Každý rok nový začátek: Mají děti každý rok měnit třídu, spolužáky, učitele, nebo ne?

Benjamínova mezinárodní škola, do které chodí druhý školní rok, je pro mě první zkušenost se systémem, v němž ve stejné škole každý školní rok změníte úplně všechno: třídu, spolužáky i učitele. Musím říct, že na začátku, ovlivněná tím, že na gymnáziu jsem strávila 8 let! se stejnou třídní, spolužáky i učiteli, jsem se  s tím docela těžko smiřovala: kde je nějaká kontinuita, přátelství, těšení se na shledání po prázdninách, rivalita Áčko - Béčko? :) Letos už spíš převažují pozitiva a strávit "osm let v tomtéž" se mi zdá stejně neuvěřitelné jako asistence paní ředitelky, které jsem to minulý týden vyprávěla. Říkala jsem si, jaký se ve mně odehrál zajímavý myšlenkový obrat, a tak si sem sepíšu nějaké plusy a mínusy obojího, jak je vidím v roce 2023. 

Já jsem byla dobrá studentka, škola mě bavila a s učiteli mám dobré zkušenosti. Co když ale dítěti učitel nesedne nebo obráceně, učitele něčím štve dítě, a teď spolu musejí strávit roky, nepříjemné pro obě strany? Jeden školní rok se to dá, ale třeba pět? Nebo dokonce osm? Po téhle stránce je skvělé, že každý srpen mají všichni šanci na restart. Vyrovná nová šance případný strach, který se s ní automaticky pojí? Obecně to samozřejmě nevím, ale já mám nové začátky ráda, takže za mě ano. 

V dnešní době už je skoro výjimka, že v práci strávíme pět nebo osm let děláním víceméně té stejné činnosti, pod stejným vedením a se stejnými kolegy. Jak dobře se umíme adaptovat na změny a jak dobře umíme vycházet s různými lidmi začíná být skoro důležitější než to, co umíme odborně. Střídání tříd, učitelů a spolužáků zní v tomto ohledu jako skvělá průprava. Zvyknout si na různá prostředí, povahy, organizaci práce, druhy spolupráce, kulturní odlišnosti, to, že nemůžete tíhnout jenom k pár vybraným lidem, protože jste o ně z nějakého důvodu přišli, pojmenování rozdílů mezi tím, co jste okusili loni a co zakoušíte letos, je pro mě důležitější než třeba pojmenovat správně části rostliny. 

Pěkné na takovém střídání je, že děti poznávají nové kamarády a rodiče nové známé, což je skvělé zejména v prostředí, kde se pořád někdo stěhuje a přistěhovává. Zapadnout do stabilní party, co se zná roky, je složitější než zapadnout do takové, která se teprve formuje nebo nedávno zformovala. Pravda je, že tenhle bod má i mínus. Větší okruh známých znamená víc investované energie do udržování vztahů mezi dětmi i mezi rodiči a rozhodně víc času strávených na narozeninových oslavách, kam vás ještě pořád zvou spolužáci z předchozího roku a už i kamarádi z toho aktuálního. Poslední měsíce si kvůli tomu každý víkend říkám: kam se zase tak rychle poděla ta sobota a neděle? 

Oproti loňsku už si nemyslím, že v systému neustálého střídání všeho si děti nemohou vybudovat přátelství trvající třeba na věky. Moje děti jsou ještě příliš malé, abych jistojistě věděla, že se to dá, ale zdá se mi, že dá. U mezinárodní školy, kam chodí Benjamín, tomu nahrává fakt, že děti z jednoho ročníku jsou na jednom patře budovy a před vstupem do třídy je velká společenská místnost, kde si o přestávkách všichni hrají. Společně tráví i čas na hřišti, svačiny, obědy a jazykové hodiny (Benjamín má povinný jeden cizí jazyk, na výběr je v 1. třídě mezi španělštinou a čínštinou), takže ačkoliv už spolu třeba nesedí ve třídě, Benjamín i ve škole pořád tráví dost času se svým nejlepším italským kamarádem. Mimo školu je to v tomhle věku pak dost na rodičích, aby jim zajistili společně strávený čas. Já a Giulia jsme to vyřešily tak, že Benjamín a Edo spolu chodí plavat a hrají fotbal. Vidíme se tam my dvě, oni dva, ale je jasné, že dřív nebo později, jak děti porostou a budou mít jiné zájmy, už to tak jednoduché nebude. A už vůbec ne, pokud nás rozdělí končící pracovní kontrakty našich manželů v KL. 

Takovou dobu trvá, než se člověk naučí správně vyslovovat a zapamatuje si všechna ta cizí jména (hlavně ta čínská!), pozná, v čem je které dítě silné a v čem potřebuje pomoct, naučí se, jak k němu přistupovat, hlavně když je hodně tiché, pochopí, jak dvacet dětí rozdělovat a seskládávat do týmů při kolektivní práci, jak si podle schopností svých žáků naplánovat hodinu a pak najednou přijde květen, konec školního roku a konec vší téhle práce, která má návaznost jen v poznámkách v papírech, co se předávají dalšímu učiteli. Jako všechno, i tohle má svou pozitivní stránku - třeba že jako učitel nezakrníte, protože neustálé změny a adaptace vám to minimálně část školního roku nedovolí. 

Aneb jak říká moje kamarádka Eva, základ zdravé rivality každého dětského kolektivu, která se buď vůbec nevybuduje nebo rychle padá, protože případný protivník bude za pár měsíců váš spolužák. Ale je to vážně téma, nebo z nás mluví nostalgie po vlastním dětství, uvažovaly jsme nahlas, když jsme se o tomto tématu bavily. 

A jste spíš pro český model, nebo pro ten, co popisuju já? Tady ještě poznámka: nenazývám ho mezinárodní, protože například v Itálii, co mi říká Giulia, jste s třídním učitelem průměrně tři roky, ani ve Švédku, co vím zase od Jessicy, neměníte spolužáky každý rok, ale spíš podle stupňů jako v Česku, ačkoliv v různých školách se to liší.