LONGREAD: Nekonečný seznam věcí, co mi budou chybět z Malajsie - 2. díl

Dnes jsem tankovala plnou nádrž do Renaultu Captur za 350 Kč. Malajsie mě ale rozmazlila nejen co se ceny benzínu týká. V centru KL je docela časté, že když přijedu k pumpě, postávají tam muži strategicky rozmístění kolem stojanů. Stačí zaparkovat, stáhnout okénko, jeden z chlapíků přiběhne, já mu řeknu, co potřebuju, podám platební kartu a můžu zavřít okénko, abych nedýchala ten hrozný vzduch, zatímco on se postará o všechno ostatní. Platební terminály jsou přímo na stojanech, takže přes okýnko vidím, co se s mojí kartou děje. A abych to měla kompletní, často mi po natankování chlapík ještě umyje přední sklo. 

Před čtyřiceti lety česala na Miss Malaysia Michelle Yeoh, dneska barví, stříhá a fouká mě. :) A pouští mi k tomu ze starého kazeťáku Céline Dion. Její podnik je v jednom z nejstarších nákupních center v KL. Dneska už je ošuntělé, vybydlené, ale ona tam pořád je. Vždycky si u ní v křesle připadám, že se právě zastavil čas.   

Široké rýžové nudle s krevetami, klobásou, vejcem a zeleninou v tmavé sójové omáčce! Mňam! Nejlepší jsem měla z ulice na Penangu, ale druhé nejlepší právě z tohoto obchodu, kam na ně chodím minimálně po každém stříhání. A někdy si tam zajedu jen tak. :) 

Opraváři, školka, lékaři, čistírna, restaurace, obchod, kde jsem si nechala zarámovat obraz, Benjamínovy kroužky, všechno mám v jedné aplikaci - WhatsApp. Potřebuju přehodit termín nějaké schůzky? Objednat vajíčka od farmáře? Dort k narozeninám? Přivézt nákup? K zubaři? Napíšu zprávu na WhatsApp a je to. Žádné volání, čekání na spojení, žádné schůzkování. Přes WhatsApp jsme za poslední půlrok vyřídili i pronájem našeho bytu (majitel je ze Singapuru, žije v Indonésii, realitní makléřka je v KL, ale viděly jsme se jednou) a pronájem auta. 

A jak jsou záhadné, když jedu autem, vidím je před sebou spadané na konci ulice a zároveň ještě nejsem tak blízko, abych si byla jistá, co to je: kočka, opice, varan? List?

Co se kroužků týká, obzvlášť Benjamín taky vyzkoušel snad všechno, co šlo. Spousta kroužků byla kousek od domova, byly za jakž takž rozumné peníze a navíc hodně soukromých učitelů tady v KL chodí ke studentům domů a účtují si většinou 400 – 600 Kč za hodinu, která trvá doopravdy celou hodinu. I když kroužky byly na začátku dost moje iniciativa, jsem přesvědčená, že se díky nim Ben hodně naučil a do budoucna pro něj bude snazší vybrat si, v čem by se chtěl dál rozvíjet. Líbily se mi nejen kroužky, ale taky fakt, že se naučil adaptovat se na různé trenéry a přístupy: uvolněného Malajce, jehož plavecká hodina pravidelně začíná o patnáct minut později a pak je dlouhá klidně dvě, striktního malajského Číňana, od kterého pár evropských maminek odhlásilo děti z gymnastiky, protože “té disciplíny je příliš”, indického trenéra fotbalových brankářů nedovolujících vteřinu zahálení ani když se hraje na druhé straně hřiště. Tihle všichni inspirovali i mě - díky! 

Zrovna jsem si odtamtud přinesla svůj Mac s kompletně novou baterií za 1.600 Kč. Hotovo za dvě hodiny. Kdykoliv za mnou jede někdo z Evropy, říkám mu, aby si vzal rozbitou elektroniku a nechal ji opravit právě tady. Je to rychlé, laciné a to místo je taková esence Asie. No, spíš Pákistánu, ale... Ale je potřeba to vidět a zažít. Když jsem tam byla poprvé, byl to tak velký zážitek, že si vysloužil i fejeton do časopisu Glanc. 

K nejbližšímu moři je to z Kuala Lumpur něco přes hodinku autem. Na ostrov Langkawi je to čtyřicet minut letadlem a letenka se dá koupit od dvě stě padesáti korun. Za rohem je Thajsko. Vietnam. Bali. Za větším rohem Japonsko. A za ještě trochu větším Austrálie. Je to hezké pomyšlení, že co se zdá z Česka extrémně daleko, je tady tak blízko. Viděla jsem tady toho za čtyři roky tolik. A přesto mám z pohledu na mapu pocit, že vlastně skoro nic. Jak odsud můžu odjet s takovým nastavením? 

Ačkoliv bydlím uprostřed světové metropole, vylezu z domu a před sebou mám stromy, které mají zelené listy velikosti menšího domu, po cestě do školky mám masožravky, do bazénu nám padají frangipani. Když popojedu 15 minut autem, můžu jít na kratší (Taman Tugu) nebo delší (hike z Mont Kiara do parku TTDI) procházku městskou džunglí, kde nade mnou v korunách stromů budou skákat opice a kolem mě budou chodit tihle středně velcí varani:

Ryby a plody moře jsou na tzv. mokrých trzích (wet markets), ale taky v klasických supermarketech. Co se mi tady obzvlášť líbí, že u každého z prodejců, a to i u těch v supermarketu, si můžete nechat rybu většinou zdarma očistit a připravit, takže se člověk netrápí špinavou prací, kterou já osobně neumím a po příchodu domů můžu rybu hodit rovnou na pánev nebo do trouby. 

A jedna z nejoblíbenějších aktivit mých dětí: nasednout na vlak nad městem a za 2 RM (necelých 10 Kč) jezdit tam a zpátky z konečné na konečnou. Je to tedy i moje oblíbená aktivita, protože u ní moje děti sedí, takže já můžu relativně v klidu tady. Tedy když se nedívám do těch deseti a víc metrů pod náma, kde jezdí auta a chodí lidi a prodávají naši lemak a uvědomím si, že vůbec nerozumím, jak tohle, v čem právě sedím, fyzikálně funguje ... Je to v monorailu takový hezký život z ptačí perspektivy. 

Zejména cedule u vstupu, která říká: "Kids can express themselves all they want, scream, shout and let it all out." (Děti se mohou vydovádět, jak potřebují. Je dovoleno křičet, hulákat a vybít se.) Mají tady sedačky ve tvaru a s obličeji různých zvířat a před plátnem skluzavku, bazének s míčky, hadrové kostky na stavění. A vstupenka stojí 110 Kč, ať sem jde dítě nebo dospělý. 

Musím se smát, když si po sobě čtu článek níže, který jsem napsala před více než třemi lety. Nakonec jsem se v Malajsii, kde se jezdí vlevo, docela rychle a pořád mi z každé strany dýchá na zrcátko nejméně jeden motorkář, poprvé v životě naučila slušně řídit. Jezdím denně, nebojím se jet vůbec nikam a ve většině případů tam třeba nakřivo, ale i zaparkuju. :) A můžete na mě u toho všeho mluvit ze sedadla spolujezdce. Nejen že vás vnímám, ale někdy i smysluplně odpovídám.