TRAVEL DIARY: Sarawak

Lákadel je jenom v Sarawaku mnoho. Už naštěstí netrpím pocitem, že na každé cestě kamkoliv musím stihnout maximum. Učím se dát nám prostor, vyspat se, dojít si na dobrou snídani a myslím, že jedno poznání pro dospělé a jedno pro děti je na jeden den – speciálně v počasí a vlhkosti u rovníku – tak akorát. Všechno poznání jsem kvůli omezenému času navíc seskupila do oblasti Kuchingu. Za čtyři dny jsme nejeli dál než hodinu od města, přesto jsme byli v džungli s opicemi nosatými, orangutany, varany, divokými prasaty a mnoha dalšími, o kterých nemám (díky Bohu) tušení a zvládli jsme i spoustu dalšího. Abychom byli maximálně svobodní a flexibilní, půjčili jsme si auto. 

Stát Sarawak je úplně jiná, divočitější, syrovější Malajsie, než jakou známe z Kuala Lumpur. Více než polovinu obyvatel tvoří rovným dílem Malajci a Číňané. Druhou část pak představují domorodci, kteří se dělí do různých kmenů. Nejznámější jsou Ibanové, muslimský kmen Melanau a mořští Dajáci. Na mnoha místech v Sarawaku jsou k vidění dlouhé domy, ve kterých tyto kmeny žijí. Dlouhý dům je cosi jako vesnice pod jednou střechou, kde často žije společně celá komunita. Obvykle jsou zbudované z tvrdého dřeva a bambusu a nachází se v blízkosti řek nebo potoků, aby se tam jejich obyvatelé mohli koupat. Kdybych cestovala sama, určitě bych se vydala na prohlídku dlouhého domu někam dál od Kuchingu a nejradši bych v něm i přespala, což je možné. Takhle jsme si užili dlouhé doby ve skanzenu Sarawak Cultural Village. Vstupné je na zdejší poměry astronomických 90 ringgitů na osobu (450 Kč), ale skanzen nás rozhodně nezklamal. Nepůsobí nijak uměle, protože mnozí z řad průvodců v něm trvale žijí. Kromě návštěvy dlouhých domů je v ceně mnoho aktivit včetně tkaní, výroby foukaček nebo vaření a pečení ze sága, které domorodcům nahrazuje rýži. Doporučuju naprosto fantastickou ságovo-kokosovou palačinku dělanou na ohni. Anebo sarawackou specialitu "kolo mee", nudle s uzeným vepřovým a tmavou sójovou omáčkou, hned v restauraci vedle u vchodu. 

Pluje se do něj lodí, už to je zážitek, ze které se vystupuje na divoké pláži proděravělé krabími příbytky. Krabů tam pobíhají stovky, a to různých druhů. Do Baka se ale jezdí hlavně na opice nosaté a túry nádhernou, divokou džunglí. Většina tras je relativně krátká a dají se ujít pod dvě hodiny. Nejsou ale příliš dobře značené a ve vedru a vlhkosti, kterou jsme v parku zakusili, jsme nakonec ušli maximálně tři kilometry. S malými dětmi se víc nedá, naštěstí opice nosaté často kempují hned u sídla správy parku, kde se dá sednout na dřevěný chodník a v klidu je pozorovat. A protože to byl náš hlavní cíl, stačilo nám to. Než jsme do Sarawaku odjeli, toužila jsem po tom v NP strávit noc v divočině a přespat v jedné ze zdejších chat. Nakonec jsem uondaná, splavená, s divokým prasetem v zádech a Benjamínem, který spadl do malé bažiny při sledování opic, byla ráda, že se odpoledne vracíme do pohodlné postele v hotelu v Kuchingu. 

Moc nás bavilo hlavně centrální nábřeží. Spontánně na přání dětí jsme jeden večer vyrazili na Sarawak River Cruise. K plavbě při západu slunce nám domorodí obyvatelé vyprávěli něco z historie, popisovali, co vidíme z paluby, hráli na sape a servírovali kuih lapis, lepkavý vrstvený koláč z rýžové mouky a kokosového mléka. 

Další národní park, jehož hlavní atrakcí jsou orangutani a jejich krmení. Vstupy jsou dva denně: v 8 – 10 hodin dopoledne nebo ve 14 – 16 odpoledne. My jsme vyrazili ráno, kdy je šance vidět zvířata obecně větší. Nebyli jsme totiž v Sarawaku v nejlepší čas. Konec září je období dozrávání všemožného ovoce, hlavně durianů a rambutanů, takže orangutani se najedí na stromech a na organizované krmení se dvakrát nehrnou. Když nám průvodce řekl, že ze čtyřiceti orangutanů, o které se ve stanici starají, nepřišel tři dny po sobě ani jeden, připravovala jsem děti na zklamání. Ale měli jsme štěstí! Jeden se nakonec přece jen ukázal a my přes hodinu sledovali, jak si v džungli pochutnává na durianech a snažili se uhnout před slupkami, které po nás házel. Duriany prý orangutani milují nejvíc a nabízí jim je i správa parku. Naopak banány, říkal průvodce, si od správců často berou jen proto, aby je ze stromů mohli házet zpátky po lidech. Park je na malajsijské poměry perfektně zorganizovaný a moc doporučuju.

Sarawackou specialitou je polévka laksa. Několik dobrých stánků je v Kuchingu na ulici Carpenter Street, kde se dá najít i spousta dalších pochoutek včetně chobotnic zabalených a osmažených v těstíčku nebo kueh chap, což je vývar z vepřových vnitřností. Obklopená třemi dost vybíravými chlapy nejsem ani v jídle tak dobrodružná, jak bych si přála, takže jsme skončili u tradičnějších věcí.

Mají evropské snídaně s toastem a míchanými vejci, ale hlavně vynikající espresso a limetkový cheesecake plus řadu místních jídel. Nahoře je malá galerie místních umělců. Restaurace pořádá i kurzy vaření a různé, byť trochu předražené výpravy do džungle, národních parků a jiných míst. Ale kdo nemá auto nebo nechce řídit, je to dobré řešení. 

Další důkaz, že nejlepší (a nejlevnější) stravovací místa jsou v Malajsii sice častokrát v centru měst, ale jen tak při procházce na ně nenarazíte. To je případ i téhle stravovací pasáže, která je na střeše víceposchoďové garáže! Na obrovitánské ploše jsou desítky stánků s čerstvými rybami a mořskými plody, které vám stánkaři připraví přímo před očima. Já jsem si nechala ugrilovat rybu, B. a Benjamín si zamilovali kuřecí satay (grilované kuřecí maso na špejli, pálivá arašídová omáčka se podává zvlášť, což je velká voda), pro Olivera je v Malajsii vždycky naštěstí aspoň suchá rýže. :) K rybě jsem zkusila midin, což jsou kapraďové výhonky osmažené s česnekem a červeným vínem. (Muslimové jsou v Sawaraku v menšině, takže není problém dát si pivo nebo použít kapku alkoholu do vaření.) Midin mi chutí připomínal celer, což je jediná zelenina, kterou nejím, a tak mě moc nenadchl. Ryba byla fantastická. 

Jsem moc ráda, že jsme do Sarawaku jeli. Zasloužil by si mnohem víc času, než jsme mu mohli věnovat, na druhou stranu, opice nosaté a orantugany, kvůli kterým jsme se sem především vydali, jsme viděli, takže mise splněna. :) A dlouhé domy, nocleh v džungli a ochutnávání pouličních specialit si zapisuju do cestovatelských plánů na dobu, kdy děti budou větší nebo budu jezdit sama.