Jak naučit děti, aby se samy uměly ochránit před nebezpečím?
Každý měsíc pořádají výchovné poradkyně a psycholožky u Benjamína ve škole seminář pro rodiče. Většinou vybírají téma, které při návštěvách ve třídách probírají s dětmi. Pro rodiče je to dobrá příležitost, jak se dozvědět něco o tom, co se děje ve výuce, ale také se inspirovat v tématech, kde si nevědí rady. Třeba proto, že u nich doma kolidují dvě kultury a každá ho chápe úplně jinak.
Předminulý týden se seminář týkal toho, jak naučit děti ochránit samy sebe před nebezpečím. Už jsem o tom četla a slyšela mockrát, přesto jsem si ze semináře nakonec odnesla pár myšlenek, které mě nenapadly nebo jsem jim nevěnovala pozornost, jakou by si podle poradkyň zasloužily. Přijdou mi užitečné, a protože nechci, aby skončily v poznámkách na volných stránkách v mém diáři, sepisuju si je sem s tím, že by třeba mohly inspirovat i vás. Jak tedy mluvit s dětmi o bezpečí a nebezpečí? Tady jsou tipy, co jsem si zapsala:
Učíme je rozdíl mezi překvapením a tajemstvím
Překvapení jsou většinou příjemná, máme z nich radost a zanedlouho je odhalíme – třeba když babičce předáme dárek k narozeninám, co jsme pro ni koupili. Tajemství nás obvykle tíží, obzvlášť když nás někdo nabádá, ať ho za žádnou cenu nikdy nikomu neříkáme. To by nás mělo varovat, že to s námi někdo nemyslí dobře.
Učíme je pojmenovávat části těla včetně pohlavních orgánů tak, jak se skutečně jmenují
Obzvlášť v mezinárodním prostředí a u malých dětí totiž lehce může dojít k nepochopení nebo ztracení v překladu. Děti by měly vědět, že ruka je ruka a penis je penis a měly by jim tak říkat. Žádné přezdívky, zdrobněliny, rodinná vtipná označení. Pak se nestane, že když se s něčím nepříjemným nebo dokonce trestným, například sexuálním obtěžováním, svěří učitelce, školní psycholožce nebo jinému dospělému, dotyčný bude tápat, co se vlastně přesně stalo a které části těla se to týkalo.
Učíme je, že na jejich názoru záleží
Že když se nechtějí fotit, stačí říct ne a ten, kdo je fotí, ho bude respektovat. Že když je na hřišti pohladí cizí žena po hlavě, protože "jsou přece tak roztomilé", je v pořádku se ohradit, že si to nepřejí. Že když nechtějí obejmout dědečka nebo babičku, dát pusu tetičce, nemusejí. Je dobré zdůrazňovat, že různé kultury to mají jinak. Některé si projevují náklonost méně, jiné více. Ale je na každém, jak se ji rozhodne projevit nebo oplatit. Pokud se chtějí objímat a pusinkovat, je to v pořádku. Pokud ne, je to taky v pořádku. A my rodiče bychom si ze slovníku měli škrtnout větu: "Ale běž přece, jedna pusa tě nezabije a tetičce to udělá takovou radost."
Učíme je, že se sami učíme
Že když našeho jedenáctiletého blonďatého chlapečka pohladí na dovolené v jihovýchodní Asii jenom v čase do snídaně deset Vietnamců, přestože se ohradil a oni tomu buď nerozuměli nebo nechtěli, je v pořádku být naštvaný a nevědět, co s tím. A je v pořádku přiznat, že já jako máma taky nevím, jak to řešit. A dovolit si zkoušet. Nasadit si kšiltovku? Vytisknout si nápis "NO TOUCH" přes celé tričko? Odborné rady a tipy, jak vychovávat a řešit různé situace, jsou skvělé, ale my rodiče si kvůli nim můžeme připadat pod tlakem z toho, že řekneme nebo uděláme něco špatně. A tak nejvíc, co můžeme udělat, že budeme s dětmi upřímně mluvit: proč jsem udělala/řekla tohle a tamto, co se mi honilo hlavou, že máme nějakou historii a rodinnou kulturu, kde se to dělá takhle a je těžké to změnit, ale můžeme se o to pokoušet, že absolutně nevíme, jak k tomu přistoupit a taky hledáme cestu.
A ještě drobnost.
Na semináři k tomuto tématu byla spousta skvělých knížek, které jsme si my rodiče mohli půjčit. Vybrala jsem si tuhle, jsem z ní nadšená a doporučení posílám dál.
Žádné komentáře: