Proč už neříkám "tohle musím ochutnat, až tady budeme příště"?

Cestování a stěhování, která jsem absolvovala za posledních jedenáct let a omezený čas v každé zemi mě naučily hlídat se, abych neříkala věty jako "tohle musím ochutnat, až tady budeme příště" nebo "sem se jednou musím vrátit", ale užívala všeho okamžitě. V Malajsii se mi ovšem pravidelně stává, že některé věci jsem si tady tak oblíbila, že je pořád opakuju; chodím pořád do stejné kavárny a dávám si stejné flat white, když nevařím, obědvám nasi lemak, char kway teow nebo sushi a přehlížím zbytek. A pak logicky nezkouším nic nového. Nebo zkouším, ale málo. Však to ještě doženu, až mi tyhle věci třeba přestanou chutnat, říkala jsem si. Jenže ony nepřestaly. 

Teď máme šest týdnů do odjezdu z této země. Jedla jsem včera ketayap a jak to bylo nesmírně dobré, bylo mi u toho zároveň hrozně smutno. Mám sice pocit, že ty čtyři roky v Malajsii jsem si užila nejvíc, jak jsem mohla. Přesto je tady pořád tolik věcí, které bych chtěla vidět, aspoň trochu poznat, pochopit a ochutnat. A tolik všeho, o čem ještě nevím! Ale vím, že bych tu musela žít celý život a stejně by mi to pořád nestačilo. 

Chytil mě teď každopádně trošku amok z toho všeho, co jsem ještě nestihla, co by se dalo dělat, ochutnat, vyzkoušet, a tak plním kalendář a jak dopíšu tento příspěvek, jdu do stejného obchodu, kde jsem koupila ketayap pro něco dalšího, ještě neotestovaného. Protože pokud to neochutnám dneska, přijde mi to jako promarněná příležitost. A žádné takové už si bohužel nemůžu dovolit.