LONGREAD: Nekonečný seznam věcí, co mi budou chybět z Malajsie - 1. díl

Jeden z hlavních důvodů, proč pro mě bude skutečně těžké odejít z Malajsie, je zvyk. A to zvyk nejen na vybudovaný stereotyp, ale hlavně na komfort a jednoduchost spousty věcí, daný částečně diplomatickou misí. Mohli jsme si dovolit zpohodlnět. A tak jsem samozřejmě v mnoha ohledech zpohodlněla. Dobře to ilustruje například to, že když jsme sem přijeli a neměli jsme auto, vodila jsem Benjamína do školky pěšky. Nechápala jsem, jak někdo na těch 700 metrů může vytahovat auto a říkala jsem si, že i když ho mít budeme, i kdybych měla shořet vedrem, já jím do školky, co je za rohem, jezdit nebudu. Vydrželo mi to přesně do první jízdy, kdy jsem zjistila, jak pohodlné je naložit všechny do klimatizovaného auta a přijet do školky nesplavená potem. A tam to myslím začalo – můj přechod v rozmazlenou expatku. :)     

Není na světě ideální místo pro život, každá země má výhody a nevýhody. Je ale jedna objektivní výhoda, kterou mají pouze některé – počasí. V Kuala Lumpur je denně třicet stupňů a skoro denně, minimálně dopoledne, svítí slunce. Strávila jsem tady čtyři roky v plastových botách Birkenstock. Jiné jsem nepotřebovala. 

Jako když protrhnete přehradu nebo pár metrů od vás vybuchne granát. Silné, hlasité, dunivé hromy, blesky přes celou oblohu a déšť, co člověka promočí na kost. Hned první rok jsem pochopila, že není rozdíl, jestli s sebou budu nebo nebudu nosit deštník. Budou mi chybět také monzunové deště a hlavně ten okamžik, kdy se obloha zase pročistí, vysvitne slunce a v šest večer můžeme zpátky do bazénu nebo na procházku, protože teplota - aspoň to taky působí - spadla pod třicet.  

Dostávám teď do e-mailu nabídky realitních kanceláří na pronájmy bytů v Praze a v Brně a mám z nich stažený žaludek. 32 tisíc korun za 90 metrů čtverečních v Praze na metru, ale ve starém domě, bez výtahu a s parkovacím stáním venku, mi nepřijde jako "skvělá nabídka". Vím, že jsem předpojatá a zhýčkaná a stěhuju se z bydlení (levnějšího než tato nabídka), které jsem popsala tady a které nesnese srovnání s žádným evropským. Ale stejně. Když se mi občas nějaký pražský kamarád nebo kamarádka svěří s tím, kolik vydělávají, mám pocit, že pražské ceny zkrátka matematicky nevycházejí. Nebo já nevím. O kvalitě nabízených nemovitostí ani nemluvím. Mimochodem, inzerované ceny jsou pochopitelně bez služeb a v tomto konkrétním bytě byla za "skvělou cenu k odkoupení sotva rok používaná pračka". 

Na konci loňského roku jsme se stěhovali. Je z toho hromada nepořádku, všude krabice, lepenka a spousta věcí, kterých jsme se rozhodli zbavit. Abychom nechodili pořád tam a zpátky do popelnic, dávali jsme všechen nepořádek za dveře, že to pak odneseme všechno najednou. Než jsme to udělali, byl nepořádek pryč. Součástí našeho domu a v ceně nájmu je totiž nejen ochranka, ale také dvě uklízečky, zahradník a bazénář. V našem domě je tím pádem pořád precizně čisto. Nikde se nic nepovaluje, na stěnách nevisí žádné otrhané staré papíry s informacemi, nikde nejsou upatlaná žádná skla, rozházené odpadky, odkvetlé nebo hnijící tropické rostliny. Dělá to strašně moc, líbí se mi tady bydlet, i když jsme už půl roku skoro bez nábytku, protože ten ambasádní jsme museli vrátit. :)

Dny, kdy v něm děti aspoň chvilku nebyly, jsou skoro vlastně jenom ty, kdy jsme nebyli doma. Bude to jedna z věcí, po které budeme plakat nejvíc, protože kluci oba plavou a bazén milují.  

Je možné, že jsem za čtyři roky nenarazila v Malajsii na nikoho vysloveně otráveného? Je. Lidé jsou tady ochotní, nápomocní a i když vím, dovedně umí Asiaté skrývat emoce, nepociťuju u nich tak silnou přetvářku jako třeba u Američanů. 

Na co budu nadávat? :) Nad čím se budu pohoršovat, když ne nad obsluhou, která v pekárně rovná dortíky ve vitrínách, ale prodávat nebude a nebude, přestože fronta lidí už je dlouhá až na ulici?   

Malajci, Indové, Číňané, expati z celé planety od Austrálie po Spojené státy. Různé tvary obličejů, barvy, různé způsoby oblékání, různé jazyky, různé přízvuky. Česká homogenita (a netolerance) mě po tomhle nejspíš dost vyděsí. 

Že si naproti obchodu Dior v Petronas Towers koupím oběd za 20 Kč. To mě nepřestane fascinovat. Psala jsem o tom tady. 

Lidi v Malajsii milují děti, vidí je jako boží požehnání. Děti tady mohou na rozdíl od Česka úplně všude. Nejen do restaurací. Pamatuju si, jak jsem šla jednou, asi rok po přestěhování do Kuala Lumpur, na polopracovní schůzku a vypadla mi chůva. "Můžu vzít s sebou Olivera?" ptala jsem se dotyčné s tím, že Oliverovi vezmu iPad, bude se dívat a schůzku určitě zvládneme. "Copak to je nějaký problém? Proč se vůbec ptáš?" odpověděla. Za čtyři roky jsem s malým i větším Oliverem byla i u doktora, u zubaře, na několika formálních i neformálních obědech, na schůzce v našem domě, na kosmetice. :) Ve srovnání s Malajsií v Česku děti rádi nemáme. Začíná to kyselými obličeji, když s nimi někam jdete, pokračuje polohlasitými poznámkami v obchodě o nevhodnosti jejich  dětského chování a končí humornými cedulemi v restauracích o tom, že tam děti nepatří. Ne. Není to vtipné. 

Ceny za služby a pomoc v domácnosti nebo s dětmi v Malajsii nejsou nízké pro místní lidi, ale jsou nízké pro lidi ze Západu, kteří jich hojně využívají. Pro představu: v roce 2017, když se narodil Benjamín, stála hodina hlídání v USA 17 dolarů (390 Kč) a hlídačka jen a pouze hlídala dítě, neudělala absolutně nic navíc – že by například sama od sebe dala špinavý hrnek do myčky. V Malajsii si filipínské, indonéské a lokální chůvy aktuálně účtují 25 – 30RM na hodinu (125 – 150 Kč) a kromě toho, že hlídají děti, se dokáží postarat o prádlo, vyluxují, umyjí nádobí nebo navaří. Někteří lidé, hlavně z expatské komunity, zaměstnávají filipínské nebo indonéské chůvy a pomocnice v domácnosti, které s nimi bydlí. Dávají jim poměrně malou mzdu – většinou je to kolem 2 – 2.500 Rm (10 – 12 000 Kč) na měsíc za 12 hodin práce denně od pondělí do sobotního poledne. Na začátku jsem se s tím vůbec nedokázala smířit a dodnes nad tím kroutím hlavou, je to moje velké téma. Ale na druhou stranu musím říct, že chůvy jsou za práci šťastné a vděčné, protože ve svých zemích živí celé rodiny. Pro mě nepochopitelně kolikrát i svoje dávno dospělé děti. Víc jsem se o tom rozepsala v aktuálním fejetonu pro Glanc: 

Kokosy, ananasy, mango, rambutany, dragon fruit, passion fruit, jack fruit, melouny a jiné ovoce za hubičku. No jo no. 

Víte, jak se pozná, že jsem se života v Malajsii ještě nenabažila? Že mi opice přebíhají přes cestu velmi pravidelně už čtyři roky, přesto si je pořád fotím nebo filmuju. 

Stejný případ jako opice. :) KL je docela rozlehlé město. Často, když jsme odněkud přijížděli, jsem s dětmi hrála takovou hru: kdo první uvidí Petronas Towers, dostane Kinder čokoládu. Když se pak věže objevily, kluci se hrozně radovali, že už jsme skoro doma. A mně to dojímalo. 

Jsou tak geniální vynález, že si nedávno vysloužily samostatný článek pro časopis Glanc. Tady je: 

Baví mě cestovat a poznávat lidi. V Malajsii se mi splnilo obojí. Po covidu jsem cestovala. Ale ani kdybych necestovala, stačilo se usadit v KL a přišel za mnou celý svět. Za poslední čtyři roky jsem měla sousedy z Peru, Íránu, Itálie, USA, Velké Británie, Francie, Koreji, Japonska, Číny. Náš dům hlídala ochranka z Nepálu. Čechů není v KL moc, ale všichni, co jsem tady poznala, byli fajn a sedli jsme si. Martina mi k narozeninám poslala přání, že mi děkuje za přátelství a že "doufá, že si po KL zůstaneme". Já taky.   

Uvěřím za dva měsíce tomu, že jsem tady v KL byla součástí konverzací například o neschopnosti domácí pomocnice, která špatně spárovala dvoje černé ponožky s odlišným vzorem? Anebo o správném odstínu růžové na balónkovou dekoraci na narozeninovou party šestileté holčičky, které se pro tuto příležitost pronajal celý golfový klub s bowlingovým centrem? Ne. 

Školku jsme měli lokální, školu mezinárodní. O obou jsem přesvědčená, že co se týká laskavého, vstřícného a podporujícího přístupu k dětem a ke vzdělání, byly to nejlepší, co tady moje děti potkalo. Neumím si představit školku ani školu, které by překonaly Children's House a ISKL. 

Hlavně to venku. Protože najíst se "venku" v Malajsii neznamená, že musíte do restaurace. Můžete k některému z tisíce pouličních stánků na plastovou židličku. Je to většinou moc dobré a je to na evropské poměry laciné, protože pouliční stánky netrápí vysoké nájmy, marže ani přísná hygienická opatření. Obecně jídlo je v Malajsii součást kultury a je skvělé. A hlavně se mi líbí, jak je rozmanité. V KL si můžu dát prakticky jakoukoliv světovou kuchyni. Všechny asijské jsou prvotřídní, neměla jsem tady špatné jídlo. A nakonec i ta mexická tady nebyla tak zlá, jak se nám zdálo na začátku po příjezdu z USA. :)

A že už mi na tom nepřijde nic divného. Vlastně na to v této kombinaci mám i dost chuť. :) 

V KL, ale i obecně v Malajsii, se dá všechno zaplatit kartou. Třeba i voda za 1 RM (5 Kč) na fotbalovém hřišti. Ještě populárnější jsou tady ale bankovní transfery nebo platby přes QR kód – přes něj se dá zaplatit opraváři klimatizace, zubaři, v lokálních pouličních jídelnách, taxikáři. Všude. Do letošního roku mohli QR platby používat jen lidé, kteří měli účet v místní bance. To se ale letos změnilo díky aplikaci MY TouristPay App, do které nahrajete vaši platební kartu z jakékoliv změně, načež můžete využívat platbu přes QR kódy taky. 

Kartička, na kterou si nabijete kredit a s ní pak parkujete skoro ve všech garážích po celé Malajsii. Takže žádné braní si lístečků, hledání automatu, drobných, pak rychlé vyjíždění, abyste to stihli, když máte jenom 15 minut, za které musíte naložit nákup, upoutat děti do sedaček, nastartovat, vyjet z parkovacího místa, pak ještě dvě tři patra k závoře... Kartou se dá mimochodem platit i na benzinách, v některých obchodech, restauracích, za dovážky atd. a slouží jako elektronická peněženka. 

Pamatuju si jako včera, když jsem v Malajsii vyšla z karantény a Lucka mi říkala: "Tady se dá koupit všechno. Potřebuješ třeba hrst suchého listí? Na Lazadě ji určitě mají." Lazada a Shopee jsou mými asijskými Amazony. Jakkoliv na to nejsem pyšná, protože to není ani udržitelné, ani férové, ani zelené ani já nevímjaké, pohodlnost nade vše.  Doručení až domů za 3 – 5 ringgitů (13 - 23 Kč), jednoduché a zdarma vracení, zvykla jsem si rychle. Absolutně nejlepší věc, kterou jsem si tam pořídila, je bateriové ořezávátko na tužky. Doporučuju všem matkám, co nechtějí puchýře a smetí po celém bytě.  :)  

A nejen jídla. Vozí nám ke dveřím domu vodu, knihy, kelímek kafe, Colu z McDonalda, elektroniku, chleba z pekárny, čistírnu, úplně všechno, co vás napadne. Většinu zboží vozí motorky a je to za minimální poplatek. Vrcholem mé zkušenosti s rozvozem je příhoda, kdy jsem potřebovala přesadit pokojovku. Protože jsem nechtěla kupovat balík hlíny, který neupotřebím, pán v zahradnictví mi nabídl, že mi pošle taxikáře, ten pokojovku naloží, doveze do zahradnictví, tam mi ji přesadí a do hodiny se mi kytka vrátí zpátky. Stálo to 50 Kč i s tou hlínou a dýškem.  

A pokračování za pár dnů.

Děkuju, že tady jste, čtete a kupujete mi kávy. :) Moc si toho vážím!