Česko – indické manželství v Malajsii očima indického muže

Pavlu jsem v práci zaregistroval už v Novém Dillí, to je pravda. Ale nic jsem o ní nevěděl, nikdy jsme se nebavili – kde bydlí, s kým se přátelí, co dělá po práci. Byli jsme dva kolegové z různých týmů. Ona potom docela rychle odešla do Bangalore. Já jsem nabídku tamtéž dostal za dva měsíce. To bylo poprvé v životě, co jsem odjel z Nového Dillí, že budu žít někde jinde. 

Pro mě to bylo úplně cizí město. Je to pořád Indie, jedna země, řeklo by se bude to všechno stejné, ale to je velký omyl. Banglore má úplně odlišnou kulturu než Dillí, mluví se tam jiným jazykem, je to jako přestěhovat se do ciziny. Na začátku jsem se cítil osamělý, nikoho jsem tam neznal. Sestěhovali jsme se dohromady s kolegou, který pracoval pod Pavlou. Ale ani tehdy jsme se s Pavlou ještě moc nepotkávali, protože jsme každý pracovali v jiném oddělení. Seznámili jsme se až díky Pavlině francouzské kamarádce, která má za manžela Inda. Víc se proto přátelila s lokály než s expaty. Dala dohromady partu deseti lidí, kteří jsme se začali pravidelně potkávat. 

To ne. Po jedné společné akci jsme si začali psát přes WhatsApp. Samozřejmě, že když si s někým píšeš do jedné, do dvou do rána, oba jsme si uvědomovali, že to překročilo hranice přátelství. Chvíli poté se ženil můj kamarád v Novém Dillí. V jedné zprávě jsem se Pavly zeptal, jestli by nechtěla vidět indickou svatbu. Odpověděla, že ano. Odletěli jsme tedy každý sám do Nového Dillí. Pavla bydlela v hotelu, já u rodičů, ale potkali jsme se na společnou večeři. V indické kultuře nemůžeš přijít za rodiči a říct: mám tady kamarádku, přespí u nás. Hned by jim to bylo podezřelé, vyvolalo by to spoustu otázek. No a abych to dořekl, na té svatbě to pak definitivně kliklo.  

Ano. Ale šlo o setkání, která domluvili rodiče. Nikdy mě do ničeho netlačili, fungovali spíš na bázi dohazovačů, kdy mi řekli třeba: "Známe jednu rodinu, jejich dcera se nám zdá moc fajn. Mluvili jsme o tom, že byste se mohli potkat. Tady je telefonní číslo, pošli jí zprávu a uvidíš." Samozřejmě mi telefon dávají s tím, že vědí, že dotyčná rodina ladí s tou naší, ve smyslu třeba že s dívkou máme podobné dosažené vzdělání, podobné hodnoty, ona má práci, já mám práci. 

Neřekl bych – tedy až na to, že sestru mnohem víc chránili, protože být ženou v Indii, obzvlášť v Novém Dillí, není úplně bezpečné. Určitě jsem měl víc svobody než ona. Třeba když jsem chtěl vyjet na víkend s kamarády, to by sestře neprošlo. Mně stačilo říct, kam jedu a mohl jsem vyrazit. 

Než ženy v Indii porodí dítě, většinou pracují. Život v Indii je čím dál nákladnější a pro rodinu je důležité vybudovat si nějaký finanční základ. Je ale pravda, že očekávání indické společnosti je ještě pořád nastavené tak, že jakmile se dívka vdá a porodí dítě, bude to ona, kdo se bude starat o rodinu. 

Stejně – od sestřina narození byla celý život žena v domácnosti. Nemyslím si, že to tak plánovala. Prostě se podřídila očekávání.   

Pocházím ze střední třídy, moji rodiče nakládali s penězi vždycky velmi opatrně. Neměli jsme pomocnici na celý den, chodila do domu na pár hodin denně. Postarala se o všechny domácí práce – umyla nádobí, vyprala, vynesla odpadky, poskládala prádlo, vyluxovala. V některých rodinách pomocnice vaří. U nás vařila maminka. A měla na starosti všechno kolem nás dětí – maximálně se nám věnovat, pomáhat nám s učením, s doučováním, motivovat nás, abychom se dostali na dobré školy. V Indii je miliarda lidí, konkurence je obrovská. Pokud chce dítě uspět, obvykle to znamená, že jeden z rodičů bude doma a věnovat se všemu kolem něj. 

Indická kultura je velmi orientovaná na rodinu. Hlavním úkolem muže je postarat se, hlavně finančně, o svoji manželku, děti a později také dochovat svoje rodiče. 

Vším. Je společenská, má nesmírnou pracovní morálku, disciplínu, je odvážná. A za všech okolností samostatná. To mě hodně zaujalo, říkal jsem si, jak je na rozdíl ode mě vyspělá. Teď budu generalizovat, ale myslím, že většina nás, Indů, jsme dlouho dětmi. Já jsem taky byl. Rodinná pouta jsou v Indii tak silná, že nás nic netlačí se osamostatnit, převzít za sebe zodpovědnost. V Indii je pořád automatické, že dokud si nenajdou nějaký seriózní vztah, bydlí většina dospělých s rodiči. A není běžné spolu žít před svatbou, obvyklejší je spíš vztahy tajit. Když v Indii bydlíš s partnerkou a nejste manželé, rodičům říkáš, že bydlíš s kamarádem. Pořád platí, že prvně se musíte vzít, aby žena byla uznaná jako partnerka a mohli jste spolu žít bez řečí.  

Dlouho jsem si kladl otázku: "Už jsem připravený říct to rodičům?" Když mi bylo osmadvacet, moji rodiče začali být nervózní, že se nežením, protože v Indii se lidé berou kolem dvaceti, pětadvaceti. Sešel jsem se s jednou dívkou, kterou mi doporučili. Scházeli jsme se šest měsíců. Pak ale její rodiče začali tlačit, abychom se vzali a náš vztah byl oficiální. A aby se to ideálně stihlo do čtvrt roku. To na mě bylo hrozně rychle. Během devíti měsíců, od chvíle, co jsem ji potkal, se mám oženit? Na to jsem nebyl připravený, hlavně finančně. Neměl jsem takovou výplatu, abych mohl živit rodinu, starat se o manželku a děti, splnit to, co se ode mě očekává. Bál jsem se a snažil jsem se jí vysvětlit, že potřebuju víc času. Ona to chápala, ale její rodiče byli naštvaní, protože indická dívka nemůže vyplýtvat dva roky randěním a čekáním, až se nějaký muž rozhodne. Protože když se nerozhodne, ona bude o dva roky starší a pořád svobodná a seznámit se bude dalo složitější.  

Ano. Byla to těžká konverzace. Ale to byla teprve první část. Pak jsem to musel říct rodičům a ti to museli následně vysvětlit její rodině, protože tahle se to v Indii dělá. Postavil jsem svoje rodiče do složité situace. Hodně jsem je zklamal. Nemohl jsem půl roku nato přijít a říct jim, že chodím s Pavlou. Proto jsem tak otálel.  

Vím. Pavla byla v Bangalore na tříletém kontraktu. Když jsem se potkali, měla odpracované dva roky a zbýval jí poslední. Čas běžel hrozně rychle. Pamatuju si, že jsme to řešili, Pavla se mě ptala, proč nejsem otevřený a neřeknu na rovinu, že jsme spolu. To byla naše první hádka. 

Ano. V práci mi dodalo velké sebevědomí, že oba pracujeme v Decathlonu. Prostředí je sice velmi profesionální, ale zároveň má v sobě francouzské prvky; třeba že na vztahy na pracovišti není pohlíženo tak negativně jako v indické firmě.  

Ne. Taky jsem Pavle na rovinu řekl, že pokud si v Moskvě nenajdu slušnou práci, nepojedu s ní. Bylo mi skoro třicet, byl jsem velmi ambiciózní. Nechtěl jsem do Ruska odjet na Pavlina víza, být na ní závislý, to by byla hanba; nechtěl jsem ani žádnou vykrývací pozici jenom proto, abych mohl odjet. Říkal jsem si, že kdyby nám vztah nevyšel, byl bych po všech stránkách v háji. Po několika pohovorech nás s Pavlou firma pozvala na tzv. discovery trip, kde jsme měli poznat město, zázemí firmy, kolegy. To už jsme měli jisté pracovní kontrakty, a to mě nakonec přesvědčilo, že to společně zkusíme. 

Strašný. V Indii jsem se mohl soustředit jenom na práci a na sebe, na svůj život. Podmínky kolem byly vždycky perfektní. Dům byl uklizený, jídlo bylo na stole, o většinu věcí v domácnosti bylo postaráno. Než jsem odjel do Moskvy, nikdy jsem si neuvědomil, co všechno se musí doma udělat, aby to fungovalo. 

Ne. Když jsem byl malý, dělala to pomocnice. Když nebyla pomocnice, dělala to máma. To je v Indii úplný standard. Moji rodiče mě nikdy nepožádali, abych umyl nádobí, nachystal na stůl, vynesl odpadky, nic takového. Maximálně za mnou přišli s větou: "Chybí nám mouka. Mohl bys skočit vedle do obchodu a koupit ji?" Když jsem bydlel se spolubydlícím, měli jsme to podobně. Když jsme ráno odešli do práce, přišla pomocnice a všechno udělala. Jediné, co jsem se naučil, když jsem se odstěhoval od rodičů, bylo, jak zapnout pračku. V Indii jsme s Pavlou měli každý svoje bydlení. Poslední dva měsíce jsme spolu trávili hodně času, buď byla ona u mě nebo já u ní, ale protože ona v Indii také měla pomocnici v domácnosti, vždycky jsme přišli do hotového, naklizeného.  

Pavla měla v Moskvě naprosto logická očekávání, že když nemáme pomocnici v domácnosti, domácí povinnosti si rozdělíme. Já jsem je ale nedokázal naplnit, na začátku z prostého důvodu, protože jsem prostě nevěděl jak. Jednou jsem ji třeba viděl, jak hrozně naštvaně čistí sporák a kuchyňskou linku. Uvědomoval jsem si, že nemám sedět na gauči a měl bych jí nějak pomoct, ale nevěděl jsem, co přesně mám udělat. U dalších věcí to bylo podobné. Věděl jsem třeba, že bych se měl podílet na vaření, protože musíme něco jíst. Ale zase, jak, když jsem neuměl udělat ani rýži? 

Taky katastrofa. Evropské jídlo je bez chuti, mdlé, je ho málo. V Indii máme na talíři většinou dvě zeleniny, luštěniny, rýži, je to pestré a je toho hodně. V indické rodině se ke každému jídlu podávají tři, čtyři chody, zasytíš se. Teď jsem měl mít k obědu těstovinový salát, k večeři chleba se šunkou a k snídani zase chleba? To bylo náročné. Začal jsem hodně sledovat YouTube, experimentovat, nechal jsem si od Pavly věci vysvětlovat, jak co udělat v kuchyni, jak věci kombinovat, abych měl pocit, že jsem se najedl, abychom se oba najedli... 

V první řadě Pavla. Rychle pochopila, že před sebou nemá tříleté dítě, ale třicetiletého chlapa z kultury, kde věci fungují úplně jinak. Nebyla direktivní, naopak spoustu věcí obrátila ve vtip, to bylo fajn. Určitě pomohlo, že předtím žila skoro čtyři roky v Indii, poznala, jak to tam funguje. Že to nedělám schválně, když nechávám talíř a špinavý příbor na stole, ale mám to tak naučené, stejně jako ona to, že si je po sobě uklízí. Vážím si Pavly, věděl jsem, že když se nepřizpůsobím, přijdu o hodně. V Moskvě nám ale pomohla i určitá nevyhnutelnost situace, kdy jsme neměli na výběr. Byli jsme v cizině, sami. Museli jsme to zvládnout nebo si říct: tohle nedám, jedu domů. To se ale hrdému člověku říká hrozně těžko. Bojuje, protože se nechce vrátit pokořený, že to nedal. 

V Moskvě jsme přes týden oba hodně pracovali. Během víkendu jsem si chtěl odpočinout a užívat – trávit čas s Pavlou, jít si zasportovat. Mám rád běhání a když jsem v sobotu dopoledne přišel z desetikilometrového běhu, nechtěl jsem okamžitě poté začít jezdit s vysavačem, pak s prachovkou, pak skládat prádlo... Řekl jsem Pavle, že raději obětuju část platu na to, abychom si aspoň na velký úklid jednou za čas někoho našli, ačkoliv to bude minimálně pětkrát dražší než v Indii. Pro Pavlu bylo v Moskvě složitější to přijmout; v Indii je přece jen společnost nastavená jinak, tam je spíš divné žádnou pomoc nemít. Naštěstí rozumně řekla, že pokud to neuděláme a někoho si nenajdeme, náš vztah to zřejmě nepřežije. 

Evropu jsem trochu znal, díky práci v Decathlonu jsem cestoval do Francie. Nebýt Pavly, do Čech bych se ale asi nepodíval. Tedy určitě ne do Hradce Králové. (směje se) 

Pamatuju si, že když jsme poprvé vyšli z domu na ulici, bylo asi půl sedmé večer, hrozně jsem se divil, že tam nejsou žádní lidé. Dokonce jsem se Pavly úplně vážně zeptal: "Proč tady máte zákaz vycházení?" Nemohl jsem uvěřit, že někde na světě může být tak málo lidí. Ona na to odpověděla, že mě vezme do centra. Tam bylo asi deset lidí. Říkal jsem si, co je to za město duchů. 

Mluvit s ní o tom, jestli bude ochotná odejít do Indie, až moji rodiče zestárnou. Rád bych byl v budoucnu v Indii, určitě aspoň na čtyři, pět let, abych jim mohl být na blízku a postaral se o ně, když budou potřebovat. Naštěstí Pavla chápe, jak důležitá je pro mě rodina a je schopná se přizpůsobit. Není to individualistická Evropanka, která prosazuje jen svoje vlastní zájmy.

Asi ne všichni. Ale je pravda, že hodně Indů má o Evropanech špatné mínění kvůli vašim - řekněme - slabším rodinným vazbám. Od hodně lidí v Indii jsem slyšel, že Evropanům na rodině a vztazích v ní tolik nezáleží. Všude se skloňuje, jak jsou všichni nezávislí, dělají si, co chtějí a "nedělají kompromisy, protože žijeme jen jednou".

To je trochu komplikovaný příběh. V Indii to funguje tak, že svatbu platí dětem rodiče. V Čechách, co jsem pochopil, si ji snoubenci musí zaplatit sami. V Indii rodiče odkládají dětem na svatbu ode dne, co se narodí. Je to klidně 20, 30 tisíc eur za ty roky, aby mohli uspořádat pořádnou veselku, na kterou se pozve nejširší rodina včetně přátel a kamarádů těch přátel. Je to klidně tisíc a víc lidí, kteří se sletí z celé Indie. Protože to jsme s Pavlou nechtěli, rozhodli jsme udělat svatbu na Srí Lance, abychom eliminovali aspoň příbuzné příbuzných, co nemají pas. (směje se) Svatbu jsme původně naplánovali na říjen 2020. Zrovna jsme začali řešit detaily, když se objevil covid. Po dvou měsících jsme pochopili, že v roce 2020 se asi nevezmeme. Zároveň jsme se začali se děsit, že nám hrozí to, co mnoha jiným párům, kteří nebyli sezdaní, totiž že nás covid rozdělí a každého nechá v zemi svého původu. V březnu 2021 jsme se proto narychlo vzali v Moskvě. Měli jsme na svatbě 10 hostů a řekli jsme si, že jak skončí covid, uděláme oslavu v Indii i v Česku. A na to ještě nedošlo. Místo toho jsme se přestěhovali do Malajsie.