Benjamín byl pozvaný na gymnastickou soutěž do Thajska, a tak jsme na Velikonoce vyrazili do Bangkoku.
Moc jsem se těšila. V Bangkoku jsem byla naposled před 13 lety. Zajímalo mě, jak se město změnilo (spoiler alert: úplně), ale hlavně jsme jeli jen my dva: máma a starší syn. Od té doby, co je na světě Oliver, s Benjamínem moc času o samotě nemám. Přitom pořád sleduju, jak velmi o něj stojí. A tak se konečně dočkal. Chci se sem zapsat pár věcí, co nechci zapomenout a třeba vás inspirovat k návštěvě některých míst, která jsme viděli my.
Začnu myšlenkami, co se mi tam honily hlavou:
👉 Bangkok má 11 milionů obyvatel, Kuala Lumpur s aglomerací 5 milionů. Je to znát hlavně na dopravě. V odpolední špičce, která je tady prý většinu týdne a většinu dne (s výjimkou neděle) jsme při jedné cestě proseděli v taxíku hodinu a půl, přičemž bez zácp by trvala 20 minut.
👉 MHD funguje dobře, ale jak je město obrovské, obzvlášť když musíte přestupovat, taky to stojí dost kroků a hromadu času. A víc peněz než v KL.
👉 větší, dusivější horko a smog jsou po dopravě další důvody, proč jsem si říkala, jestli bych v Bangkoku dokázala žít dlouhodobě. – Nevím. KL je mi bližší, ale do jaké míry ze mě mluví, že už tady žiju, dobře to tady znám, jsem tady zvyklá?
👉 mínus je v Bangkoku mizerná angličtina místních. Malajsie bývala britskou kolonií, takže v KL se dá s většinou lidí pořád velmi slušně domluvit. Anglicky je ve městě i spousta nápisů včetně těch na potravinách. V thajském supermarketu jsem byla docela ztracená.
👉 nemohla jsem se rozhodnout, jestli je Bangkok hezčí než KL anebo ne. Pravidelně v KL vedeme s několika expaty debaty o tom, jestli mají buddhistické země vřelejší vztah k architektuře, designu, kultuře a umění než muslimské, kterým náboženství v těchto věcech nedává tak volnou ruku, a tak jsou ty buddhistické pro cizince více oku lahodící, služby jsou lepší a lidé vřelejší.
👉 město je v reálu o dost větší, než se jeví z mapy. Nemá žádné pořádné centrum a památky jsou roztahané. Některé (Wat Arun) leží na druhém břehu řeky, kam se ne každému tuk tukáři chce anebo když chce, pak za přemrštěné peníze. Jak je vedro, po každé venkovní památce to chce uklidit se na chvíli někam, kde je klimatizace a dát si něco hodně studeného k pití. Tuk tuky pořád jezdí (v KL je nemáme), ale řidiči navrhovanou původní cenu je potřeba srážet na polovinu a víc. Mně docela pomohlo ukázat v aplikaci Grab, že když si řidič auta účtuje za cestu 200 bahtů, nedám tuk tukáři 700. Rázem jsme jeli za 100 a méně. Na dlouhé cesty tuk tuk není, udusíte se vedrem a výpary.
Dva dny jsou na Bangkok málo. Věděla jsem, že vzhledem k tomu, že minimálně celé sobotní dopoledne strávíme na gymnastické soutěži, musím naše plány osekat na minimum. Náš bucket list byl i tak delší než víkend. Něco jsme ale stihli. A o tom teď.
Khao San Road
Párty zóna plná prodavačů jídla, smažených brouků, krokodýlího masa a teď už i všeho marihuanového plus levného oblečení a elektroniky. Šla jsem tam pouze z nostalgie a po cestě do sousední Soi Rambuttri, kde jsem bydlela při své první cestě po jihovýchodní Asii. Většina věcí zrovna v této části města byla podobná, jak jsem je opustila přes 13 lety. Zvedly se ceny, ale mango smoothie je pořád za třicetikorunovou hubičku. Fascinovalo mě, že ačkoliv jsem držela za ruku sedmiletého kluka, někteří prodejci, včetně tuk tukářů a taxikářů, které jsme v Bangkoku využili, se mě ptali, jestli "už jsem měla smoke" a "how come I have not". No třeba protože, že jednak mám s sebou dítě, druhak o to ani nestojím?
 |
| Pad Thai ze Soi Rambuttri |
Wat Pho
Nádherný chrám známý obrovitánským ležícím Buddhou, který působí, jako by byl namačkaný do chrámu. Vedle je Královský palác, který je v Bangkoku největší turistickou atrakcí.Tam jsme nebyli, protože jsme se zdrželi ve Wat Pho a Královský palác nám zavřel před nosem. Příště.
Muyi Thai v Rajadamnern Stadium
Muyi Thai je tradiční thajský bojový sport, který připomíná thajský box. Box je údajně modernější variantou Muyi Thai. Chtěli jsme ho vidět nejen v thajské televizi, ale i naživo. Lístky jsem měla vyhlédnuté online přes
Klook.com, což je v Asii populární platforma typu Slevomat. Nakonec jsem je usmlouvala ještě levněji v turistické agentuře za rohem od Khao San Road.
Bála jsem se, jak to oba s Benem poneseme, ale nakonec to byl velký a lepší zážitek, než jsem čekala. Viděli jsme 7 soubojů. U soubojů hraje thajská tradiční hudba, přičemž kapela sedí přímo v hledišti. Mimo souboje je atmosféra jako v hokejové aréně, kdy si režie hraje s velkoplošnou obrazovkou a diváky. Boxeři na sobě mají jen trenýrky, jinak nic.
Co mě překvapilo, jak hlasitě znějí rány do těla protivníka. To mě bolelo víc, než je vidět. Na rozdíl od thajského boxu je v Muyi Thai dovolený kontakt mezi soupeři ve stoje, kdy se vzájemně drží za horní část těla a v téhle pozici mohou používat údery koleny, lokty, aby svého soupeře položili na lopatky. To se jmenuje knockout a skončila jím většina soubojů, které jsme v sobotu viděli.
Siam Pavalai
Věděli jste, že v Thajsku vzniklo úplně první first class kino, kde si v promítacím sále můžete rozložit křeslo do postele a nechat si k filmu naservírovat několikachodovou večeři, a odtud se pak nápad rozšířil do celého světa? Já jsem se to dozvěděla z
podcastu Středověk. Z internetu jsem pak vyčetla, že
to kino bylo Siam Pavalai, otevřené v roce 1986. Naplánovala jsem nám s Benjamínem, že se tam půjdeme podívat na Kung Fu Panda 4. Nemohli jsme sice do VIP sálu, kde se promítá pouze pro dospělé a k lístku dostanete před filmem i půlhodinovou masáž, ale mohli jsme do dětského sálu, který byl taky parádní. Já jsem si užila gauč s dekou a nabíječkou, Benjamín skluzavku vedoucí z horní části sálu až k plátnu a pak bazén plný balónků před ním. A samozřejmě film. Vstupenka stála pro nás oba 600 Kč. Abych nezapomněla, zážitek byly i tyhle záchody – koukněte na fotku. Připadala jsem si tam jako ve filmu Velký Gatsby.
Icon Siam
Lidé v jichovýchodní Asii milují nákupní centra a tzv. malling (courání se po nákupním centru) je jejich oblíbená víkendová aktivita. Když jsme přijeli do KL, vůbec jsem to nechápala, dneska jim naprosto rozumím. V shopping mallech je všechno: nákupy, čisté záchody, často hotely, vzdělávací centra, vstupy do MHD a přestupy, free internet a hlavně – klimatizace! V Bangkoku je podle všeho přes 200 nákupních center s různými nej. Nejvíc "nej" má teď ale Icon Siam, uprostřed kterého je vodopád a dole pod ním plovoucí trh. Dají se v něm strávit dny, než si ho projdete. My jsme chtěli kouknout do Apple Storu, protože součástí designu obchodu – tedy pokud internet nelže – je největší skleněný panel na světě. Celý skleněný obchod je nádherný, ale mně se hodně líbil park před ním, z něhož je hezký pohled na zrenovovanou část města s Icon Siam, řeku Chao Phraya a část Bangkoku. S pohledem na město jsem si snědla mango sticky rice koupené dole ve food courtu a byla to hezká sladká tečka za úspěšným víkendem, ze kterého si Benjamín dovezl čtyři zlaté medaile.
Můj vůbec největší emoční zážitek z Bangkoku se sice odehrál ve městě, s Bangkokem ale nesouvisí. Ještě nedávno, opravdu docela před chvílí, jsem měla doma prcka, co bořil nábytek, po bytě rozhazoval suché těstoviny a zrníčka rýže, trhal na miniaturní kousíčky toaletní papír a vůbec, dělal spoustu dalších věcí, ze kterých mi tekly nervy. Myslela jsem si, že to nikdy nepřejde a někdy o tom ještě pochybuju, protože mám doma druhého podobného. Ale teď najednou jsem byla na výletě v asijském velkoměstě se sedmiletým klukem, co si na ulici prozpěvuje písničky od zpěváka
Weekenda, otevře mi locker room QR kódem z mého telefonu, když já jsem ztrácela nervy, že "to nejde" a v Apple Storu mě pošle užít si na terasu svoje mango sticky, zatímco
"I will stay cool inside and explore." Byl to skvělej výlet, Benjamíne. Děkuju! 💙
👉 Pokud vás zajímá víc fotek a videa, uložila jsem je sem. 👈
Žádné komentáře: