Co mě štve v Malajsii?
Většinou tady svůj život v Malajsii někdy možná až nekriticky adoruju, a tak to dneska vezmu z jiného konce. Budu psát o tom, co mi leze na nervy. Vynechám – zatím – politiku, korupci a náboženské otázky, o nich třeba jindy. Dnes to bude na lehčí notu. O takových těch problémech prvního světa, které vlastně problémy nejsou, ale obzvlášť když má člověk horší den, dokáží ho až nesmyslně namíchnout. Co zlobí mně?
Všechno v plastu
Ačkoliv zrovna tohle velký problém je. Když přijdu do našeho supermarketu Jaya, v plastu je tam zabalené i ovoce a zelenina, navíc často po jenom: jedna paprika omotaná fólií, jedna cuketa v plastovém pytlíku... Do plastu věci balí i pouliční prodavači. V Malajsii se do plastových pytlíků dává i pití, třeba oblíbený teh tarik, tažený čaj s kondenzovaným mlékem. Pytlík se nahoře důmyslně zagumičkuje, abyste si ho mohli pověsit třeba na skútr. Už jsem zažila i pouličního prodavače kokosových ořechů, který když ořech otevřel, chtěl mi kokosovou vodu přelít do malé plastové lahve. Vůbec nechápal, že chci ten kokos pouze otevřít a pak šťávu vypít přímo z něj – samozřejmě plastovým brčkem, které podává automaticky. V některých supermarketech tady sice nedostanete plastové tašky, někde jsou za poplatek, ale i když si nákup uložím do přinesené tašky a pak vybalím, stejně mám okamžitě půl odpadkového koše plastu.
Hromada odpadu
Souvisí s předchozím odstavcem. V kuchyni máme obrovský odpadkový koš a – pořád je plný, stejně jako v USA, kde jsme si ho koupili. Přičítám to právě tomu, že každá věc, kterou potřebuju v kuchyni, je zabalená minimálně v jednom obalu. Když jsme přišli do Malajsie, měli jsme nedaleko domu bezobalový obchod, ale nepřežil covid. Teď už má pobočku jen v jiné části města. Dá se z něj objednat a nechat si zboží přivést, ale aby ho motorkáři mohli převážet, je zase zabalené, buď v papíru nebo plastu.
V jednom obchodě málokdy nakoupím všechno, co potřebuju
Malajsie neprodukuje tolik potravinářských výrobků jako okolní země a hodně dováží. Na jednu stranu je to skvělé, protože v obchodech v centru KL je opravdu z čeho vybírat: jsou tady mléčné výrobky z Austrálie, desítky druhů nudlí a rýží z Japonska, korejské pochoutky, britské sušenky a čaje, hodně věcí z Francie, USA. Některé z nich se tady ale objeví jednou, dvakrát a pak dlouho ne nebo už vůbec nikdy ne. Proč? To nevím. Většinou bývají hned pryč, takže že by po nich nebyla poptávka si nemyslím. Mimochodem, máme tady i české Emco. :) Jak žijeme a jíme pořád hodně západně, málokdy se mi poštěstí, že nakoupím v jednom obchodě úplně všechno. Některé supermarkety mají "vepřové uličky", po straně schovanou non-halal část, kde se dá ve většinově muslimském světě koupit šunka, slanina a jiné věci. Ve spoustě obchodů ale taková část není. Víc o non - halal sekcích jsem kdysi psala v tomto fejetonu pro Glanc:
Klimatizace nastavená na 15 stupňů
Venku je pětatřicet, vevnitř úplně nepochopitelně patnáct. Proč ne třeba dvaadvacet? je otázka, na kterou mi tady ještě nikdo nedokázal odpovědět. V důsledku toho s sebou musím pořád nosit minimálně šátek nebo lehký svetr. Když jdu někam s dětmi, jako před Vánocemi do kina, beru tři mikiny, tři deky, ponožky a stejně mám v půlce filmu nohy jako v ledovém kyblíku. Jsem ověšená věcmi, zmrzlá a naštvaná, protože když po filmu jdeme ještě někam ven, třeba do parku před Petronas Tower nebo chceme dojít domů pěšky, vláčím to všechno s sebou.
Jak tady nenosí jídlo naráz
V Malajsii nikdo zásadně nepospíchá. Na to už jsem si celkem zvykla, do jisté míry je mi to vlastně sympatické. Štve mě jiná věc – jak tady v restauracích zásadně nepřinesou jídlo dvěma lidem najednou. Vlastně ani dvě věci najednou jedné osobě – když si třeba objednám kávu a k ní croissant, přinesou croissant a třeba až za deset minut kafe. Když jsme tady byli noví, vždycky jsme čekali, než v restauracích obslouží celou rodinu. Prvnímu samozřejmě jídlo dávno vystydlo. Jednou se mi stalo, že jsem byla první obsloužená já. Čekala jsem, než obslouží i B. a děti, načež za mnou přišla číšnice zeptat se, co je s mým jídlem špatně, že jsem ještě nezačala jíst.
Nečistit si zuby vodou z vodovodu
Když jsme sem přijeli, od ambasády jsme dostali spoustu rad, jak se vyhnout všemožným exotickým nemocem, průjmům a břichabolu. Ty zásadní se dají shrnout do čtyř slov: no water, no ice. Nepít místní vodu z vodovodu, nedávat si na ulici nic s ledem, doma na vaření používat filtrovanou vodu. Doma to mám zařízené tak, že kohoutek u kuchyňského dřezu mám napojený na filtr. Když oplachuju nádobí, použiju normální vodu. Když vařím a potřebuju vodu třeba na těstoviny, otočím páčkou na filtru a teče mi filtrovaná. Na ambasádě nám při příjezdu doporučili, abychom si i zuby čistili filtrovanou vodou. Ze začátku jsem to dělala, ale byla to hrozná otrava soustředit se na to, abych si do pusy nedala vodu z kohoutku. A pak vypláchnout pusu vodou ze sklenice, opláchnout kartáček vodou ze sklenice, což vlastně pořádně nejde. No, rychle jsem od toho ustoupila, místní nic takového stejně nedělají, ale děti si pořád čistí zuby vodou filtrovanou. Oliver vody přece jenom ještě pořád dost polyká, tak pro jistotu. Je to ale otravné pořád na to myslet a chodit z koupelny do kuchyně napouštět filtrovanou vodu.
Autobusy bez jízdního řádu
Když dojdu na autobusovou zastávku u našeho domu, je tam sice jízdní řád, ale takový fikaný. Píše se tam, že autobus jezdí každých dvacet minut, ale žádný přesný čas. Člověk tedy nikdy neví, jestli jeho spoj právě neodjel nebo pojede za minutu. Ono to ale má logiku. V místní chaotické dopravě chápu, že slibovat příjezd třeba v 8.30 nedává smysl. Takhle nikdo nemůže nadávat na zpoždění, a ještě to dobře vypadá, že autobus jezdí vlastně pořád na čas.
Chování lidí ze Západu
Být cizinkou, a ještě k tomu bílou cizinkou, v Malajsii je super. Psala jsem o tom tady. Stejně jako o tom, že hodně cizinců si na to tak rychle zvykne, že se pak chovají jako hrozní hulváti. Nerespektují pravidla, rozčilují se, když k tomu není důvod, arogantně se rozkřikují, ale ještě hůř, mají takovou tu povýšenou, arogantní přezíravost jako by Malajsie stále byla kolonie a bílí lidé nějaká nadřazená rasa. To taky není úplně malý problém a vlastně mě štve úplně nejvíc.
Co ten filtr z té vody zachycuje? Marie
OdpovědětVymazatVýrobce píše tohle, tak mu věříme. Má to tady hodně lidí a nefiltrovanou vodu z kohoutku bych v Malajsii nepila. "Filtruje nečistoty a usazeniny větší než 5 μm, jako je písek, rez a další velké částice. Účinně pohlcuje chlor, zápach a nepříjemný zápach, bakterie a těžké kovy."
VymazatJani, jak ja vam rozumim! Vsechny uvedene duvody by me stvaly taky… Doufam, ze jak se ted zda se vice venuje pozornost mikroplastum, dojde vyhledove snad k aspon castecnemu omezeni pouzivani plastu… jen doufam, ze se jen jeden material nenahradi jinym, problematickym zase v jinych ohledech (potencialne karcinogenni pojiva, …) P.
OdpovědětVymazatJá taky! Já si často říkám, kde je to horší. V USA mi přišlo, že je to taky všude plus to strašné plýtvání! A to jsem si myslela, že jsou Američané v tomhle edukovanější, ale bohužel ne. V Asii bohužel nějaká edukace úplně chybí. Moje chůva například vůbec nechápe, proč by měla třeba třídit, cpe všechno do jednoho koše, z toho je mi vždycky smutno. :( Ale hlavně je toho opravdu moc - přelévat do plastu kokosovou vodu z ořechu je prostě na hlavu postavené. Ale asi to přijde jenom nám, co jsme z Evropy? Nevím.
VymazatSuper téma, které jste zpracovala moc zajímavě. Já jsem nikdy v Asii nebyla, takže spousta toho co píšete v tomhle nebo jakémkoli jiném článku jsou pro mě úplně nové informace a jiný úhlel perspektivy. Díky, díky, díky!
OdpovědětVymazatJen ještě k té kvalitě vody, máte zkušenosti, třeba z blízkého okolí expatů, že by to při dlouhodobém pobytu v Malajsii (nebo kdekoli jinde) přestali řešit, a podařilo se jim úspěšně adaptovat?
Zdeňko, děkuju! Už chystám pokračování! :) Já jak v tom už čtyři roky žiju, vždycky pochybuju, jestli je to ještě něco nového, případně jestli to zajímá i někoho jiného než mě a vždycky mě potěší, když se dozvím, že jo. :) A s tou vodou nevím. Zeptám se kamarádky Češky na Langkawi. U nás v domě mají filtr, co vím, všichni, a když nemají, protože jsou třeba na cestách, tak si kupují balenou vodu. My taky. Myslím, že se všichni obáváme, co bychom pili. :) Takže v tomto se zrovna moc neadaptujeme. Naštěstí filtry jsou dostupné, balená voda je všude, tak ani moc nemusíme. V Turecku jsme to měli mimochodem stejně. A nevím o nikom z americké ambasády, kdo by pil vodu z kohoutku. Děkuju za komentář.
VymazatTohle s vodou mě v US strašně štve, koukala jsem na to jak tele na nový vrata už při první návštěvě v létě 2013. Jak tchán s tchyní kupují balenou vodu. A ne třeba po galonech. Po kartonech těch pidi plastových lahviček, ve kterých není ani půl litru. Brambory zatavené v plastu PO JEDNÉ!!! Naštěstí tady v Oregonu je to jinak, běžně si dávám ovoce a zeleninu do košíku bez sáčku, stejně jako v ČR, ale i tak je spotřeba plastu děsivá, a bráním se tomu zuby nehty, pokud se nejedná například o třešně nebo fazolkové lusky, to samozřejmě v sáčku být musí, protože je to drobné. Ale jinak? Mou papriku měl v ruce minimálně ten, kdo ji na poli trhal, Pak další, kterému jela někde po pásu a on kontroloval kvalitu a velikost. Další, co ji skládal do bedny, další, kdo bedny skládal na sebe a mou papriku otočil, protože překážela stopka. Pak ten kdo ji v supermarketu dával do regálu. Lidé, kteří na ni sáhli v supermarketu, aby si vybrali papriku, ležící vedle. A to je jen základní sestava - minimálně 5 lidí mělo papriku v ruce. Fakt je nějaký rozdíl, když ji do ruky vezme ještě prodavačka?
OdpovědětVymazatNormálně piju vodu z kohoutku, i manžela už jsem k tomu přesvědčila a dělá to taky. V Řecku v roce 2010, o předchozích letech nemluvě, v devadesátkách to přece jen byl ještě celkem hodně Balkán se taky říkalo, že vodu z kohoutku nikdy. Pila jsem ji tam pokaždé, skoro 5 let, co jsem tam žila, a nikdy jsem se nepřiotrávila. Paradoxně mě "nemoc faraonů", kdy jeden neví, jestli se má otočit k záchodové míse dřív zadkem nebo hlavou postihla až loni na Floridě - poté, co jsem si ve Walmartu koupila evropské nakládané herinky ve vlastní šťávě :-D :-D
Takže naprosto rozumím, proč vás tohle na Malajsii štve, mě to v US štve taky, ta až chorobná "germophobia" (desinfekce na ruce tu každý nosil ještě dávno před covidem).