TRAVEL DIARY: Siem Reap a Angkor Wat

S plány navštívit Angkor jsem si pohrávala dlouho. Z KL je to do města Siem Reap, ve kterém je zázemí pro návštěvu chrámového komplexu, jenom hodina a půl letu. Dlouho jsem ale návštěvu odkládala kvůli dětem. Tušila jsem, že na chrámové ruiny, historii a celodenní chození jsou kluci ještě malí. Byla by to otrava buď pro ně anebo pro mě, která bych je nejprve někde naháněla, pak nesla a pak poslouchala naříkání, že chrámů už stačilo a chtějí jít plavat. Kluci sice rostou rychle, ale ne dost rychle na historické památky. Takže když mi o Vánocích zavolala moje kamarádka Marcela, že pojede do Asie se svým přítelem a jestli bych se k nim nechtěla přidat právě na výlet do Angkoru, zaradovala jsem se, že přesně to bych chtěla. A taky zase po roce zkusit, jak to kluci doma zvládnou dvě noci bez mámy. Spoiler jedna: zvládli to stejně bez úhony jako minulý rok. A spoiler číslo dvě: v Angkoru jsem velkou část strávila děkováním svojí prozřetelnosti, že jsem tam děti netáhla. Ani trochu bych si to neužila. A oni taky ne. 

Město Siem Reap popírá všechno, co si přečtete o Kambodži coby jedné z nejchudších zemí světa. Město je zařízené pro turisty, takže krásné hotely, příjemné restaurace, hipsterské kavárny a ceny za všechno v dolarech, na které vám místní vrací v desítkách tisíc rielů, co se pak snažíte utratit. Za čerstvé ovoce z pouličních stánků je to dobrý nápad – kdyby náhodou. :) Na návštěvu Angkor Watu jsme se rozhodli najmout si řidiče a průvodce, vyrazit hned na východ slunce a pak v komplexu strávit celý den. Ačkoliv autoři textů, které jsem před návštěvou přečetla, litovali každého, kdo má na Angkor jenom jeden den, musím upřímně říct, že nám všem to nakonec stačilo. Ruin, informací, horka, lidí, ale i ohromující krásy práce dávných předků a taky otazníků kolem toho, jak vlastně žili a proč jsou z komplexu Angkor dneska jenom ruiny, je tolik, že výlet mentálně stejně zpracovávám ještě teď, víc než měsíc po návratu. 

Angkor Wat je název hlavního a největšího chrámu v komplexu Angkor, který má rozlohu zhruba 400 kilometrů čtverečních. Pro kontext: Praha má 496 kilometrů čtverečních. Na území Angkoru se nachází přes 200 chrámů. My jsme za skoro 12 hodin stihli prochodit pět velkých: Angkor Wat, Angkor Thom, Ta Prohm, Ta Keo a Bayon. Mezi nimi nás převezl právě řidič, kterého jsme si najali. Určitě se dá obejít i bez něj. Náš průvodce měl přezdívku"buldok". Kdysi býval buddhistickým mnichem a angličtinu plus další tři jazyky! se prý naučil v chrámu, který fungoval také jako škola. Přezdívku dostal hlavně kvůli svému velkému břichu. "Narodil jsem se na kambodžo-thajských hranicích do naprosté chudoby za doby velkých bojů s Thajskem. V dětství jsem mockrát neměl co jíst, tak teď, když konečně mám co jíst, jím. No a pak takhle vypadám," říkal mi úplně vážně. 

Společně nás vyzvedli po čtvrté ráno a začínali jsme právě v Angkor Watu, který byl postavený začátkem 12. století jako hinduistický chrám a později přeměněný na buddhistický. Co jsem nevěděla, že chrám je převážně z pískovce a důležitou roli při jeho stavbě hrálo know-how lidí o vodním řízení a hlavně skoro dvě stě metrů široký vodní příkop, který chrám obklopuje. Vodní příkop je nejspíš také důvodem, proč chrám nezarostl džunglí jako se to stalo některým dalším. Průvodce nám říkal, že na jeho stavbě se podílelo 300 tisíc lidí a stavba chrámu trvala až do jeho dokončení 40 let. Král přijížděl do chrámu na slonovi a jedině on mohl do nejvyššího patra chrámu. Ostatní se podle hierarchie modlili v nižších patrech. Centrální chrám obklopovalo ještě celé město, které bylo ve 12. století možná vůbec největší na planetě. Proč skončilo a s ním v podstatě i celé khmerské království? No to kdo ví... teorií je mnoho a jak ukazuje třeba tento dokument nebo často píše Miroslav Bárta, konce civilizací bývají obvykle jejich nešťastnou kombinací. 

Od roku 1992 je celý komplex Angkor na seznamu světového dědictví UNESCO. Znamená to větší ochranu a taky víc peněz na obnovu. Je pravda, že některé části chrámu i spousta dalších v komplexu byly zahalené do lešení a odněkud se pořád ozývalo klepání kladívek. Dodnes archeologové kolem Siem Reapu ještě objevují chrámy nové. Ne už tak velké jako Angkor, ale stejně... Chrámy se každopádně pořád prozkoumávat hodně zblízka, lézt na ně po hodně strmých schodech - ještě že jsem nechala doma ty děti! :) a hromada lidí v nich stále sahá na reliéfy! Ještě víc než chrámy mě nadchly právě ty a nádherné detaily k tomu. Obojí mi přišlo nejkrásnější a nejdokonalejší v Bayonu, kde se reliéfy obličejů dají zaregistrovat i z dálky a detaily v podobě celých příběhů jsou fakt dechberoucí. Muselo to dát strašlivé práce! Bayon a Ta Prohm, kde kořeny stromů prorůstají do chrámů, jsou z Angkoru moje největší zážitky. No koukněte na tu nádheru:

V chrámu Ta Prohm

Obličeje v Bayonu

Tahle chrámová stěna měla několik stovek metrů. A tohle je jen jeden malý detail.

A co jsme ještě viděli?

Muzeum min v Siem Reapu

Kambodža je dodnes plná nášlapných min a jiných nevybuchlých zbraní, což je riziko hlavně pro obyvatele vesnic a lokální zemědělce. A taky pro děti, které si kolem vesnic a na polích hrají. Miny jsou pozůstatkem války ve Vietnamu, kdy byla Kambodža používána jako tranzitní cesta pro zásobování Vietkongu. Řada min ale pochází také z dob občanské války a pak z doby vlády Rudých Khmerů, kdy byly miny součástí represivních opatření. Muzeum založil Aki Ra, který strávil část dětství jako dětský voják, kdy za vlády Rudých Khmerů pomáhal miny rozmisťovat. Později se vůči režimu obrátil zády, stal se jejich odstraňovačem a zapáleným aktivistou proti jejich užívání. Tuk tukem z centra Siem Reapu jsme tam jeli zaprášeným městem skoro tři čtvrtě hodiny, ale stálo to za to. 

Tohle je tabulka minová tabulka za prosinec loňského roku. Ta čísla mi přišla naprosto šílená.

Plovoucí vesnici Chong Neas

Obytná komunita v deltě řeky Siem Reap, která ústí do jezera Tonhle Sap, je spíš turistická zoo než nahlédnutí do reálného života rybařících Kambodžanů. Toho jsem si mnohem víc užili, když jsme se z přístaviště ferry rozhodli projít si pěšky skutečnou vesnici Chong Neas. Fascinuje mě jednoduchost žití v na kůlech postavených domech. Snad každý druhý vesničan provozuje malý krámek a něco prodává nebo jezdí podél vesnice s pojízdným stánkem s ovocem. Musí tak žít? Chtějí tak žít? Vědí, že by mohli chtít něco víc? Chtějí něco víc? Tedy myslím něco víc než smart phone v ruce? Nevíte, jestli se jich někdy někdo ptal? Není o tom nějaká knížka? - Pokud jo, prosím, dejte mi o ní vědět. Hlavní ulice je prašná. Jednou za čas po ní projede auto, které prach postříká vodou, no a to je skoro celá náplň dne. Nadchla nás místní základní škola. Děti měly zrovna přestávku, vyběhly ven, způsobně zdravily, tleskaly si s námi high five nebo nás rovnou objímaly. Všechny byly oblečené ve vypraných uniformách, čisté a předváděly nám, do kolika umí napočítat anglicky – one, two, three... 

Pouliční prodej

Dojemný zážitek to byl. 

Jako opět celá Kambodža. Mrzí mě, že už asi nebudu mít příležitost poznat tuhle zemi trochu víc, hlavně mimo turistická centra jako Siem Reap. Fascinuje mě, jak se země, která ve 12. století dokázala zbudovat tak nádherné chrámy a města, propadla do takového úpadku a chudoby. Roli v tom určitě sehrál i její pohnutý osud. Vždyť jenom za poslední století! Tahanice o území s Thajskem, pak vietnamská válka, pak komunističtí Rudí Khmerové, dneska zase brutální korupce a fakt, že Kambodžu si postupně kupuje Čína. Už podruhé jsem z Kambodži odjížděla pohnutá. 

👉  První kambodžský výlet do Phnom Penhu jsem popsala tady. 

Děkuju, že čtete. 💛