Opožděné postřehy z Česka

Pravda, dráž než loni. 

Když si probírám fotky z prvních dní v Česku, mezi dětmi, obilnými poli a vlčími máky mám právě ceny: smažák za 249 Kč, bonboniéru Lindt za 350 Kč, miniaturní mrkvový rohlíček s příběhem za 48 korun – dobrý byl, ale vážně skoro za 2 dolary? Samozřejmě u všeho a vždycky záleží, s čím srovnáváte: moje chůva tady v Malajsii by z ceny rohlíčku padla do mdlob, můj manžel z USA by pokrčil rameny, protože tam by ho prodávali za 5 dolarů. Ano, přijela jsem z jihovýchodní Asie, kde je laciněji, takže je jasné, že Česko mi bude připadat dražší. Ale takhle? Za rodinnou vstupenku do Magického světa Šmoulů v Brně jsme dali 1.000 Kč, za jedno potočení pro jednoho na kolotoči na pouti v Dražovicích 70 Kč. A protože hned druhý den po příletu mi přišlo do e-mailu, že Česká tisková kancelář hledá do kanceláře v Praze zahraničního redaktora za celých 35 000 Kč!, ptala jsem se pak celý pobyt napříč republikou a kamarády: jak to proboha děláte, že přežije, zvlášť vy, moje kamarádky bez partnerů a vy, svobodné mámy? Vyslechla jsem si několik historek o neplacené pomoci babiček, druhých – většinou mizerně placených – směnách po nocích místo třeba randění a přemýšlení o tom, jestli se v pětačtyřiceti vyplatí rekvalifikovat a na co. Ale taky pár stories o tom, jak skvělé jsou Brno i Praha, zejména když nepracujete v médiích a máte džob v IT, nebo se do nich přestěhujete ze Západu. Já jsem na Brně a Praze pozitivně hodnotila hlavně to, jak se tam dá chodit pěšky a kolik mám kolem sebe prostoru! Když jsem v pondělí po příletu byla v osm ráno v Brně na Náměstí Svobody, byli jsme tam přesně dva lidi. To se mi v KL snad nikdy nestalo, tady je pořád a všude přelidněno, fronty a vyprodáno.     

Mně se na oplátku všichni ptali: a co vy, co bude s vámi a nechápali, že já ještě v červenci krčím rameny (a v srpnu taktéž), když v říjnu nám končí diplomatická mise. Jak takhle chaoticky, bez plánu, bez domova můžeš žít? Můžu. Žiju. A pořád mě to baví, ačkoliv na letišti před cestou zpátky, opojená kouzelně stráveným časem a nechávající doma tátu a před vstupem do prostoru letištní kontroly bráchu, v každé ruce dlaň jednoho plačícího dítěte, jsem se ptala sama sebe: Na co si to proboha hraješ? Kam se zase ženeš, když tady máš všechno? Jak tě to napadlo, že bys tam chtěla zůstat? A hlavně: proč bys to dělala, na druhé straně světa? Já nevím. "Tak třeba pro to počasí?" snažím se namluvit sama sobě připomínajíc si to nejčastější varování, které jsem dostala: "Zima je v Česku fakt na ho*no. A dlouhá."  Když jsme u toho, sprostota je jedna z dalších věcí, co mě zarazily, "nebuď pi*a" a "mámvpi*ismus" napsaný bez hvězdiček v časopise pro ženy neznám a nelíbí se mi, v tričku "bude prdel" bych nevylezla s košem ani tady v Kuala Lumpur, kde by mu nikdo nerozuměl, jak mi to připadá vulgární, zatímco většině Čechů evidentně vtipné – nemají to jen na tričkách nebo ledvinkách, ale i v puse všude kam se hnou a já moc nevím, jak se s tím popasovat. Vulgaritě jsem jednak odvykla, druhak v angličtině tak strašně sprostě nezní, nemůžu si pomoct. Tak asi proto? 

Co se jazyka týká, šokovalo mě, jak briskně ho nasáli kluci (naštěstí ne toho sprostého - zatím), kteří v KL česky skoro nepromluví. Takže když jsem asi třetí den slyšela Benjamína, jak volá na babičku: "Babičko, já už jsem dolů. U zahrada.", normálně jsem si musela chytit třesoucí se ruku. Prošli jsme parky, hřiště, doktory, zapsala jsem Benjamína do české školy a začala ho učit číst, všude všemu rozuměl a Oliver se tvářil, že taky, na což jsem hrdá, protože upřímně, jak jsem toužila po tom, aby to tak bylo, realisticky jsem to neočekávala - a ono to dopadlo! A obrovsky mě to nakoplo, abych na češtinu tlačila dál. 

Rodičovství pro mě každopádně byla na celém pobytu největší výzva. Když jsem v KL zaregistrovala aféru pražského podniku Marthy’s Kitchen o tom, jestli a jaké do něj mohou chodit děti, přišlo mi to především jako uměle vyvolaný problém, vlastně jsem ho vůbec nechápala: co se tady vlastně řeší? Pak jsem přijela do ČR, odjížděla s dětmi z Brna z jedné akce autobusem a můj tatínek mi řekl: "Hlavně ať jsou hodní, tady nikdo není zvědavé na žádný řvaní." Od té chvíle jsem si všímala, co už se mi zdálo loni, a sice jak mimořádně hluboce zakořeněný je v Česku požadavek hlavně nikomu nevadit. Jinými slovy: nechovat se jako dítě, ale jako malý dospělý. Už loni jsem psala, jak jsem se jako rodič v Česku proměnila. Letos se mi to stalo zase: usměrňovala jsem svoje děti v situacích, kdy bych to v KL nedělala. Nikoliv proto, že jsem si myslela, že bych je usměrnit měla, ale kvůli představě, co si o nich a jejich chování budou myslet příbuzní nebo náhodní lidé třeba právě v hromadné dopravě nebo na ulici. Až přehnaně snadno jsem přijímala obecnou českou rétoriku, že by "měli být hodní" nebo "poslouchat", aniž bych si sama jasně odpověděla, co to pro mě znamená a proč by to vlastně měli dělat. Mnohokrát mě v Česku napadlo, co dalšího dělám pouze proto, že to vidím, naznačuje mi to okolí (případně dokonce naprosto otevřeně říká) nebo to prostě přebírám, protože je to součástí kultury, ve které se právě nacházím? Dost věcí samozřejmě dělám automaticky i tady v Malajsii, ale fakt, že si to neuvědomuju, mě vede k tomu, že tady jsem zřejmě uvolněnějším, pohodovějším, svobodnějším rodičem. Ohledně rodičovství mě v Česku zarazilo taky to, jak se k dětem chovají paní učitelky. Na jednu stranu jsem zažila úžasný, podporující a mimořádně nápomocný přístup v malé vesnické škole v Dražovicích, kam jsem zapsala Benjamína, na druhou jsem vedle v okresním městě viděla a slyšela na výletě skupinu mladých učitelek, které naprosto otevřeně a přímo před dětmi pomlouvaly svoje svěřence: "Schválně, že tam tu mikinu nechá, až se vyfotí, tele." Načež jsem chvíli poté přišla s Benjamínem na logopedii a viděla tak fantastický přístup k tomu, jak se dá hravě a vtipně učit R, že bych se do Čech okamžitě přestěhovala jenom kvůli paní logopedce. 

A samozřejmě kvůli dalším věcem, které člověk plně docení až ve chvíli, kdy se do nich vrátí: co to znamená mít rodinu, pro mě, pro kluky babičku, dědu, strýce, jaký to je mít kamarády, co spolu sedíte pět hodin a nejde přestat mluvit a smát se, a protože máte hlídání, nemusíte, jaký to je zase jezdit na kole, jíst čerstvě utržený hrášek, jezdit městským autobusem a tramvají, chodit po historických, nádherných městech, kde ani v počasí, které Češi považují za nežitelné vedro, není vedro, bez děr v chodníku, slyšet v rádiu písničky, co znáte z puberty, mluvit se zubařem bez zasekávání se, protože nehledáte slovíčka, koupit si v Levných knihách román oceněný Pulitzerovou knihou za 30 Kč (Sympatizant – možná ho tam ještě mají), vzít děti na koupák z dětství, zjistit, že maminka (ta moje!!!) zabalila svačinu, že tam pořád mají párek v rohlíku, Netflix bez připojování VPNky, mít knihovnu, mít Prahu a dojet do ní za 13 dolarů vlakem, no hele, je toho hodně. Hodně. A nejsou to jen osobní věci. Pro mě Česko rok od roku stoupá k lepšímu i v těch obecných. 

Vyvážil tento výčet ty nehezké věci, co jsem tady napsala? Stoprocentně. Měli jsme fakt nádherný léto, který jsme si ještě prodloužili tím, že jsem si na měsíc vzali maminku do Kuala Lumpur. Vyvážilo je to proto, že jsme v Česku byli na dovolené na tři a půl týdne a nezažili právě ten reálný, všednodenní život? To samozřejmě nebudu vědět, dokud nedostanu příležitost to zjistit.