Škola a jazyková suverenita

Mezinárodní škola, kam chodí Benjamín, pořádá každé pololetí různé kulturní akce: divadelní/muzikálové představení, koncerty. Na začátku října jsme byli na muzikálu Shrek, který si připravili studenti high school, tedy střední školy. Nevím, do jaké míry je to tím, že už mnoho let mám absenci kvalitní evropské kultury, ale už dlouho jsem nezažila nic tak skvělého. A rozhodně si nepamatuju, kdy by mě něčím tak nadchli středoškoláci. 

Bylo skvělé dívat se na skupinu teenagerů z celého světa - Spojené státy, Velká Británie, Indie, Čína, Thajsko, Norsko a spousty dalších zemí -  a jejich víc než dvouhodinové představení, které secvičili za tři měsíce. Měli perfektní scénu, kostýmy, detaily, ale hlavně opravdu dobře hráli a zpívali, s neuvěřitelnou energií. Co mě na tom ale fascinovalo nejvíc, byla suverenita, s jakou vystoupili na pódiu, a hlavně jazyková suverenita, s jakou v angličtině odehráli a odzpívali opravdu složité texty, přestože pro spoustu z nich angličtina není mateřský jazyk. Bylo příjemné být toho součástí, vnímat ten rytmus, přirozenost a slyšet, jak skvělé to je, když někdo umí a když je pro něj angličtina tak samozřejmá, že umí vtipně zaimprovizovat, když se mu něco nepovede nebo někde zakolísá.

Já anglicky mluvím, umím, někdy teď i učím. Ale kromě přízvuku mám samozřejmě i jakýsi syndrom naučeného. Ani po letech nemám přirozenost a suverenitu, se kterou si bez jakékoliv přípravy stoupnu před víc lidí a začnu mluvit, nota bene třeba ještě říkat něco odlehčeného, vtipného a bez výplňových slov jako ehm, like, actually. Když mluvím anglicky, stále volím slova s drobným váháním cizince. Když mám mluvit před větším množstvím lidí, pořád jsem nervózní, co mě čeká a jak to asi bude znít, jestli mi budou všichni rozumět a co si budou říkat - že hledá slovíčko pro něco, co jim přijde přirozené (ale pro mě to přirozené není, protože se to nedá přeložit doslova a anglický termín pro to nemám, protože jsem ho do teď nepotřebovala) nebo se ani po tolika letech nezbavila východoevropského přízvuku. Představa, že bych si měla stoupnout na pódium a odehrát v angličtině muzikál, je pro mě peklo. Nejspíš bych jím nakonec prošla se ctí, ale vydřeně a určitě bez suverenity, kterou jsem viděla u středoškoláků, o kterých píšu. Kde se bere? Asi hlavně ve škole, protože tam v angličtině získají jiný slovník než ve škole, z hudby, filmů nebo her, ale i v celém pojetí mezinárodního vzdělávání, ve kterém mají možnost si suverenitu trénovat: na prezentaci v hodině biologie, na uvádění školního koncertu, na odzpívání muzikálu.  

Představení mě hodně zasáhlo, protože jsme ho navštívili zrovna ve chvíli, kdy jsem byla konfrontovaná s tím, jakou nevýhodu mám při hledání práce v mezinárodním školství, protože nejsem native speaker – rodilý mluvčí. Snažila jsem tento svůj pocit zrovna vysvětlit jedné známé, která mě zrazovala už od bilingvní školy pro děti (mezinárodní jsme kvůli cenám ani nezmiňovaly), pokud bychom se vrátili do Čech jako od něčeho, co je předražené a zbytečné, když kluci mají otce Američana a angličtinu se naučí přirozeně od něj a všude jinde. To určitě ano. Ale nejsem si jistá, jestli - kdyby aspoň částečně - i tuhle suverenitu, jazykovou přirozenost, kontinuální průpravu v ní a pocit úspěchu, co jsem viděla na Shrekovi v mezinárodní škole. Já je nemám ani v češtině, a to jsem v ní vyrostla. 

Tady se můžete podívat na video: Muzikál Shrek.