Hledám školu pro budoucího druháka. Zn.: Spěchá.

Protože to vypadá, že se v létě vrátíme do Česka, začala jsem se na začátku roku poohlížet po škole, kam by Benjamín mohl naskočit po odchodu z mezinárodní školy v Malajsii. Je to ještě větší peklo, než jsem čekala, a tak jsem si říkala, že vám o něm něco napíšu. Pravděpodobně na etapy. :)

Výběr budoucí školy je pro mě velká věc, protože mám pocit, že v ní nejde jen o vzdělání. Beru to tak, že škola bude zásadní nejen pro Benjamínovo další nasměrování, ale také pro adaptaci celé naší rodiny v Česku. Tuším, že nepromění jenom jeho, ale nás všechny, a tohle očekávání je samozřejmě první důvod, proč to není vůbec snadné. Druhá důležitá věc je, že do českého školství přijdeme z opravdu dobré mezinárodní školy v cizí zemi. Jejím výběrem jsme si nasadili vysokou laťku a přemýšlení, kde ji snížit, brutálně bolí. (Tedy nepočítám-li školné :). Abych si výběr ulehčila a třeba snadněji proškrtávala, sestavila jsem si pár kritérií, ze kterých buď jsem nebo nejsem ochotná ubrat.  Spíš...nejsem, no. Říkala jsem si, že se o ně s vámi podělím. Třeba to bude zajímavé i pro někoho jiného než pro mě. Takže, jakou školu pro Benjamína a výhledově i pro Olivera hledám? 

Nic proti českým školám, ale Benjamín chodil do anglicky mluvící školky a teď chodí do anglicky mluvící školy. Anglicky mluví, píše a čte o hodně lépe než česky. Patří do mezinárodního prostředí, tam je pro něj "doma" a já jsem za to ráda. Jak jsem na začátku, když se narodil, byla přesvědčená o tom, že jednou bude mluvit stejně dobře anglicky a česky a bez problémů jsem si ho dovedla představit v jakékoliv české škole, tahle perspektiva se mi tady v Malajsii úplně změnila. Dneska jsem pro, aby jeho dominantním jazykem, který bude dál rozvíjet a ve kterém bude znát odborné výrazy, byla angličtina. Beru stěhování do Česka zatím jako zkoušku, jestli to jsme schopní zvládnout a na jak dlouho. Budu ráda, když si Benjamín za dobu tam vylepší češtinu, bude obstojně mluvit a číst, ale jestli bude nebo nebude umět třeba český pravopis, na tom mi celkem přestalo záležet. Proto ho nevidím primárně v české škole, kde ho budou tepat třeba za vyjmenovaná slova. Ať už v Česku zůstaneme rok nebo patnáct, do budoucna bych mu stejně přála možnost studovat a aspoň chvíli žít v cizině, kde je angličtina často první řečí. Všichni v Česku mi sice říkají, že angličtinu díky svému otci neztratí ani v české škole, ale s tím nesouhlasím. Domácí, kuchyňská angličtina a akademická angličtina jsou dvě úplně jiné věci, které můžou hrát do budoucna docela zásadní roli. Koneckonců můžu posloužit vlastní zkušeností, že. Píšu o ní třeba tady. 

Tohle je pro mě největší šok. Ceny mezinárodních škol v Praze a v Brně (víc než půl milionu za školní rok v Praze a víc tři sta tisíc v Brně, jde o veřejně dohledatelnou informaci) jsou podle mě úplně mimo českou realitou. Stejně tak ceny většiny soukromých škol. V konečném důsledku nejde ani tak o to, jestli jsme schopní platit třeba 20 - 30 tisíc měsíčně, ale jestli to dává smysl. Když k tomu totiž přidám ceny za běžný život ve městě a ve škole pak ještě za stravu, do budoucna nějakou osobní útratu a vynásobím to dvěma, protože mám dvě děti, plus připočtu fakt, že se stále bavíme pouze o ZÁKLADNÍ škole, co mi z toho vychází? Že bych se musela zbláznit nebo být vrcholně zoufalá, pokud bych o něčem takové vůbec uvažovala. do mezinárodních škol chodí na omezenou dobu primárně děti expatů nebo diplomatů, kteří mají školné pokryté pracovním kontraktem jednoho z rodičů anebo děti, jejich rodiče jsou schopní vydělávat tolik, že takové školné je pro ně korunová položka. A tady se zase ptám, jestli bych vůbec chtěla, aby moje děti vyrostly v takovém prostředí. Ještě dodám, že cenově dostupné školy s bilingvním programem, za který si v jakž takž rozumné míře připlácíte, samozřejmě existují. Jenom je jich pár a jsou beznadějně plné. (Tolik mimochodem k argumentům některých mých přátel, že "v době Netflixu mluví nebo se naučí anglicky úplně bez problémů každý teenager". Evidentně ne.)

👉 Školu, kde se učí jazyky 

Nevím, jak to bude podstatné ve věku AI, každopádně teď, v roce 2024 si myslím, že učení se jakéhokoliv cizího jazyka vás rozvíjí a kultivuje jako člověka a otevírá mnoho dveří.  Protože do Čech přijedu z multikulturní země, kde se hodně lidí, pravda, často kvůli svému původu nebo historii země, domluví minimálně dvěma jazyky, přijdou mi hesla některých českých škol jako "druhý jazyk už od páté třídy" anebo "odpolední jazykový kroužek" prostě úsměvné. 

Nemám data, která by to potvrzovala, ale co slyším, v českých školách je práce ve skupině pořád spíš výjimkou, kterou si děti občas vyzkouší. Většina vyučování pořád probíhá tak, jako jsem to zažila já: paní učitelka stojí před tabulí nebo sedí za katedrou, vykládá a diktuje. Je to zvláštní paradox ve světě, kde čím dál víc záleží na tom, jak umíte vycházet a spolupracovat s jinými lidmi než na tom, jaký diplom máte. Ráda bych Benjamína viděla ve škole, ze které si kromě znalostí, co jednou za čas odříká před tabulí nebo napíše do písemky, odnese i schopnost týmové spolupráce. 

Benjamín přijde ze školy, která má kampus přes tři ulice, přes tisíc studentů, hodně aktivit a celkově živo. Srovnejte to se školou, která teprve rekonstruuje prostory a když to dobře půjde, otevře jednu první třídu. Z tak drastické změny atmosféry trnu jenom když o ní čtu v e-mailu. 

Řekněme aspoň do páté třídy, protože to není nutné. Ačkoliv tohle je zrovna věc, ze které jsem ochotná slevit, protože si myslím, že ji dokážu dobře odfiltrovat a Benjamínovi vysvětlit, že o jedničkách nebo pětkách to ve škole a už vůbec ne v životě fakt není. Apriori proti známkám nejsem. Na rozdíl od třináctistránkových reportů, které dostávám ze školy teď, je to na první dobrou srozumitelný ukazatel - ovšem jen toho, jaké dítě je v jednom konkrétním okamžiku v lednu a v červnu jednoho roku. Nic nevypovídá o tom, jaké bylo na začátku pololetí, v jeho půli nebo jestli se zlepšilo či zhoršilo a v čem konkrétně. Myslím, že kombinace nějaké formy známky od páté třídy výš a doprovodného slovního hodnocení je dobrý model. 

Nejsem úplně fanynka alternativních škol, kde panuje absolutní důvěra ve vnitřní motivaci dětí. Nebudu lhát, mám ráda řád, zorganizovanost, pravidla, přehlednost a ano, taky trochu tlak. Myslím si, že k vnitřní motivaci je tlak prostě někdy potřeba. U někoho víc, u někoho míň, ale je. Proto moc nesouzním s filozofií škol, které děti do ničeho nenutí, kde se toho moc nemusí, neexistují termíny, žádné testování, soutěže, olympiády, kde je v pořádku úkol nedokončit a začít jiný, kde se vůbec nehraje na výsledky... a tak všelijak dál. Nemyslím si, že o tom je život. Ale třeba se pletu. :)

Už je to dlouhé. Ale chci sem napsat ještě pár věcí. Vím, že těch kritérií je hodně. Vím, že v Česku existují kvalitní školy, které jich dost plňují. Ale jak píšu výše, často jsou finančně nebo jinak nedostupné. Vím taky o tom, že kde se takové vzdělání, jaké bych si představovala pro svoje dítě, zatím nedělá systémově, snaží se jednotliví učitelé. S nimi pak ale kvete nebo padá celá třída a často i instituce. To pak samozřejmě dopadá i na celé české školství, které nechci hodnotit, neboť ho neznám jinak než z vlastní zkušenosti nebo historek kamarádů. 

A ještě poslední drobnost: pokud víte o nějaké dobré škole, která splňuje aspoň některá z těchto kritérií a nemá plno, sem s ní, prosím. Obepsala jsem jich osmnáct a mám sedmnáct zamítavých odpovědí. Tolik k plánům a nadějím ohledně návratu do Česka a otázkám na to, jestli tam tedy opravdu jedeme, kde budeme bydlet, na jak dlouho to vidím... Je půlka března a podívejte - nevím. 

A to už je fakt všechno. :)

Děkuju!