho věkovou skupinu, to měl ještě 6 let, nebyla vypsaná samostatná soutěžní kategorie a pořadatelé ho přidělili k dětem ve věku 8 – 9 let. Byla jsem toho názoru, že to pro něj bude náročné, ale že to nevadí, protože si to jde opravdu jenom zkusit. A byla jsem právě v rozpoložení, že děti by měly odmalička zažívat, že všechny nemohou vyhrát a nemohou všechny dostat medaile, protože jsou jiní lidé, kteří jsou starší, lepší... a měli by se z toho umět nesložit. Myslela jsem si, že konfrontace je dobrá pro sebepoznání, vybudování si nějaké vnitřní síly i motivace. Myslím si to vlastně pořád. 

Benjamín zvládl závody dobře, ale v přidělené kategorii byl nejmladší, nejmenší a na medaile udělované jenom za první tři místa to samozřejmě nestačilo. Hodně to oplakal. Není nic horšího než vidět svoje dítě nejprve snažící se a pak zoufalé a plačící, že snaha nevyšla. Moje představy o vybudování sebevědomí a vnitřní síly v tu chvíli okamžitě vzaly za své a vystřídaly je výčitky o tom, jestli jsem Benovi plavání, potažmo soutěžení, neznechutila do konce života. Když už to bylo věkově nevyrovnané, kdyby tady aspoň měli medaile za účast! Hned by to bolelo trochu míň, říkala jsem si.   

O půlroku později, letos na konci května, vypsal klub, kam Benjamín chodí, plavecké závody znovu. A tentokrát organizátoři přidali i kategorii "do 7 let včetně". Benjamín měl radost a chtěl se okamžitě přihlásit. Ze tří závodů vyhrál jedno čtvrté místo, jeden bronz za prsa a jedno zlato za kraula. Když si šel na pódium pro medaile, hlavně pro zlatou, bylo vidět, jak je hrdý, dojatý, je to klišé, ale vážně to tak bylo – zářil štěstím. Tu neděli nosil medaile všude s sebou. Měl je v kině, když jsme šli odpoledne na Garfielda a v noci s nimi spal. Byla jsem přešťastná, že se mu závody tak povedly, ale ještě radši za to, že dobrý zážitek přemazal ten smutný v prosinci a že mohl pocítit atmosféru úspěchu. Obecně totiž považuju ocenění a hlavně pocit úspěchu za strašně důležité. Když se dítě cítí úspěšné, když nemá komplexy, že je loser, má snahu věci zkoušet a překonávat se, v takovém prostředí podle mě vykvete spousta talentů, které by jinde nenašly odvahu. Je nutně špatně, když tomu pomůžeme medailemi za účast? Nemyslím si to.    

Benjamín už je samozřejmě ve věku, kdy dokáže rozlišit, které medaile jsou pouze za účast a které jsou speciální, protože je nedostali všichni. I ty za účast, které se dávají například na fotbalových turnajích, má ale pověšené nad postelí a mají pro něj význam. Minimálně jako připomínka toho, že neležel na gauči, ale byl schopný v sobotu brzy ráno vstát, postavit se do fotbalové brány, spolupracovat se spoluhráči a hrát, jak nejlépe uměl. Nevyhráli, ale udělali něco, co spousta jiných dětí ne. 

Tak já nevím. Jestli ta odpověď – medaile pro všechny nebo jen pro nejlepší - nebude, jak to tak bývá, nakonec v kombinaci obojího.

Nebo ne?

Hodně by mě zajímalo, jak to vidíte vy.