41

Dneska mám narozeniny. Už zase. 

Ačkoliv už roky tady píšu, že mám všechno a nepotřebuju žádné dárky, letos jsem si jeden nadělila. V pondělí v 6.20 ráno jsem vylezla na Mt. Kinabalu, nejvyšší horu Malajsie – 4 095 metrů. Byl to fyzicky, ale hlavně psychicky náročný výkon. Protože jsme lezli s B., dvěma přáteli tady z Malajsie a skupinou Čechů, znamenalo to nechat doma v Kuala Lumpur s chůvou oba kluky. Obecně dost žiju podle sebe. Ale ačkoliv jsem si výstup rezervovala několik měsíců dopředu, dlouho jsem nevěřila tomu, že dokážu odjet. Jak říká moje kamarádka: mom's guilt is a bitch. - Je. Pak jsem si ke konci března jedno brzké ráno poslechla emotivní oznámení princezny Kate o tom, že má rakovinu a v ten moment se to ve mně definitivně zlomilo: pojedu. Protože jestli hodně věcí budu odkládat na to, až budou děti větší a ještě větší a třeba velké, všechny je nestihnu, protože už tady nemusím být. Což jsou mimochodem moje největší strachy – nemoci, smrt. A hned za nimi - výšky. V jedenačtyřiceti je nejvyšší čas se jim postavit. 

Do čtyř tisíců jsme stoupali prakticky od moře dlouhé hodiny, a tak jsem měla hodně času přemýšlet. O tom, jak jsem vděčná, že si tahle můžu lézt, zatímco mi někdo hlídá děti. O tom, že mám pružné tělo, co mi – zatím, ťuk ťuk – dobře slouží. (Prosím, vydrž! Ideálně jednou tolik – v tomhle já nejsem skromná, vím.) O tom, proč je číslo 41 děsivější než 40. Je to tím, že blíže k padesátce nebo že poslední rok utekl asi tak za měsíc, což znamená, že každý další mi bude připadat zase rychlejší? Přemýšlela jsem o tom, jak lze natáhnout čas – bylo by řešení dělat/chtít toho méně? 

Část cesty na vrchol jsem lezla s Lenkou, která se posledních jedenáct let léčí s rakovinou. Když dostala diagnózu, doktorka jí řekla, že tady dlouho nebude. Ale její tělo se vzepřelo, věda přinesla nové léky, kvůli kterým prodala dům, aby si je mohla dovolit, přišly experimentální léčby a ona tady pořád je a... leze čtyřtisícovky. "Občas si připadám, že mi někdo ukradl život. Hodně plánů vzalo za svý. Ale výhoda toho, že ve čtyřiapadesáti víš, že tady dlouho nebudeš, je v tom, že žiješ na maximum. Když to jde a nejsi zrovna v nemocnici, nic neodkládáš." 

Dostala jsem tím od Lenky další velký dárek, ani o tom neví: potvrzení, že jet sem bylo správné rozhodnutí. Přemýšlela jsem ale taky o strachu. Těch scénářů, co jsem  měla v hlavě, co všechno se může stát, zatímco polezu – mně, dětem. A těch plánů, co jsem sepředla a některé i sepsala, aby se žádné krizovky nestaly. Někde na hranici tří tisíc metrů uprostřed oběda s Lenkou mi došlo, že jediná vize, nad kterou jsem nepřemýšlela, byla: a co když to všechno klapne? A bude to v pohodě? Na vrcholu jsem pak nejvíc myslela na to, že si musím častěji říkat, a hlavně to musím předat klukům, že všechno v životě možná není možný, ale strašně moc toho možnýho je! Vždyť koukejte – já, která se nepodívám na Vltavu z Karlova mostu, jsem právě ve 4.095 metrech! V jedenačtyřiceti. Takže: velký sny, velký očekávání a co nejmenší kontakt s lidmi, kteří tvrdí opak. 

Jestli jsem si loni myslela, že po čtyřicítce nějak magicky pohnu se životem, tak se tak za ten měsíc :) nestalo. Ani v pokročilém věku nejsem schopná se rozhodnout, kde a jak chci žít a co chci dělat, jestli se pokoušet ještě nastartovat nějakou kariéru, když to nevychází úplně podle představ a trochu se třeba zajistit na důchod nebo být spokojeným psavcem, jehož daňové přiznání bude nadále vzbuzovat úsměv a jehož dnešní večeře jakožto většina života závisí na partnerovi. 

Mám teď takové zvláštní období. Spokojené a zároveň strachovací. Za dva měsíce se mám stěhovat z Malajsie. Ani trochu nechci, ale musím, což nevím, jestli je k pláči (je, proto taky teď často bulím) nebo mám být vděčná, že dostanu šťouch a budu ho muset nějak vybalancovat a třeba s tím životem následující rok vážně někam pohnout. V hlavně mi jede neustálý vnitřní monolog o tom, jak prožít dobře ten život, co před sebou ještě mám, a také odpočítávání, protože času na všechno je pořád tak zatraceně málo! 

Ale konec dojímání a rozházených myšlenek. Jsem privilegovaná až běda. A tak ačkoliv jsem pořád primárně organizátorkou rodinného kalendáře, kuchařkou a profesionální ořezávačkou pastelek, měla jsem za ten rok, ehm, měsíc :) prostor projet zase kousek světa, přibrat fajn klienta na copywriting, skoro dopsat knížku, běhat, číst, pít dobrý kafe, nemrznout v české zimě, zpívat si v autě, blbnout s klukama v bazénu, učit v mezinárodní škole, zkusit si, že mám na víc, než jsem si myslela, že mám... mít se tak, jak jsem si nikdy nemyslela, že se mít budu. Totiž v době, kdy byly ty číslovky - 41 - napsané obráceně, jsem v hodině dějepisu na gymplu snila o tom, že jednou, až budu velká a mít dobrou práci, kde si vážně vydělám, bych možná mohla vidět pyramidy? :)

Když B. včera ráno výjimečně vyklízel myčku, řekl mi, že "už bys mohla být dospělá a skládat tam to nádobí nějak organizovaně". Takže tak. Číslem kráčím k důchodu, přístupem k myčce nádobí (a k finančnímu zajištění se, k "normální" práci od-do, k rozhodování se...) jsem nekompetentní osoba. Nicméně soudě podle přání, co už pár hodin dostávám, i tento charakterový mix má své fanoušky a může být milován. 

A sám se cítit vlastně hezky. 

Děkuju velmi! 💜