Uff! Skoro hotovo! Krátký deník ze stěhování

Je středa, 20. prosince, čtyři dny do Vánoc. Nepočítala jsem, kolik krabic s věcmi jsem dnes odnesla ani kolikrát jsem si řekla, že "od teď už budu mít všechny poznámky jenom v počítači a všechny knížky jenom v Kindlu", ale bylo jich hodně. Sedím na gauči, který patří ambasádě, za sebou klavír, ten je náš, a pár větších krabic, které nám zítra pomohou odnést stěhováci, co jsme si najali na pár hodin plus pár krabic od pizzy. Naivně jsem se domnívala, že poslední večeře v tomto bytě bude nějaká slavnostnější než napůl studená pizza, nevím, kde se to ve mně vzalo. Ale kluci byli za pizzu tak rádi, že na mě ani nezbylo, takže nakonec jsem si ji přece jen slavnostnější udělala, když jsem si z indické restaurace objednala dhal. Dávám si ho málokdy, nikdo jiný ho totiž nejí. Jsem hodně fyzicky unavená, ale emočně až tak moc, že nemůžu spát. Dívám se na Americkou symfonii, dokument o zpěvákovi Jonu Batistovi, který zažívá nejlepší roky své kariéry, zatímco jeho manželka Suleika Jaouad podruhé bojuje s rakovinou. Napadá mě u toho, jak velkou sílu má hudba a obraz, hlavně to spojení a říkám si, že už asi nikdy nebudu psát, protože slova tohle nikdy nevystihnou. Pak si vzpomenu na Suleičinu knížku a zase to celé přehodnotím – psaní má obrovskou sílu! Emoce se mnou mezi skoro prázdným stěnami mávají ještě víc než obvykle. 

Zatraceně! Úplně jsem zapomněla, že Benjamín má ráno prázdninový fotbalový kemp. Nechala jsem si v kuchyni pár věcí na snídani, ale zapomněla jsem na talíř, lžičku, aspoň něco, z čeho by mohl jíst. A nádobí už je v novém bytě! V jedenáct večer tedy beru klíče, adventní věnec, cukroví, co tady ještě zůstaly a jdu do nového bytu aspoň pro talíř a lžičku. Když vejdu, chvíli tam bloumám, přemýšlím, kam co dáme, rozmístíme, zdá se mi, že gauč stojí nějak nakřivo. Chci ho trochu posunout, aby to v tom krabicovém binci bylo aspoň srovnané, ale je tak těžký, že si ukopnu kus nehtu na palci a zbytek si rozpůlím až do středu nehtového lůžka. Au! 

Ve čtvrtek ve tři čtvrtě na sedm ráno zjistím, že jsem sice vzala talíř a lžičku, ale nemáme sklenici. Dávám klukům vypít džus z krabice a valíme – Benjamín na fotbal, Oliver do školky, hlavně co nejdřív, ať jsou tam oba první, ať to využijeme, abych měla maximum času vybalovat. Čeká na mě obývák plný krabic: knížky, hračky, polštáře – kde jsme jich proboha vzali tolik?!, nezbytností, které vlastně vůbec nezbytnosti nejsou, protože kdybych jich teď většinu vyhodila, nic by se to nestalo. Ale jak předměty znovu začnu brát do ruky, hodnota věcí se okamžitě promění: "Jéé, tohle je přece Benův první obrázek ze školky, ten si musím schovat.", "Tyjo, tuhle knížku už si fakt musím přečíst.", načež jí rovnou otevírám a začtu se. "Tenhle polštář jsem si přece objednala, abych nespala na boku a nedělala si vrásky. Proč je tady a ne na posteli?" Třídění je výzva. V novém bytě máme jen minimální úložné prostory, a protože tady budeme jenom půl roku, řekli jsme si, že věci už vlastně předpřipravíme na stěhování z Malajsie – všechno, co nebudeme půl roku potřebovat, hlavně knížky, obrazy, co si nemůžeme pověsit a podobně, dáme do krabic, zalepíme a necháme v místnosti, ze které jsme udělali sklad. Do toho přinášejí stěhováci krabice ze skladu v původním bytě. Jsou v nich zimní věci, které jsme tři roky nepotřebovali. Jednu krabici ze zvědavosti otevřu: zimní kabát, boty, kozačky, udělá se mi husina při pomyšlení, že příští rok budu tohle všechno muset někam uskladnit a hlavně nosit. Vždyť moje nohy si nemůžou zvyknout na plné boty ani když si je jednou za čas obouvám do letadla. Okamžitě tu krabici zase zalepím, teď to nemůžu vidět. Ale to pořád ještě není to nejhorší: DROBNOSTI! Celé dvě krabice věcí, pitomostí, o kterých nevím, co s nimi, kde jim najít místo: vitamíny, kabely, další papíry ze školy a ze školky, nevhodné dárky, co mi bylo líto vyhodit, několik čistítek na boty, šátky, stará klávesnice (dávám dětem na hraní a nakonec je to skoro lepší než všechny vánoční dárky), sáčky, dárkové taštičky, všechno to, co by B. okamžitě vyhodil, ale já, narozená v roce 1983 a vychovaná v tom, že "to se ještě může hodit", uskladním. Tedy – uskladňovala jsem. Už nebudu, rozkazuju si. Co je totiž vůči životnímu prostředí (ne)šetrnější: vyhodit pár plastových sáčků nebo je s dalšími věcmi, co se můžou jednou hodit, naložit na loď a nechat je převést přes půl světa? Mimochodem, napadá mě v těchto hodinách často, nenastala by absolutní světová katastrofa, kdyby se teď všichni lidé na planetě naráz rozhodli, že se zbaví všech nepotřebných krámů a opravdu to udělali? Cítím, že ačkoliv ty věci už existují, kdybychom je všichni najednou chtěli vyhodit, svět by zkolaboval. Téma na román? píšu si – pozor – do notebooku! :)

Když ve čtvrtek ráno přijdou na tři hodiny stěhováci, znovu si ověřím sílu profesionality: to, co jsme včera dělali celý den, já převážela některé menší krabice na dětském kočárku, má parta tří Indů hotové za hodinu – a to jim zůstaly ty velké, těžké kusy! Na malajsijské poměry jsou tak rychlí, že ve čtvrtek po poledni dokonce uvěřím, že stihneme Vánoce. Když půl hodiny poté ještě zazvoní technik, že jde nainstalovat internet, jsem o tom naprosto přesvědčená. Nejjednodušší to mám letos s úschovnou dárků: stačilo je prostě hodit do jedné kartonové krabice, přes ně moje šaty, zalepit lepenkou a na krabici napsat: "Jana’s books for sorting".  Ve čtvrtek pozdě odpoledne je opravdu jakž takž hotovo, dokonce jsem stihla odvézt naši chůvu s mnoha darovanými věcmi, které rozdělí mezi uprchlíky, domů a děti na gymnastiku. Když se všichni vrátíme, jsme tak zbití a nabití zároveň, že si uděláme ještě výlet do Ikea. Nutně potřebujeme podložku pod vánoční stromeček, abychom nepoškrábali dřevěnou podlahu a alespoň nějakou desku alá pracovní stůl, kam si s B. dáme počítače. Koupíme obojí a když dojedeme domů, Benjamín se v půl jedenácté večer ještě pustí do sestavování. "Je to jako Lego," libuje si. Než jdeme spát, kouknu ještě na internet. "V Praze se střílí", píše se tam, "několik mrtvých". V té chvíli už jsem tak unavená, že nevím, jestli se mi to nezdá, na jednu stranu si říkám, počkám, ať se dozvím víc, ale reálně už spím, takže nic. 

V pátek se budím do chaosu a hrůzy z toho, co čtu ve zprávách. Dívám se na články, obrázky, fotky, bolí mě to, ale zároveň si, možná ještě bolestněji uvědomuju, že se na druhé straně nedostavuje taková účast, jaká by asi měla. Momentálně jsem jinde, geograficky i mentálně, připojená hlavně k tomu, že musím někde najít aspoň věci, co si oblečeme a rychle vyrazit. Nový byt je ve stejném komplexu jako náš původní, hodně věcí je v něm stejných, například kuchyňská linka nebo aspoň podobně uspořádaných, ale jak je menší a nemá skoro žádné úložné prostory, musela jsem si věci zorganizovat úplně jinak. V důsledku toho pořád jen něco hledám a – nemám. A zlobím se. Na vybitý telefon. Na dětské lahve na pití, co nevím, kam mizí. Na děti, protože v menším bytě je o hodně víc vidět nepořádek, o hodně častěji mám v patě Lego! Sama na sebe, že miluju knížky, bloky, papíry, takže je mám všude. Na sebe, že pořád sahám někam jinam, na sílu zvyku. "Kde je jako zase zapalovač?" mumlám, protože jsem ráno ke snídani chtěla zapálit aspoň svíčku na adventním věnci a nemůžu – přestože včera jsem někde viděla tři!!! zapalovače. Rozčiluje mě to víc, než jsem si myslela, že bude, a slibuju si, že už se – s výjimkou nadcházejícího léta – nikdy nechci nikam stěhovat. Zároveň ale oplývám schopností si naštvanost okamžitě vyvážit konstatováním, že jsem přece kreativec, a co je nejlepší pro trénink kreativity, než občas dělat některé věci, ehm, dělat skoro všechno jinak? Zapalovač nakonec najdu pod ubrousky na stole a zapálím svíčku, za Prahu, za Vánoce, za to, že jsme tady, v novém bytě, spolu, za schopnost brát věci z té lepší stránky, dotahovat je do konce, za schopnost mít ještě pořád chuť začínat znovu, za to, že ji evidentně mají i moje děti, kteří chodí a volají, jak je to v novém lepší, protože z okna vidí na bazén a na všechny kamarády. 

Benjamín má v pátek poslední fotbal, Oliver školku. Když jsou oba pryč, bleskově balím dárky. Před polednem jedu Benjamína vyzvednout, posbíráme ceny, medaile a než vezmeme Olivera z jeho vánoční párty ve školce, stihneme ještě kávu a cookie v kavárně. Chvíli společně čteme, chvíli on hraje Minecraft, já bleskově vytřídím e-maily, potřebuju mít Vánoce s čistým štítem, neměla bych klid. Když dojedeme domů, zatímco je B. v práci, nastrojíme s dětmi stromeček a přerovnáme další kupu věcí, co jsme včera dali někam, kde nám to evidentně nevyhovuje, protože to nemůžeme najít. Takových ještě bude! Pověsíme ručníky do koupelny a rozdělíme toaletní potřeby na záchody, odneseme prázdné kartonové krabice do recyklovaného odpadu, najdeme ten správný kabel a dobijeme přenosný repráček, abychom si mohli pustit koledy, sepíšeme nákupní seznam a já jedu naplnit lednici na svátky. 

A skoro to je. Přestěhovali jsme se a bydlíme. 

Do Štědrého večera zbývá 48 hodin.   

A takhle vypadá náš výhled z balkonu. Náš původní byt je na protější straně v 7. patře.